Tento výlet úplně snadný nebyl. Čekal nás dvacetikilometrový pochod se značným převýšením po zpevněné nudné lesní kamenité cestě (král jezdil kočárem nebo na saních) a navíc bylo vedro. Až v poslední třetině stoupání bylo na co koukat, ale to už zase pralo sluníčko naplno, neb les nahradily horské louky a stín nikde nebyl.

Elmau ráno

Ale když jsme chtěli vidět všechny stavby podivínského krále Ludvíka II., tak jsme museli zvládnout i výstup od zámku v Elmau (poslední parkoviště zhruba v tisíci metrech nad mořem) k zámečku o devět set metrů výš. Stejnou cestou nahoru i dolů.

Zámeček (nebyl lovecký, byť se mu tak říká) si dal král na svém oblíbeném místě v horách postavit v letech 1869 až 1872 ve stylu zdobené švýcarské horské chaty ze dřeva. V přízemí se vybavením neliší od jiných horských chat, ale komnata v patře patří do příběhů tisíce a jedné noci…

Podivná stavba

Státní sál v maurském stylu (uvnitř se fotit nesmí, ale fotky jistě vyhledáte) – fontána, zlatá výzdoba, vysoké koberce, křišťálové lustry… prostě podivínský král si splnil svůj další pohádkový sen. Toto místo v horách miloval – od dostavení chaty zde slavil i své narozeniny.

Z parkoviště jsme vyrazili brzičko ráno – abychom co nejdéle unikali vedru. Vody jsem nesla hodně – ale pes měl vlastně celou cestu přírodní zdroje – ať už v horských potocích, pramenech, napáječkách pro dobytek…

Alm na půlce cesty

Po třech a půl hodinách jsme byli nahoře. Krásné místo si král vybral. Vůbec se nedivím, že tam utíkal před světem. Kousek od zámečku je i malá botanická zahrada (patří k mnichovské botanické zahradě) horských kvítků. Nejen těch alpských.

Ale my se kochali hlavně kvítím divokým – nejen různými hořci, ale kvetly znovu i některé jarní rostlinky – upolíny, petrklíče. Sviště jsme jen slyšeli, žádného se nám zahlédnout nepodařilo. A z ptačí říše byli nejvíce vidět i slyšet ořešníci. Bylo jich opravdu hodně.

Ořešník

Výstup byl dlouhý, ale šlo se dobře, žádná krize nás nikoho nepostihla. Dolů to šlo rychleji, ale ke konci už psík začal trochu stávkovat. Poslední svačinu absolvoval v leže a kousek od cíle si dokonce lehl do stínu, když Pepa fotil. Prý je třeba ošlapaná tlapátka šetřit…

Jediné, co nás trochu štvalo, byli elektrocyklisti. Ještě nedávno se nahoru dalo dostat jen pěšky (nahoru a dolů zhruba sedmihodinový pochod) a nebo na kole pro dobře trénované jezdce. A nyní vyráží z Elmau i celá řada elektrokol (u zámku je i půjčovna).

Zahajujeme sestup

Ne všichni zvládají jízdu (někteří cestu hezky šněrovali ze strany na stranu) a hlavně to bylo jak na pouti. Tím nemyslím barevné cyklooblečky, ale halas, pořvávání, povzbuzování (některé dámy nedržely tempo a jejich polovičky se je snažily motivovat). Naštěstí jsme vyrazili brzy ráno a tak jsme rychlokolisty potkávali v protisměru až při cestě zpět. Byla jsem ráda, že nás nedojíždí shora, to by při sestupu bylo s Yodou na vodítku nepohodlné.

Bála jsem se už před dovolenou, jak tuhle cestu zvládneme. Dokonce jsme na konci prázdnin „trénovala“ delší pochody s těžkým batohem. Ale ukázalo se, že jsem nás podcenila. Ani nohy nás druhý den nebolely… A stálo to za to.

Poležím ve stínu a dál nejdu.

Pokračování příště.

Foto: Xerxovi. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do fotogalerie!