19.9.2020 | Svátek má Zita


PSI: Nastěnka aneb jak jsem potkal pejsky

29.3.2006 22:56

Hafani, se kterými jsem se v životě setkal, mi šli spíše na nervy. Například vořešina, kterého vlastnila moje exmanželka v době, kdy jsme spolu chodili, byl jako štěně kouzelný, dokonce dostal jméno po mně (kamarádi mi říkali Jerry). Ale postupem času si začal osvojovat nepříjemné zlozvyky. Třeba když jsme jeli v jejich Wartburgu na výlet, měl svoje místečko v prostoru za zadním sklem a já na zadním sedadle, což mu vytvořilo ideální podmínky, aby si krátil cestu tím, že mi okusoval uši. Nastěnka1

Další nectnosti už byly zřejmě zaviněny výchovou, při jídle vlézt pomalu až do talíře a podobně. Po létech kolega přivezl štěně do práce, také uliční směs, aby nám z něho vyrostl hlídač. Pracoviště bylo ve vilce se zahradou a někdo nám tam začal krást benzin a věci z aut. Tento pejsek skutečně splnil očekávání, byl to bezvadný kamarád a hlídač na takové úrovni, že nikdo z nadřízených nemohl přijít na kontrolu, aniž by už několik minut předtím nebyl ohlášen.

Měl však často "toulavou" a to pak byl neuhlídatelný jako Copperfield. Pozoruhodné bylo, že když jsem se ho zeptal - "prosím tě kudy jsi to zase utekl?" ochotně a pyšně mi šel ukázat kýženou díru v plotě, pak asistoval při její opravě, aby si vzápětí objevil jinou. Někdy se zatoulal i na několik dnů, a to spolu s nátlakem šéfstva byl důvod, že musel jít z domu.

Potom jsem poznal Li s jejím neoddělitelným Ajvíkem. Ajvík byl pes, který byl naprosto jiný. Důstojný, tichý, nevtíravý, a když mě po čase začal brát, kdykoliv ochotný dělat lumpárny a psí kusy. Naše seznamování chvíli trvalo, Ája byl dost nedůvěřivý a silně fixovaný na paničku. Někdy bylo provázeno reakcemi, které bych od pejska nečekal. Příklad: tam, kde bylo moje lože, měl Ája původně svůj pelíšek. Pochopitelně se o místo se mnou nerad dělil - a tak, když jsem ho jednou z postele vyháněl slovy "jedeš odtud!" znechuceně loupl okem a ležel dál. Tak jsem se nad něj sklonil a do ucha mu zařval "mňaaau!" a on se tedy zvedl a místo očekávaného kousnutí mi vypálil tlapkou direkt na oko.

Měl také své nectnosti, dar mimořádné "pletěvosti", když se mu člověk vyhnul v kuchyni a překročil ho v předsíni, určitě o něj zakopl v ložnici; někdy působil dojmem, že je na všech místech současně. Také mně fascinoval způsobem, jakým se vyrovnával se svými soupeři - nenechal si totiž nic líbit. Když na něj zavrčel jiný hafan, tak po něm skočil,smotal ho pod sebe do klubíčka a pak rozpačitě koukal, co jako s ním má dělat.

Prožil jsem s ním mnoho hezkých chvil a let, stal se později i vychovatelem a kamarádem Dračích štěňátek - kavkazátek, a když odešel do pejsčího nebe v požehnaném věku, dlouho mi po něm bylo smutno. Dnes už na něho vzpomenu s úsměvem, dokázal dát mnoho lásky, a to je asi ten největší smysl života. 

Jak jsem již naznačil, mezitím vstoupil do našeho světa malý Dráček, který se mi hned první den po příjezdu představil tím, že se mi zahryzl do kotníku, jeho zoubky - jehličky se mu zamotaly do mé ponožky, že jsem ho z ní musel vyprostit, a od té doby (na rozdíl od dalších štěňat) se se mnou už nikdy nechtěl kousat.

Pro představu, jak vypadal náš malý pejsek: když mně jednou přijeli společně s manželkou k Metru naproti, nějaká holčička se na něj překvapeně zadívala se slovy "mami,co to je?" A maminka rozpačitě odpověděla "já nevím, asi nějaká malá kráva!" (Citát: Ale Ájo, vždyť já jsem teprve štěňátko! Maxipes Fík)

A Dráček rostl jako z vody, a aby mu nebylo smutno a nebyl na hlídání farmy sám, bylo rozhodnuto, že mu pořídíme kamarádku. A tak jsme jeli pro Nastěnku. On byl mezi nimi rozdíl čtyř měsíců, ale když jsem uviděl to klubíčko, které mělo být partnerem naší "malé krávy", nějak jsem na jejich soužití přestával věřit. To se pak také potvrdilo, Dráček bral dlouho Nastěnku jako plyšáka na hraní.

Ale vrátím se k cestě z Moravy. Li měla Nasťu na klíně na dece, kterou mimi dokonale proslintalo a nebo se škrábalo ke mně k volantu (pravděpodobně za vůní vody po holení). To mě tenkrát ani nenapadlo, že už to tak bude napořád. Nevím, jestli to vznikalo tím, že jsem hlídal, aby ji Dráček příliš netahal a neubližoval jí, ale s překvapením jsem poznával, že když se ke mně zachumlá, tak má pocit jistoty a dokáže se dokonale vypnout.

A jak kulička rostla, stávala se z našich Dráčků perfektní dvojka a mezi mnou a Nastěnkou vznikal zvláštní vztah. Musím přiznat, že jsem v ní postupně přestával vidět pejska, ale viděl jsem v ní človíčka - malou holčičku s vlastnostmi, které k danému věku patří. A ona mě v tom utvrzovala svým zvláštním jednáním, logikou, kterou bych u zvířete nečekal. Možná, že příklady, které bych chtěl uvést, se už na stránkách objevily, ale od štěněčího věku jich byla celá řada. Nastěnka2

Když jí jako malé Dráček sebral žvýkací kostičku, což s oblibou dělal, jednou se sebrala, smutně odešla, aby se vzápětí vrátila s kusem cihly v tlamičce, položila si ji vedle Draka, a tak dlouho předstírala, že si ji hlídá, až to Dráčkovi nedalo a šel jí cihlu zabavit. V tom okamžiku se Nastěnka zmocnila své kostičky a Dráček koukal na cihlu jako puk. Že hlídala oříšky na stromě, když o to byla žertem požádána, a pak byla viděna, jak štěká na strom, to patřilo k řadě běžných drobností. Ale jak vysvětlit, že když vytrhávám plevel kolem rajčat a ona mě jako obvykle pozoruje, najednou začne hrabat - sice kousek dál, vytrhne drn a jde ho uklidit na hromádku ostatního plevelu?

To bylo krásné údobí, kdy se k nám přidala malá Boomi, a tak když jsem "zahradničil", měl jsem obě holky vedle sebe. Ale každou s jinými úmysly. Nastěnka mi říkala: "já kdybych měla ručičky, tak bych ti pomohla!" Kdežto Boomíška čekala, až něco odložím, aby mi to ukradla a odnesla na druhý konec zahrady. Boominka byla kouzelné a hravé štěně a hrozný uličník. 

Jednou na procházce se skamarádila s jedním ovčounem a nemohl jsem ji odvést domů. Protože jsem neměl obojek ani vodítko, nezbylo mi nakonec nic jiného, než ji odtáhnout za ocas. Za trest mi doma okamžitě rozkousala čerstvě načatou krabičku Peter, čímž si vysloužila přezdívku "cigárožrout bumohlavý". (Jinak jsem jí také říkal "kyselina Bumičitá", protože ostatním ukradla a zbaštila, co se dalo).

S tím "Nastěnka mi říkala" nijak nepřeháním, ona totiž dokázala mluvit očima. To mi připomínalo moji mámu,v době, kdy jako malí kluci jsme s bráchou provedli nějakou lumpárnu a máma nás za to hubovala, tvářila se velmi přísně, ale oči se jí při tom smály, a my věděli, že není tak zle. Nasťa měla masku a makovičku tak tvarovanou, že vypadala věčně zamračená, ale očima se dokázala smát na celé kolo. Zrovna tak dokázala říci, že je jí smutno, že ji něco trápí.

K jejím nectnostem patřilo, že nerada dělala zbytečné pohyby, když o nic nešlo. A tak v době, kdy na povel "hopinky!" si ostatní pejsci stoupli na zadní a položili člověku packy na ramena, se do toho Nastěnce moc nechtělo. A jednou jsem ji přímo vyzval "a co ty, neuděláš hopinky?" a překvapeně jsem zíral, jak se jí v očích roztočily jakoby vrtulky, řešila, jak udělat kompromis mezi svým pohodlím a mým přáním, potom si sedla na zadek a položila mi packy, kam jen dosáhla. Li říká,že takhle mluví očima všichni pejsci, ale já u Dráčka vnímám jen stále stejný zasněný pohled a Boomišce kouká z očí stále stejný čertík.

Nechci Nastěnku vynášet jako dokonalé stvoření, její tvrdohlavost byla nezlomná, žárlivost způsobila naprosté rozkmotření s Boominkou, takže v pozdějším věku musely být holky odděleny, a bohužel tyto vlastnosti zdědila i její dcera Darlenka. Ale není snad příčinou žárlivosti láska? To je záležitost, kterou kolikrát ani my, lidé, nedokážeme řešit, ačkoliv logika nám říká, že to není správné. Co teprve přímočaré myšlení a dění v té chlupaté hlavičce. Dá se pak za lásku odsoudit nebo trestat?

A já tu lásku vnímal velmi intenzivně. Protože jsem dělal na turnusovém pracovišti, jezdil jsem na farmu tak nejvýše třikrát do týdne. Jak jsem se objevil, už se ode mě nehnula, někdy odmítala i večeři, aby se nemusela vzdálit. Proto jsem jí někdy říkal, že je "lepidlo". (Za to se ti Nastěnko moc omlouvám). Jenom v případě, kdy jsem řekl "teď počkej, musím taky něco udělat" a šel jsem třeba vykopávat pařezy, tak si lehla stranou, nepřekážela, a když jsem měl pocit, že už bylo té práce dost, vycítila to a šla mně vysvobodit "hele, pojď si hrát!" a to jsem rád poslechl.

Musím také vyzdvihnout její mateřské city. Když se jednou vykutálel malý koloušek z ohrady, lehla si opatrně na něho a chránila ho paradoxně před jeho vlastní mámou, která do ní bušila kopýtky, a to po celou tu dobu, než dala Li všechno do pořádku.

Ještě jedna příhoda: Byli jsme na procházce v třešňovce, a najednou začala Nastěnka hrabat pod stromem. Myslel jsem, že honí myšku, a najednou koukám, že drží opatrně malinkého zajíčka. Sklonil jsem se k ní a říkám "pusť ho, vždyť je to mimi!" Něžně ho položila na zem, jenomže v té chvíli vyběhl velký zajíc, nastal bleskový výpad, a mně, ledabyle držícímu vodítko jedním prstíkem, toto vodítko ten prstík málem zlomilo. (Mimochodem, ještě mám schovaný zbytek těžké litinové karabiny, která se rozlétla na kousky při podobném výpadu na jedné výstavě.) Na zavolání se Nastěnka zastavila a zajíc přežil, ale na prostředníčku mám bambuli dodnes.

Jak už jsem předeslal, nejsem pejskař a nebudu, je mi proti mysli někoho poslouchat a zrovna tak někoho nutit k poslušnosti, a jak to komentoval můj kamarád, mě mají pejsci na blbnutí a na mazlení. Vážnější práci a starosti má na krku manželka. Proto na dotaz, proč nejdu s Nastěnkou do kruhu na výstavě, musel jsem si přiznat, že by asi nepochopila, co po ní chci. Ale na druhou stranu je fakt, že mezi mnou a pejsky existuje téměř mimoverbální komunikace. (Například stačí zašustit pytlíkem od piškotů a mám je kolem sebe).Nastěnka3

A tak nám letěl čas plný drobných radostí i starostí, bolesti když nám odešlo nějaké štěňátko na věčnost, i smutku po kulíšcích odcházejících do nových domovů. Bylo jaro, a my se s Nastěnkou těšili na nová mimina. Nastaly problémy, kdy Nasťa musela podstoupit operaci císařským řezem. Ale když jsem pak viděl v košíku tři živá klubíčka a Nastěnka se na mě ještě na stole usmála, a potom v autě znovu než usnula, myslel jsem, že to máme za sebou.

Byla vzorná máma, a jestli byla unavená nebo měla bolesti, nedávala znát. Jenom když jsem si ji k sobě přitulil a dal si její hlavu do klína, dokázala na všechno zapomenout a usnout jako špalíček. Jak jsem říkal, měla u mě pocit bezpečí a jistoty že se nemůže nic stát, že ji před vším zlým ochráním. Tolik jsi se mýlila, moje holčičko, dokonce i potom, když ti prasklo bříško, a ty jsi sama došla z auta na svou popravu, já u tebe nemohl být abych tě držel za tlapičku, dal ti naposledy pusu na tvou měkoučkou hlavičku a pomohl ti přejít do toho druhého, snad krásnějšího světa. Dozvěděl jsem se to, až když bylo po všem.

Jenom jsem ti v duchu slíbil, že o tvoje mimíška bude postaráno, a to díky Li a hodným lidem bylo do puntíku splněno. Hodně z tvé dušičky nám zůstalo v Darlence, to dobré i to špatné, máme ji moc rádi, ale nikdy to nebudeš ty.

Vím, že odejdou i další mí chlupatí kamarádi - proč jen vám letí čas tak rychle! - a je mi z toho smutno. Ale Nastěnka mi neskutečně chybí, a jestli je něco pravdy na tom, že na druhém břehu člověka čekají jeho blízcí, přál bych si, aby mě jednou přišla přivítat moje máma - a Nastěnka.

Jiří Švec