Po dlouhých třech covidových letech jsem se na Setkání fakt těšila. A natěšeně jsem se do Hranic, kde se letos konalo, vypravila už ve čtvrtek. Měla jsem domluveno, že mě Jenny – jako většinu lidí bez auta - odveze z nádraží, dokonce jsem si přitom užila i nahlédnutí do centra s poučeným výkladem.

V kempu už byly první vlaštovky a ráno se nás sešlo snad deset a devět psů.

Po snídani jsme se totiž chystali na výlet. Nejdřív lesem k Hranické propasti. V lese bylo příjemně, ptáci zpívali jako o život, teplo bylo tak akorát, kvetly konvalinky a občas jsme potkali i vyhlídku na řeku Bečvu pod námi.

Hranická propast

Propast sama je ukrutně zajímavá (více tady). Kdysi jsem ji už viděla, ale stihla jsem zapomenout, že je na kopci – pořád mi nejde na rozum, že není někde v údolí, když je to díra do země…

Fakt je, že ideálně by dolů bylo vidět v zimě, když jsou větve stromů holé. Vegetace je tam hodně. Ale i tak zahlédnete na dně 69,5 metrů hluboké propasti (to je panelák o 28 patrech) malé jezírko. Pod ním je 450 metrů vody, tedy změřené vody, hlouběji se zatím nepodařilo dostat průzkumného robota.

Od Propasti jsme se vydali k jeskyním, tj. Zbrašovským aragonitovým jeskyním. Trochu jsme se courali dole v Teplicích nad Bečvou, což je lázeňské městečko, zkoušeli pít místní vodu (pro některé nepříliš vysoké to byl slušný atletický výkon).

U vstupu do jeskyní se na nás vrhla paní z pokladny, že „teď nebo nikdy“, protože právě jde dolů poslední várka turistů před polední přestávkou. Tak jsme se vydali do jeskyní. Nemají tu netopýry, ale zato je tu teplo – v průměru asi čtrnáct stupňů celoročně (a proto tu nejsou ti netopýři).

Pak jsme (marně) hledali v lázních místo, kde by nám dali najíst, takže nezbylo než se přesunout zpátky do Hranic, kde jsme nakonec (se čtyřmi psy to bylo trošku napínavé) objevili restauraci, která měla terasu a kde na můj nesmělý dotaz odpověděli: „samozřejmě“. Chválím!

Už čtrnácté!

V mezičase do kempu dorazili další lidé. Večer jsme už poseděli u dlouhého stolu v kempové hospůdce, poklábosili, nafasovali pamětní listy… Dojela taky Alča s rodinou, a tak byl vyvěšen zvířetnický… (co to vlastně máme? Transparent?)

Sobota jako hlavní den setkání byla napínavá. Během dopoledne měli přijet ti, co se ukážou jen na otočku A přijelo jich dost – možná mě někdo opraví, ale myslím, že se nás nakonec sešlo nějakých pětadvacet a nejméně čtrnáct psů. Taky kapitánka Lika přijela :-)

Hranický viadukt

Ale ještě před tím jsme hned ráno vyrazili podívat se na viadukt – krásný cihlový, začali ho stavět v polovině 19. století. Užili si to i pejsci – i když jsme byli vlastně ve městě, dalo se pobíhat po trávě a dokonce i na vykoupání došlo.

A to už do kempu dorazili kromě jiných Xerxovi s Yodou a Matylda s Mušketýrem a oběma kavalírkami. Dlužno říct, že ty dvě se Yody bály nejmíň. Ostatní psí dámy na něj zuřivě štěkaly, ba i zuby ukazovaly… a on se tolik chtěl s nimi kamarádit.

Yoda a Emička

Povídali jsme, drbali psy, posedávali na sluníčku. Byl to krásný den a moc za něj děkuju Jenny, která to všecko spískala a následně zorganizovala, Radanově za povedený pamětní list a Alča týmu za kouzelný stolek. A všem, co přijeli! Bylo to báječné!

V neděli ráno jsme se začali rozjíždět. Snad se to povede i napřesrok.

Foto: Zana. Další obrázky si můžete prohlédnout tady na Rajčeti.