27.5.2024 | Svátek má Valdemar


AUSTRÁLIE: Radosti zralého věku muže.

15.2.2022

Už skoro půl roku jsem členem klubu osmdesátníků. Tedy těch, kterým se podařilo dožít a oslavit své osmdesáté narozeniny a v tom kvaltu si této radostné skutečnosti také všimnout. Ovšem i těch, kteří byli odsouzeni tohoto věku dosáhnout a tak vychutnávat zvláštnosti tohoto stavu, které nám naše tělesné schránky poskytují.

Začneme třeba ráno, kdy se tělo probouzí. Zde u nás v buši v horách jsme obvykle přivítáni zpěvem okolního ptactva, okna v ložnici jsou otevřena dokořán celou noc. Dříve se budit není třeba, jsme už více jak 10 let na odpočinku, tedy v penzi, a sluch nám zatím slouží tak, že často slyšíme i to, co bychom neměli.

Přesto nás v 75 letech naše zdejší starostlivá vláda, pro nás zdarma, vyzbrojila elektronickými sluchadly – naslouchátky. Od té doby nám provádí, opět zdarma, každoroční test sluchu a případné doladěni sluchadel. I baterie, které tyto udělátka pohání, nám zasílají pravidelně gratis. Jinak ovšem sluchadla leží po většinu roku v krabičce.

Při poslechu ranní modlitby okolního ptactva uvažujeme, zda otevřít oči či nikoliv. Zvítězí chtíč uvidět, jak se rodí nový den, oči opatrně otevíráme, aby snad nedošlo k náhlému oslnění. Nedojde. Obvykle je ještě ranní šero před východem slunce.

Po opatrném protažení po noci ochablého těla nastává pro ně menší krize. Prochází procesem změny polohy z horizontální na vertikální, úkon to pro zralé tělo občas značně složitý a obtížný. Nutno rozhodnout, kterou nohou vstát nejdříve a kterým ramenem se podepřít. To podle toho, která končetina pracuje v dané době lépe a pokud možno co s nejmenší bolestí. Bolest větší či menší nás provází neustále v různých částech těla a tak nám ihned po probuzení hlásí, že ještě dýcháme a jsme naživu. Kdyby se našinec (osmdesátník) probudil a nic ho nebolelo, tak je asi zcela mrtev.

Takže z postele jeden nevyskočí jako jelen, ale obezřetně se vztyčí a pokud možno i něčeho přidrží, protože se mu obvykle zamotá kebule. Závrať však za pár okamžiků pomine a je možno vykročit do nového dne, avšak opatrně. To znamená pomalu se odšourat na toaletu. U některých nešťastných jedinců, u kterých kontrola zažívání a močení už odmítla spolupracovat, to znamená nejdříve se zbavit znečištěných plen a teprve potom se vyprázdnit. Následná návštěva teplé sprchy potom přijde velice vhod.

Po provedení ranní toalety, která může u některých zralých osob trvat i hodinu, je radost křepce vykročit do nového dne. Ovšem žádné prudké pohyby nekonat, mohly by přivodit nechtěný úraz, jako natržený sval a nebo vazivo někde v právě probuzeném těle.

Pokud to tělo dovolí, tak je vhodná ranní procházka okolním bušem se psem Maxem. Ten je na tom jak věkově tak i tělesně stejně jako páníčci, a tak se pomalu oba šouráme pěšinou, čokl si svým raťafákem čte noviny a na oplátku značkuje a já pozoruju okolní cvrkot. Je co. V buši nám tu celý rok něco kvete, ptáků, kteří se ráno snaží překřičet jeden druhého, jsou čtyři přehršle a občas se potkáme i s klokánky wallaby. Letos, protože máme vlhké léto, je všeho v buši jaksi více. Zvěře, ptactva, hmyzu i rostlinstva. Buš kvapem zarůstá tak, že doufám, že si nebudu muset brát sebou na procházky mačetu. Vysoké eukalypty, které se pravidelně loupou, shodily kůru, která jim po nacucání vody a zvětšení objemu začala být těsná. Pavouků je tolik, že se oba, čokl i já, vracíme obalení lepkavými pavučinami, a ve vzduchu piští tisíce komárů. Asi po dvaceti minutách až půl hodině se vracíme zpět domů, kde nastává příprava snídaně.

Aby snad nedošlo k omylu, doby vydatných „australských“ snídaní jsou už dávno za námi (k nahlédnutí zde). Dnes si umelu 20 g místně pražené, vynikající čerstvé kávy a na mašince si vyrobím velké, čtvrtlitrové espresso. K tomu si naleju další čtvrtlitr ovocného džusu. Obvykle pomerančový, ale i ananasový, jablečný i jiný. Kávou zapiji dvě hrsti prášků proti smrti – zde skoro každý jedinec v této věkové kategorii užívá nějakou život podporující medikaci, kterou má prakticky zdarma. Nu a pak už nezbývá než se vrhnout do víru dne.

Opět s rozvahou a opatrně, abychom si snad neublížili. Tělo je v tomto věku velice křehká nádoba. O mozku taktně pomlčím. Ten si žije svůj vlastní život po svém a funguje, jen když se mu chce. Pamatovák nás opustil už tak dávno, že si ani nepamatujeme, co to vlastně bylo. Pro jistotu si dnes raději vše, co bychom měli vědět později, zapisujeme. Zde je však následně nutno vědět, kde to je napsané a hlavně, kde to napsané hledat.

Zde také nastává potíž s nově nabytými dovednostmi. Uvedu příklad. Po jistém úsilí se nám podaří přimět chytrý telefon a chytrou TV, aby spolupracovaly a to, co vidíme na telefonu, viděli i na velkoplošné LCD TV. Pokud se o stejné pokusíme příští den, tak je vysoce pravděpodobné, že nebudeme vědět, který gombík na blbafonu stisknout, aby bylo dosaženo kýženého výsledku. Takže nejen že fyzické tělo po většinu času odmítá kooperovat, ale i mentální schopnosti už dávno nejsou to, co bývaly.

Na příklad „multitasking“. Ano, dříve jsme stihli provádět několik úkolů současně, skoro jako ženské. Na příklad skenovat a upravovat fotky a psát tento text. Dnes jsme rádi, když zvládáme úkol jediný, protože „přešaltrovat“ myšlení v kebuli z jednoho úkolu na druhý vezme skoro více času než vlastní plnění toho kterého úkolu. Časy, kdy se jedinec dovedl koncentrovat či soustředit na daný problém i dlouhé hodiny, jsou už v nenávratnu. Pokládáme za úspěch, když nás koncentrace po čtvrt hodině neopustí.

Kdesi jsem četl, že muži, tedy jejich mozky, jsou nejproduktivnější ve věku od šedesáti do osmdesáti let. Uvedeny byly příklady geniálních vědců a umělců. Byla nabídnuta hypotéza, že v tomto věku u mužů prudce klesla hladina jejich hormonů, jmenovitě testosteronu, a tak jsou následně schopni myslet i na něco jiného než jen na tu jednu příslovečnou věc.

Že občas zapomeneme, kam jsme před pár okamžiky odložili brýle, a nebo dojdeme na místo, kam jsme mířili a potom se divíme, co jsme tam vlastně chtěli, je však známka zdravého, náležitě zralého mozku, známá pod názvem „anosognozie“ neboli dočasná zapomnětlivost. Přesto se však naše mentální schopnosti pomalu, plíživě a nenápadně, limitně blíží nule.

Někde jsem se dočetl, že dámy jsou na tom v tomto směru po celý život lépe než muži. Nejen že zmíněný „multitasking“ zvládají daleko hravěji a v širším záběru, ale dovedou dělat zaráz ne jen pouhé věci dvě, ale i pět i více. I jasnou paměť si zachovávají do pozdního věku, něco jako elefant. Taková ženská dovede chlapovi povědět, a to slovo od slova, co jí před 60 lety, tehdy a tehdy, tam a tam a jakým tónem řekl, a navíc ještě dodá, jaké při tom bylo počasí a jak se ona cítila. Bystrá mysl a umění kombinačního smyslu je obvykle neopouští až do smrti. Asi v tom bude vězet ten zatracenej testosteron, kterého mívají ženy řádově méně než muži.

Než se jeden naděje, tak je poledne. Čas pádí jako stádo splašených mustangů. Zde se jasně uplatňuje zákon všeobecné relativity páně Alberta Einsteina. S každým přibylým rokem kvačí čas o něco rychleji. Dny a noci se střídají rychleji než políčka ve filmu. Týden nám připadá dlouhý jako den. Pokud to bude tak pokračovat, tak v tom kvaltu si jeden ani nevšimne, že umřel.

Po obědě, my máme oběd v poledne jako hlavní jídlo dne, si tělo řekne o „polední klid“, aby se mohlo náležitě věnovat trávení dobrot, které při obědu spořádalo. Takže po šlofíku je opět chuť a energie něco konat.

Ovšem opět jen velice obezřetně abychom vetchému tělu nějak nechtěně neublížili. To vše proto, že koordinace pohybů už není to pravé ořechové, zrovna jako rovnováha a artikulace. Ano, mnozí jen mumlají, při hovoru slova polykají, že jim je sotva rozumět. O pádech s katastrofickými následky u některých jedinců z důvodů ztráty rovnováhy je lepší pomlčet. Je mezi námi hafo těch, kteří bez cizí pomoci už nevstanou.

Mě osobně uklidňuje jedna věc. V dobách profesního nasazení jsem ty nejsložitější problémy dezájnu a výpočtů hravě řešil v jakýchsi snech v podivném polospánku časně ráno, mezi 2–4 hodinou. Tyto jsem si nejen pamatoval, ale i obvykle výhodně v reálu použil. Dnes mě ve stejnou dobu napadají pouze náměty na tato povídání a to do takového detailu, že potom už jen stačí honem sednout k počítadlu a začít bušit do klábosnice, abych snad, nedej Bože, něco nezapomněl. Tato skutečnost mě zatím udržuje v pohodě a uklidňuje moji mnohdy rozháranou mysl.

Při psaní jsem si vzpomenul na úsměvnou příhodu, která se udála zhruba před 33 lety. Kamarádce dorazil na návštěvu táta, tehdy distingovaný osmdesátník, který byl vždy bezvadně upraven, hovořil spisovně, oblečen v obleku, vzor gentlemana z „lepší“ společnosti z let třicátých minulého století. Někam jsme jeli a já se nabídl, že ho odvezu, bylo nás více. Tehdy jsme měli auto třídveřové, dvoje na stranách a jedny vzadu a tak přístup k zadním sedadlům nebyl zrovna snadný. K cíli cesty jsme dorazili jako poslední a vystoupili z auta. Opět, ze zadních sedadel se vystupovalo s jistými obtížemi a tento gentleman i s jistými bolestmi. Nabídnutou pomoc kategoricky odmítl, avšak po vystoupení se tento bezvadný gentleman rozhlédl, přesvědčil se, zda jsme sami, a pak hrubším hlasem dlaždičů, kteří nám kdysi dláždili brněnský štatl, spustil: „Do prdele, to jsem se zase nasral, stáří stojí skutečně za hovno.“ Mně se ulevilo, když jsem tak zjistil, že to je zcela normální chlap a ne ufon z Marsu.

Jeden z vrstevníků se mně svěřil, že vyššího věku a všeho toho, co sebou přináší, se dožívají jen ti zlobiví a neposlušní za trest, kdežto poslušní a hodní za odměnu umírají mladí.

Psáno 31/1/2022




KONTAKT na Liku z redakce Zvířetníku je zde více... 
ARCHIV ZVÍŘETNÍKU od února 2010 do prosince 2013 najdete na stránkách Dagmar Ruščákové DeDeník
HLEDÁTE POMOC PRO NALEZENOU VEVERKU?
Vše potřebné zjistíte zde...
Víte, jak správně psát - a to nejen na Zvířetník? Podívejte se do Nápovědníku !