Páníček na mě nejčastěji volá "Pašane, Pašánku, prdelkomoje" a panička mě pro změnu oslovuje "zlatíčkomoje, krasavče, chlapečkumůj a občas na mě zavolá nežertožrádlokočkám" V červnu to budou dva roky, co mě adoptovali.

Minulost

Jak už jsem se zmínil v úvodu, narodil jsem se před deseti lety. Osm let jsem měl svojí paničku. Jenže osud tomu chtěl, aby se naše cesty rozdělily. Panička musela kvůli nové práci odejít jinam a mě si s sebou vzít nemohla. A co teď se mnou? Tak jsem dočasně skončil na zahradě. A v útulku byl vylepen inzerát, který mě nabízel k adopci.

Zatímco jsem čekal na adopci, tak moji budoucí páníčkové (to jsem ale ještě nevěděl) měli doma fenku Cindy, zlatou kokršpanělku. Měli jí z útulku, ale od samého začátku byla moc a moc nemocná. Její minulý páníček nebo panička se o ní moc dobře nestarali a tak návštěvy u veterináře nebraly konce. V době, kdy já čekal na zahradě opuštěný jako kůl v plotě, tak kokršpanělka Cindy nečekaně páníčkům umřela. Panička byla zrovna v práci a páníček jí z domova neustále volal, jak na tom Cindy je. Ale už jí nebylo pomoci a odpoledne všichni odjeli k veterináři a byli s ní, když odešla do psího ráje. Když se vrátili domů bez Cindy, tak se na sebe jen smutně dívali, ale večer už bylo rozhodnuto. Chceme dalšího pejska.

A tak se druhý den rozjeli do útulku. Když si prohlédli všechny pejsky, tak uviděli v budově útulku vylepený inzerát, který mě nabízel k osvojení. Panička si ho začala pozorně číst. Když se dozvěděla, že jsem osmiletý (ona je totiž na starší), poslušný zlatý kokršpaněl, bylo rozhodnuto. Já si ale myslím, že jí vzalo za srdíčko, že jsem byl opuštěný a velmi smutný (to se ale v inzerátu nepsalo).

Ona totiž umí číst mezi řádky. Druhý den mě jel páníček okouknout a hned volal paničce do práce, že se mu moc líbím (jak jinak) a že jsem hrozně fajn. Odpoledne už pro mě jeli oba dva. Když mě panička uviděla, tak se do mě okamžitě zamilovala. Předání proběhlo velice rychle, vydali mě lidé ze sousedního domku. A tak jsem skočil do auta a HURÁ do nového domova.

Nový domov

Ve svém druhém domově už budu dva roky a jsem tu moc rád. Nebydlím tu ale s páníčkama sám. Když mě tenkrát přivezli, tak jsem s hrůzou jsem zjistil, že tu s nimi bydlí ještě černá kočka Julie a pravidelné návštěvy u nich vykonává mourovatý kocour Mikeš. Ale Mikeše mám moc rád, víte, on byl opuštěný jako kdysi já. Je to venkovní kocour a když se přijde domů najíst, tak ho vždycky očuchávám, on tak zajímavě voní.

Svůj nový domov bych nevyměnil ani za nic. Páníčkové mě berou úplně všude. Jezdíme do lesa na houby (to miluju), v létě k vodě (to mám taky rád), nebo jezdíme na chatu a taky k příbuzným na návštěvy. Moc rád se vozím autem. A o víkendech chodíme na dlouhé procházky. A ještě se musím pochlubit, že po 8letech spím konečně v posteli (jak to JÁ miluji). To jsem dřív vůbec nesměl. Já toho nesměl teda víc, ale to je na dlouhé vyprávění. Já jsem na svojí minulou paničku nikdy nežaloval, to moji páníčkové jí volali, aby toho o mě zjistili co nejvíc, protože chtěli, abych se v novém domově cítil co nejlíp.

A já tu jsem opravdu šťastný. Už jsem si zvykl i na Julinku, která mi neustále dává najevo, že ona tam byla první a taky mám rád přehled o Mikešovi. Jakmile nepřijde jeden den domů, tak jsem nervózní a polehávám u dveří a čekám. Ale to už jsou další příběhy. Tak zase příště. Pascha.

Moji páníčkové se jmenují Jarda a Jindra