Původně vyšlo na Zvířetníku (Neviditelný pes) dne 6.1.2006, odkaz zde.

Každý má nějakého koníčka, já mám rád psy. Nevím, jestli se tomu ale dá říci koníček, protože pes je bytost živá a nelze s ním zacházet jako třeba s krabičkami od sirek.

Vlastně si ani nepořizujete nějakou zábavu, ale spolubydlícího, který si po čase nárokuje stejné výhody, jaké mají ostatní členové domácnosti. Je to další člen rodiny, se kterým musíte počítat ve všem, co vaše rodina prožívá a plánuje. Já vždy říkám, že to skončí až úhynem jednoho z nás.

Měl jsem několik psů a pokaždé, když - teď nevím, co napsat, chcípl mi připadá hrubé, uhynout nemůže kamarád a umírají jenom lidé. I když já viděl své psy umírat. Tak zkusím odešel. Když tedy můj pes odešel, vždy jsem se zařekl, že nechci dalšího, protože nemám rád odcházení. Vydrželo mi to teď naposled dva měsíce.

Mám velkou výhodu, že moje manželka je psí ombudsman a naši psi jsou na tom lépe než já. Nebo se jim aspoň víc promíjí. Náš poslední pes je pitbul, kterého jsme získali z městského útulku, po ztrátě feny brazilské fily. Celý život jsem se snažil mít rád lidi. Neměl jsem problém s komunikací a neměl jsem ani problém s dělením lidí na rasy a sociální příslušnost.

Domníval jsem se, že lidem rozumím a dovedu je chápat. Že umím také rozpoznávat, jací jsou, a podle toho je zařazovat. Zjišťuji ale, že nikdy nebudu schopen takové intuice, jakou má pes. Denně jsem doslova šokován z jeho reakcí. To, že při prvním kontaktu pozná, jestli je člověk dobrý, nebo zlý, mne již nepřekvapuje. Nemusí ani vrčet a vím, že mám být opatrný. Má rád jasné a přímé chování, proto nesnáší lidi pod vlivem alkoholu. Není nikdy agresivní, vyčkává jak se budu chovat já a pak teprve reaguje. (Není speciálně cvičený.)

Nejvíc mne ale fascinuje, že pozná, kdo jde venku po chodníku. On podle chůze pozná známé a členy rodiny, i když jsou ještě vzdáleni od domu. Ještě nezvoní a on letí, otevře si všechny dveře až ven a radostí skáče u branky. Já vím, že pro ty, kdo žijí se psy delší dobu, je moje zkušenost úplně normální. Můj pes mne ale stále více učí pokoře. Chtěl bych se jednou naučit té jeho bezpodmínečné a nesobecké lásce. Má v sobě vtisknuto něco, co jsme my dávno ztratili.

Možná to je pro mnoho lidí absurdní, ale já si uvědomuji, že zvířata a celá příroda obsahují stále ten základní tvořící rys - lásku. Nechci ale filozofovat, protože život se psem není filozofie, ale obyčejné sdílení a někdy také tvrdá realita.