Dnešní Mlsotník patří k Jadranským střípkům – drobnostem z letošní plavby ve střední Dalmácii.

Totiž na plachetnici se mimo jiné vždycky i hodně povídá. Letos většinu posádky tvořili zasloužilí jachtaři, takže jejich vyprávěnky se často točily kolem příhod, které mému laickému uchu zněly bizarně a příšerně: kde obrátili loď kýlem vzhůru a co všechno utopili, koho přepadli novodobí piráti, kdo a jak dlouho nemluvil poté, co vedle něj udeřil blesk, jak se za hluboké noci proplétali staveništěm ropné plošiny, kdo a s jakým efektem si roztrhl nohu o kování na palubě. Anebo jak závodili se zlomeným stěžněm. Právě v této souvislosti padlo jméno „starý Sedlák“. On totiž s tím zlomeným stěžněm nejenže závodil, ale taky vyhrál.

Jan Sedlák

A navíc se proslavil gulášem.

Jak jsem vyrozuměla, Jan Sedlák byl významná historická figura brněnského Jachtklubu. K jachtání ovšem přišel jako slepý k houslím. Zajímavé bylo už jeho povolání – byl vyučený sekerník. Na to jsem koukala jako dnešní děti na nůši. Co že vlastně dělal? Prý složení vodních mlýnů. Vyráběl do nich kolesa, hřídele, dřevěné převody.

K jachtám ho dovedl Ing. Procházka, s nímž se seznámil v dílnách brněnské techniky, kde byli oba za okupace (německé, upřesňuji raději) zaměstnáni. Procházka patřil k zakládajícím členům brněnského Jachtklubu a jal se tudíž sekerníka Sedláka lákat: „Sedláku, ty to umíš se dřevem, pomož mi postavit plachetnicu!“ Sedlák to Procházkovi slíbil, ovšem pod jednou podmínkou: nebude ho nutit plachtit.

Dopadlo to však přesně v duchu úsloví o odříkaném krajíci. Sedlák se stal v r. 1944 členem brněnského Jachtklubu a stal se z něj nejen úspěšný stavitel plachetnic, ale neméně úspěšný závodník a trenér. Hm, že by platilo poučení: chceš-li v něčem vyniknout, odříkej se toho?

(V 50. letech byl vedoucím „Železného dorostu“, který vyhrával všechna místa na mistrovství republiky. V r. 1958 se Jan Sedlák stal mistrem republiky ve třídě Star, od 60. byl let správcem střediska Jachetního oddílu TJ Zbrojovka Brno (což byl dobový název Jachtklubu). Při tom stavěl plachetnice třídy Finn a Evropa. A od 80. let až do smrti dělal správce střediska TJ Lodní sporty, též na Brněnské přehradě.)

Legendou, o níž se vypráví i po pětašedesáti letech (jestli dobře počítám), se stal díky závodu Flotila Star. Jeho první ročník se jel v r. 1951 a pánové Sedlák s Procházkou ho vyhráli. Závod měl ovšem dramatický závěr. V poslední rozjížďce ti dva zlomili stěžeň, což by za jiných okolností znamenalo konec. Jenže oni si spočítali, že k vítězství jim bude stačit, když dojedou i na posledním místě, hlavně že tím získají bod – ten rozhodující. Tudíž nesměli závod vzdát.

V propozicích pro závodníky nebylo žádné časové omezení k dojetí do cíle, takže šlo o to nějak se dostat do finiše. Jelikož s večerem ulehl na přehradě vítr, lovili Sedlák s Procházkou náhodné pofuky, jak se dalo, a ploužili se se zbytkem plachet na pahýlu stěžně po přehradě ještě řadu hodin poté, co ostatní už dávno byli v cíli. Oni do toho cíle dojeli až v neděli o půlnoci. Stali se důkazem, že trpělivost a vytrvalost růže i vavříny přináší.

Sedlák a Procházka v r. 1951 s trofejí ze závodu

Ovšem o Sedlákovi se hovoří s uznáním nejen díky sportovním výkonům, ale také v souvislosti s oním gulášem.

Totiž „Chlapský guláš starého Sedláka“ byl prý rovněž legendární. Tak tady jsem se konečně cítila ve známých vodách a hned jsem se zapojila do debaty. Jaký byl recept? To prý nikdo pořádně neví, Sedlák prý akorát prozradil: kilo masa, kilo cibule a kilo papriky. A basta.

Tak jsem to doma vyzkoušela. Stále ještě jsou k sehnání relativně levné papriky, takže je vhodná doba.

Koupila jsem hovězí kližku, tu mám do guláše nejradši. Paní řeznice mi navážila něco přes kilo, takže od toho se odvíjelo množství ostatních ingrediencí – muselo být stejné. Pro zajímavost jsem ty hromady nafotila:

Chlapský guláš starého Sedláka - suroviny

A pak už jsem postupovala jako obvykle: nechala osmahnout cibuli dohněda, zvlášť jsem orestovala na kousky nakrájené maso (zvlášť proto, že na cibuli by se spíš dusilo).

Osmahnutá kližka a nakrájené syrové papriky

Maso jsem pak přihodila k cibuli, přidala na malé kousky nakrájené syrové papriky a zamíchala.

Objemově se ta směs ustálila na čtyřech litrech. Okořenila jsem pouze trochou mletého kmínu a solí, přihodila feferonku (když je to pro ty chlapáky) a zalila cca půllitrem vody z pánve se seškrabanou přismaženou šťávou z masa. A víc už nic.

Promíchané ingredience se budou dusit

Jelikož jsem guláš připravovala v papiňáku, mohla jsem asi vody dát i méně – hodně tekutiny pustila paprika a v tomhle hrnci se nevyvařila. Ale když jsem už hotový guláš zamíchala, paprika se krásně rozňahňala a guláš zahustila. Nemusela jsem vůbec zahušťovat moukou, ani chlebem nebo strouhankou. A to bylo dobře, protože bych zbytečně zastírala chuť, která byla prostě vy-ni-ka-jí-cí.

Chlapský guláš starého Sedláka - už hotový

Je to moc příjemná varianta guláše. Jednoduchá a plná chuti, s minimem ingrediencí. To mám ráda. Doporučuji vyzkoušet, pochutnáte si. Starému Sedlákovi zdar. Asi by se divil :-)

Foto: Lika (guláš), archiv F. Novotný (Jan Sedlák)