Svátek republiky 28. října 2022 jsme se s dcerou a mými rodiči rozhodli díky pěkné předpovědi počasí oslavit výletem na Milešovku.

13 fotografií

Vyjeli jsme z Prahy za mlhavého rána a pomalu, ale jistě se propadali do většího „mlíka“, měnícího se postupně ve „smetanu“. Někdy před 10. hodinou jsme zaparkovali v obci Černčice u rozcestníku jen malý kousek od ohrazených pastvin s ovcemi. Mlha byla opravdu pořádná, ve vzduchu obrovská vlhkost, a ač byla teplota na toto roční období nadprůměrná, mokrá mlha doslova „zalézala za nehty“, a tak jsme svižným krokem vyrazili po modré značce zatím ještě pozvolným kopečkem směr vrchol Milešovky.

Po modré značce zatím ještě pozvolným kopečkem směr vrchol Milešovky

Edu jsme pochopitelně na výlet vzali s sebou a dcera se ujala konce jeho vodítka, neb já byla pod analgetiky na migrénu. Výlet jsem si ale nechtěla nechat ujít a Rozárce tak byla za to nesmírně vděčná, když se mi sama nabídla, že Edu vezme. Jeho poskakování jak čertík na gumě, jakmile uviděl za ohradou ovečky, bych v tom stavu opravdu bývala zvládla těžko. Dcera si však poradila vcelku bez problémů.

Rozárka se sedícím Edou u nohy

Stoupali jsme vlhkým, ale krásně barevným smíšeným lesem stále po modré vzhůru a kopec se s pozvolného měnil pomalu ale jistě v prudší. Pod spadaným listím nebyly vidět mokré a nesmírně kluzké kameny, tudíž se každou chvíli ozývalo „bacha šutr“ nebo „sakra, to bylo o fous“. Snad jen zázrakem nikdo z nás za celou cestu neupadl. Jednou měla však na mále Rozárka, to když Eda náhle uviděl stádo ovcí volně se potulovat v lese! Opět začal poskakovat jak na pérkách a hlasitě se rozčiloval, že mu není dovoleno jít je pořádně prohnat.

Eda má k ovcím zvláštní vztah. Kdysi dostal dost pořádnou šlupku přímo do čenichu od ohradníku, za nímž zrovna stála ovce velmi blízko. Tehdy si tak nějak spojil, že ovce a ohradník znamená nebezpečí. Pokud tedy někde potkáme ovce, které jsou za ohradníkem, Eda si jich nevšímá, resp. dělá „strašně hodného pejska“. Pokud jsou ale ovce jen za dřevěnou ohradou, pak ho velmi zajímají. A jsou-li někde úplně volně, je to pro něho jen další „vysoká“, která by se dala honit, pokud by tedy směl. Prohánět ovce v lese Edovi samozřejmě dovoleno nebylo, ale po chvíli „přetahování“ se ho dceři podařilo ukecat, aby se uklidnil a hleděl si cesty vpřed.

Už dole v Černčicích jsme pochopili, že stejný nápad vylézt na Milešovku měla i spousta dalších lidí, ale čím dále jsme se v našem stoupání dostali, tím více lidí (i pejsků) jsme potkávali, neboť k vrcholu vede cest hned několik z různých výchozích bodů a někde se vždycky potkají. A čím výše jsme byli, tím nám bylo i větší teplo, a to nejen proto, že jsme se zahřáli stoupáním do kopce, ale i díky sluníčku, k němuž jsme se skrze mlhu probojovávali stále blíž.

Cestou na vrchol Milešovky

Na vrcholu již svítilo a hřálo slunko takřka jako v létě a pohled dolů z kopce na barevné stromy a dále do kraje, z něhož vlastně byly vidět jen vrcholky kopců, vykukující z té husté mlžné „smetany“, stál opravdu za to. S nostalgií jsme s rodiči vzpomínali na výhled z Pico del Teide, nejvyšší hory Španělska, nacházející se na ostrově Tenerife. Z vrcholu Teide lze vidět ostatní Kanárské ostrovy v mracích a moři. Výhled na okolní kopce z vrcholu Milešovky byl za oněch světelných a mlžných podmínek velmi podobný.

Výhled na okolní kopce z vrcholu Milešovky, 28. 10. 2022

Na vrcholu hory je také observatoř ve správě Ústavu fyziky a atmosféry AV ČR, kam se dá za poplatek také vstoupit, nicméně nám se nechtělo lézt nikam dovnitř a raději si sedli pod rozložitý kaštan na dřevěné lavice a vychutnávali si sluníčko a teplo.

Observatoř Milešovka

Eda si mezitím „poklábosil“ s několika psími kamarády, pánečci si dali svačinku. Eda měl výjimečně dovoleno loudit, neboť jeho dobroty jsme zapomněli v autě.

Eda loudí

Všichni jsme se pak pořádně napili a vyrazili na cestu dolů. Chvíli jsme zvažovali, zda nemáme počkat na akci, která se prý na vrcholu Milešovky pravidelně 28. října každoročně koná a spočívá v tom, že se tam o poledni lidé sejdou a společně zazpívají českou hymnu. Zpíváme sice rádi, ale byli jsme nahoře příliš brzy, a tak jsme se rozhodli raději jít, abychom se moc nerozseděli a nešlo se nám pak špatně z kopce.

Objekt observatoře Milešovka v mracích

I dolů jsme šli ještě částečně po modré značce, a to až na rozcestí „Nad Velemínem“. Až sem jsme šli ještě pořád jakžtakž za sluníčka, což bylo moc dobře, jinak bychom se asi na kamenitém terénu přerazili. Cestou dolů jsme potkali mladý pár s asi roční holčičkou ve sporťáku. Neodpustili jsme si poznámku, že mají tedy odvahu a výdrž lézt nahoru s kočárkem. Pán, který již zřejmě také dávno došel sám k závěru, že to nebyl dobrý nápad, prohlásil: „To víte, jsme mladí a blbí“. Nicméně statečně pokračovali dále.

Eda skáče z šutru. Cestou z Milešovky

Na rozcestí se žlutou, na kterou jsme se „Nad Velemínem“ napojili, jsme však již opět byli ponoření zpátky ve „smetaně“ a vydali se jí dál ve směru „Paška pole“, což jsou pastevní oblasti. Právě tam jsme se hodlali pak napojit na zelenou a po ní se vrátit do Černčic, nicméně osud, resp. nějaký „móóc chytrý zemědělec“, to zařídil jinak. Přímo přes cestu s rozcestníkem a ukazatelem na zelenou značku byl natažen ohradník a za ním stádo nervózně bučících býků různého stáří.

Bučící býci v mlze. Cestou z Milešovky

Myšlenku na to, zda by se ohradník nedal nějak šikovně obejít kolem třeba po louce, jsme rychle zavrhli. Jednak louka připomínala spíše bažinu, ohrazená pastvina byla veliká, v mlze nebylo pořádně vidět, a když jsem se pokusila přiblížit k ohradě, stádo přidalo na intenzitě bučení. Eda navíc už vypadal, že pokud bychom tam stáli a přemýšleli ještě o chvíli déle, „řekl“ by si k tomu taky svoje, a to jsme, s ohledem na ten dobytek, který od nás dělil pouze ohradník, raději nechtěli riskovat.

Nedalo se tedy nic dělat a museli jsme jít kus po okraji velmi frekventované silnice ve směru na Bořislav, dokud jsme nenarazili na odbočku na červenou značku směřovanou do obce Bílka. Tento úsek cesty byl skutečně za trest. Kdo z mých vyprávění už trochu znáte Edu, tak víte, že nesnáší náklaďáky, na něž má tendenci útočit. A v poslední době se k nim přidal i určitý druh větších dodávek.

Kombinace nutnosti jít u nohy na vodítku po krajnici, která neskutečně klouzala, s auty projíždějícími značnou rychlostí kolem, byla pro Edu, a tím pádem i pro nás ostatní, opravdu hodně stresující. Samozřejmě, že musela zrovna jet spousta dodávek a také jeden veliký kamion. Rozárce jsem v těchto chvílích zcela odpustila veškeré vulgarismy na Edovu adresu, když jej musela krotit, aby se všechny ty „obludy na kolech“ nesnažil sežrat.

Když jsme konečně narazili na odbočku s červenou, opravdu jsme si velmi oddechli. Po už mnohem méně frekventované silničce jsme došli do obce Bílka, kde jsme se na rozcestí na návsi napojili konečně na tu původně chtěnou zelenou a po ní se vydali mezi pastevními loukami již směrem Černčice. Po levé straně cesty nás co chvíli překvapovaly různé kamenné skulptury a my zkoušeli hádat, co by asi tak mohly představovat. Ani v jednom případě jsme se však nepřiblížili tomu, co ty objekty měly představovat podle jejich autora.

Po zelené na Černčice - skulptury mezi pastvinami

Sice pěkně rozbahněnou „klouzačkou“ mezi pastvinami, nicméně i tak v dobré náladě, jsme došli do Černčic a kolem kaple Navštívení Panny Marie zpět k autu. Tam si Eda postavil hlavu, že se mu ještě vůbec nechce vlézt do kufru do jeho přepravního boxu a že by si to „kolečko“ dal ještě jednou. Do boxu byl proto doslova nacpán, následně mu byla zacpána tlama pamlskem a zavřena dvířka před nosem. To už si v klidu lehl, neb pochopil, že už se tedy fakt jede domů.

Po zelené na Černčice - skulptury mezi pastvinami

Bylo to okruh sice jen nějakých 10 km, ale za poměrně náročných podmínek a terénu, tudíž jsme všichni měli pocit, že jsme ušli mnohem více. Nejvíce unavena byla nejmladší členka výpravy, naše Rozárka, která to krátce poté, co jsme vyjeli směrem ku Praze, zalomila a spala až domů. Po těch nervech s Edou v úseku, kdy jsme museli jít po silnici, jsem se jí ani nedivila. Výlet to byl nicméně báječný a Milešovku mohu vřele doporučit všem, kterým slouží nohy. Jen možná za méně mokrého počasí.

Mapka s okruhem výletu na Milešovku

Kdo má zájem, více fotek je tady v odkazu na Rajčeti.

Psáno 1. 11. 2022

Foto: Eva Zvolánková