Ještě než jsme v roce 2015 vyrazili s námořní plachetnicí Freelord přes Atlantik do Evropy, musel jsem po předchozích toulkách v amerických vodách čekat v Bostonu tři týdny na „atlantickou“ posádku. Naštěstí se mně ohlásil Igor Bily, příslušník tamní česko-slovenské komunity, který vlastní přes 10 metrů dlouhý motorový člun Jana, a nezištně mi nabídl pomoc. Z prvního hovoru se však nedalo poznat, že spolu se ženou Helenou tvoří posádku jeho motoráku dva psi, rhodeský ridgeback Thimba a maďarský ohař (vizsla) Brock.

Thimba, Brock a uprostřed Igor

Hned při prvním setkání jsme si s Igorem padli do noty a velmi mně pomohl s přípravou Freelordu na přeplavbu do Evropy, nejen tím, že mě vozil po obchodech, ale hlavně objednávkou chybějícího termostatu do chlazení motoru a nápadem, jak loď zásobit dostatečným množstvím propan-butanu na vaření. Když na Freelord přijel do Bostonu se dvěma kamarády syn majitelky, který žije v New Yorku, udělali jsme s Igorem ve funkci lodivoda krátkou okružní plavbu kolem Cap Code Bay. Ukázal nám svoje oblíbená místa, Scituate, Plymouth a Provincetown.

Tady bydlíme, když se zrovna neplavíme

To už jsem měl za sebou návštěvu u Igora doma, kde jsem se seznámil s jeho psy. Tedy přesněji s jeho maďarským ohařem Brockem a rhodeským ridgebackem Thimbou jeho druhé ženy Heleny. Psi je vlastně seznámili. Když se Igor rozvedl, pořídil si Brocka, aby mu bylo veseleji, a chodil s ním na procházku do parku, aniž by tušil, že do téhož parku chodí i rodačka z Českých Budějovic se svým ridgebackem Thimbou. Teprve na upozornění dalšího pejskaře si Igor přehodil den návštěvy parku. Teď už jsou s Helenou nějaký ten pátek spolu a oba psy mají společně.

Je třeba říci, že Bostonská zátoka oplývá množstvím ostrovů a též přilehlý záliv Cape Cod Bay je nádherné místo pro jachting, ať už plachetní nebo motorový, takže Igorův motorák nezahálí v marině a oba psi jsou na něm jako doma.

Je tady nějak moc lidí. Thimba za naší návštěvy na m/y Jana.

Rhodeský ridgeback Thimba je už starší a poněkud ostřejší. Neměl jsem s ním však žádný problém. Igor šel do jejich domu přede mnou a „představil“ mě. Thimba sice několikrát výhružně zavrčel, ale poté přišel blíž, stiskl mi ruku v zubech a pak už si mě nevšímal. Maďarský ohař Brock je naopak velmi přátelský. Ke každému návštěvníku (pokud ho ovšem přivede Igor) se žene a začne mu olizovat ruku, popřípadě obličej.

Okružní plavbu kolem Cape Cod Bay s námi Igor nedokončil. Má realitní firmu a kvůli jednání se zákazníky Freelord v Provincetownu opustil a odjel předčasně trajektem do Bostonu. Ale domluvili jsme se, že si po našem návratu dáme sraz u ostrova Peddocks v Bostonské zátoce, že večer za námi na kotviště Igor se svým motorákem přijede a pozve nás na večeři.

Brock byl společenštější. Víno si nechte, ale ty klobásky tak voní.

Samozřejmě tam byli oba psi, takže jsem si je mohl vyfotografovat ve „službě“. Všichni jsme seděli nahoře na můstku a Thimba se nakonec uklidil do uličky, aby měl klid. Společenský Brock se nám naopak věnoval, i když dělil pozornost mezi nás a klobásky, které čekaly na grilování. Tedy je distinguovaně z dálky větřil, neboť je slušně vychovaný.

Po večeři čekal Igora úkol, jemuž se žádný jachtař, který má na palubě psa, nevyhne. Jestliže jachta kotví u břehu v zátoce nebo někde u ostrova, musí psy naložit do pomocného nafukovacího člunu a odvézt na břeh, aby pejska vyvenčil.

Konečně se dostaneme tam, kde se dá hrabat.

Často jsem to pozoroval v Chorvatsku, kde jsme na kotvišti u ostrova Kakan jeden drobný ostrůvek před zátokou z těchto důvodů přezvali na Psí. Je třeba říci, že Thimba a Brock jsou v tomto ohledu dokonale vycvičeni. Do člunu nastoupili jako zkušení námořníci a cestou se chovali zcela podle námořního kodexu.

Pár dní poté, to už přiletěl první člen „atlantické“ posádky Tomáš, nás Igor jednu deštivou neděli odvezl k sobě na návštěvu a Tomáš měl z Thimby trošku nahnáno. Odpoledne přestalo pršet a tak jsme šli všichni oba psy vyvenčit. Brock měl nezřízenou radost, ale Thimba vraštil čenich a loudal se za námi. Dával zcela jasně najevo, že by radši ležel doma na posteli.

Neboj se, šéfová, kapitána hlídám.

Stále si s Igorem občas mailujeme a píšeme si, co děláme a plánujeme. Teprve letošního dubna jsem se dostal k tomu, abych literárně zpracoval pobyt v Americe a samozřejmě nemohla chybět zmínka o Igorovi a jeho psech. Napsal jsem mu o tom a vzápětí přišla odpověď i s fotkou psů. Bylo jich o jednoho víc, poněvadž Igor s Helenou si pořídili ještě jednoho rhodeského ridgebacka, psí slečnu Sunshine, a občas se starají o další psy přátel. Napadlo mě, že čtenáře Zvířetníku by možná zajímali lodní psi mého kamaráda Igora z Bostonu a on na můj návrh odpověděl řadou fotek a také mně připsal, jak se k nim Sunshine dostala. Ač je velmi mladá, má za sebou pohnutý osud. Zde jsou Igorova slova:

O loňských Vánocích. Do posádky přibyla Sunshine, Riley je na návštěvě

„Chovatelka tohoto plemene, kamarádka taktéž z česko-slovenské komunity, ji předala zákazníkovi jako osmitýdenní štěně. Když jí bylo 6 měsíců, byla úplně paralyzovaná, aniž by někdo věděl proč. Veterinář se rozhodl, že se nedá nic dělat a že fenku pošle na onen svět. Když se to chovatelka dověděla, hned si pro Sunshine jela. Začala se štěnětem rehabilitovat a za 6 měsíců tvrdé práce Sunshine zase běhala. A dnes je to krásný zdravý pejsek.

Sunshine v křesle s Cassiou, o kterou se Igor a Helena také pár dní starali.

Ale chovatelka původním majitelům už nevěřila a Sunshine jim nevrátila. Nejradši by ji nedala nikomu, ale ve svém chovném středisku má čtyři fenky a Sunshine na chov být nemohla. Chovatelka je dobrá kamarádka Heleny a tak ji požádala, když se loni v prosinci setkaly, zda by se nemohla o Sunshine pár týdnů starat. Z pár týdnů byl měsíc a pak další a nakonec nám kamarádka Sunshine nechala, protože nám věří a ví, že Sunshine budeme chovat jako v bavlnce. Je to takový malý zázrak z nebe a veterinář o jejím případě přednáší na různých seminářích.“

Na Igorových a Heleniných fotografiích je vidět, že Sunshine je šťastná a že mezi oba psy dobře zapadla, námořnickou zkouškou však projde až v letošní sezóně.

Tři je málo, čtyři je víc, ale teprve v pěti je sranda.

Foto: Mrož, Igor a Helena Bily, žertovné fotky doplnil tatínek Heleny Bily. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do bohaté fotogalerie!