23.6.2024 | Svátek má Zdeňka


PSÍ ČLOVĚČINY: Jak to vidí Xena

16.10.2008

 
Ještě ovšem musím podotknout, že jí při té šílenosti zdatně sekundovali Píďalka a Vláďa (to je ten člověk, co u nás poslední dobou bydlí a má rád nás hafíky, všechna ostatní zvířátka a nejvíc Píďu). Vaňková - seskok s padákem 1
Tak tedy ti dva naši "velcí rozumní" nedávno pozvali paničku na letiště do Kolína, aby tam oslavila narozeniny a taky konečně viděla, jak Vláďa skáče padákem. Pozvání jsem dostala i já a v neděli odpoledne jsme se s paničkou, páníkem a Péťou naložili do auta a jelo se. Argus a Buffinka tentokrát zůstali doma, prý jsou potrhlíci a ohrožovali by letový provoz.
Panička chvíli bloudila po Kolíně, říkám to pořád, že ty lidské smysly nejsou nic moc, ale nakonec jsme letiště našli. Byla tu spousta cizích lidí, ale taky Píďalka a Vláďa a tři psí kamarádi a vlastně jsem se tu ani moc nebála.
Okolo byla veliká louka a na ní sedělo pár strašně divných aut. Vypadala trochu jako Argus, když mu ve větru vlajou uši, ale Péťa mě poučila, že prý to jsou křídla. Auto s křídly, to je asi nesmysl, ne? Aha, prý to nejsou auta, ale letadla. To jsou ty věci, na které vždycky udiveně čumí Buffča, když to rachotí po obloze. Tady byla letadla potichu a prý čekala na krmení, ale misky na granule jsem nikde neviděla.
Náhle se ozval pekelný rámus a jedna z těch potvor začala popojíždět. Co popojíždět, to byl takovej fofr, že jí to vyneslo do vzduchu. A pak se ze strašlivé výšky začaly snášet obrovité deštníky a pod nimi viseli lidi! Z mraku normálně padá déšť, sníh, nejhůř kroupy, ale že lidi, to vidím prvně. To jsou nejspíš ty následky globálního oteplování.
Vaňková - seskok s padákem 2Píďa na chvíli zmizela a objevila se s narozeninovým dortem. A ne ledajakým! Vypadal úplně jako ty lidi s deštníkem, co se jim říká parašutisti. A voněl... Panička valila oči a v tom jí Pída podala nějaký papír s nevinným "tohle prosím tě podepiš!" Panička jen zalapala po dechu: "To jste se ...cvoci neskutečný, praštěný!" A já přitom cítila, že má velikou radost a začala jsem tušit, o co jde.
"Nic nepodepisuj, kdo se o nás bude starat, máš zodpovědnost, máme tě rádi," dávala jsem paničce všemožně najevo. Podepsala. Vyskočila jsem páníkovi na klín. "Fakt to schvaluješ? A umíš vařit? A víš, kde se kupují granulky?" Panička pochopila mé obavy a smála se mi. "Neboj, slimáčku, to bude dobrý..." ale určitou nejistotu v hlase přede mnou neutajila.
Vláďova maminka přinesla krásnou bílo oranžovou kombinézu a panička se do ní hned navlékla. Do třicetistupňového vedra to moc nebylo, ale tam nahoře ve 4000 metrech je prý zima. "Mohli jste mi aspoň vzít boty," vyčítavě se otočila na Píďu. "V sandálech mi umrznou nohy."
"Neboj, tam budeš mít jiný starosti, než že tě zebou nohy," uklidnil jí Vláďa a začal popisovat volný pád v rychlosti přes 200 km v hodině. Doufala jsem, že to paničku odradí, ale marně. Přišel další člověk oblečený v kombinéze a začal na paničku navlékat podobný postroj, jako má Argus.
Přitom jí vysvětloval spoustu věcí a ona se tvářila chápavě a pokládala skoro inteligentní doplňující otázky. No a pak se s několika dalšími lidmi vydali k letadlu. Ty obrovité deštníky měli skryté v malinkatých batůžcích na zádech. Trochu mě uklidnilo, že Vláďa šel taky, snad mi paničku zachrání. Pak už jen letadlo s rachotem odstartovalo a odneslo paničku někam do výšky, kde se žádný slušný savec nevyskytuje. A tady musím předat slovo paničce:Vaňková - seskok s padákem 3
***
Děkuji Xeně za podrobné a přesné vylíčení předchozích událostí. Musím říct, že tímhle šíleným nápadem mi naše velké dětičky fakt udělaly radost, skočit si padákem byl vždycky můj sen. Do letadla jsem nastupovala prakticky bez obav. Jediné, co mi trochu dělalo starosti, bylo, že člověk bez předchozí zkušenosti netuší, jak bude reagovat ve chvíli pravdy, kdy bude muset opustit letadlo.
V letadle vládla pohodová atmosféra, ale hlavně soustředění. Na všech bylo vidět, že tenhle druh zábavy není pro nezodpovědné dobrodruhy. I to ve mně posilovalo důvěru ve schopnosti mého tandemového spoluskokana. Ten mi ještě jednou zopakoval pokyny, dotáhl postroj a připnul mě k sobě. Ukázal na výškoměr: 4000 m, jdeme dolů! Strach se stále nedostavil, jen obavy, abych něco nepokazila a nezpůsobila problém. A to už jsme stáli v otevřených dveřích letadla a kolem se rozprostírala obrovská prázdnota.
Ta krajina dole byla skoro neskutečná a kolem nás se vznášely bílé mraky jak polštáře. "Dohájezelenýho!" Nádech, výdech. "Dobrý?" poklepal mi na rameno instruktor, "Jdeš do toho?" "V pohodě," vydechla jsem a vichr mi sebral slova z úst. "Tak se zavěs!" zazněl příkaz, který znamenal zkřížit ruce na prsou, prohnout se dozadu, ohnout nohy v kolenou co nejvýš a za sebe a celou vahou se zavěsit na instruktora. A hlavně mu věřit. Ještě jsem zaregistrovala Vláďu, jak se s foťákem a kamerou na helmě drží na boku letadla a vše dokumentuje. Zatracenej cvok! Pak už jsem jen vnímala, že nekonečnou vteřinu visím ven z letadla a cítila jsem odraz.
Vaňková - seskok s padákem 4Pocit, kdy člověk v první chvíli letí prakticky hlavou dolů, je... no... zajímavý. Pak mi instruktor poklepal na rameno, že můžu ruce uvolnit a pokrčené v lokti roztáhnout a srovnali jsme se do vodorovné polohy. V tu chvíli mi před oči doplachtil rozesmátý Vláďa, fotil a signalizoval, že je to paráda. Pak zmizel v mraku a my ho následovali. No, nic moc pocit, vlhko a studeno...
Nové poklepání na rameno, ruce na postroj. Otvíráme padák. Pěkná šlupka, rázem letíme o 100 km/h pomaleji a mám pocit, že jsme ve vzduchu zastavili. Upravila jsem dle pokynů sedák do pohodlnější polohy a začala vnímat tu nádheru pod sebou. Nádherné počasí, skvělá viditelnost, co víc si přát. Hups! Padák náhle změnil směr a svět pod námi se zatočil. Hups! Totéž na druhou stranu. Žaludek lehce zaprotestoval.
"Chceš zkusit řídit?" ptal se kolega za mnou a samozřejmě jsem chtěla. Ovládání padáku mi připadalo neuvěřitelně snadné, ale do těch šílených otoček už se mi moc nechtělo. Za chvíli jsem řízení předala zpět do zodpovědných rukou a už se blížila země. Přistání bylo krásně hladké, jako když člověk sedá do křesla.
Odepnout postroj, trochu ovládnout rozklepané nohy a bylo hotovo. Potřásli jsme si s instruktorem rukou a dostala jsem od něj pochvalu za skvělou spolupráci. Byla jsem děsně hrdá, že jsem to vážně zvládla, ale musím říct, že v plném rozsahu jsem zážitek zpracovala až mnohem později. Ale dál už to asi dovypráví Xena...Vaňková - seskok s padákem 5
***     
Haf...no, opravdu to radši přeberu zase já coby objektivní pozorovatel. Když nám letadlo zmizelo z dohledu, moc jsem se o ty své lidi, co mi odneslo, bála. Trvalo to strašně dlouho, ale pak se na obloze začaly objevovat černé tečky a za chvíli už jsme viděli první padáky. Zaradovala jsem se, když jsem poznala Vláďu.
Péťa s páníkem začali ukazovat na další padák, tam že letí panička. Nechala jsem je při tom, ale věděla jsem, že se spletli a panička je na tom o kousek výš. My hafíci prostě máme intuici. A taky že jo! Za chvíli už jsem viděla, jak dosedají. Ještě si něco povídala s tím člověkem, co letěl s ní, podali si ruce a pak už se vydala směrem k nám. Smála se a vyprávěla všem ty prý úžasné zážitky a jen mě utvrzovala v tom, že je lepší zůstat na čtyřech basetích tlapkách na zemi. Tohle bych vážně nemusela!
Pak lidi načali ten nádherný dort a mě koupili zmrzlinu a znovu a znovu všechno probírali, jak už to dvounožci v těchto případech zkrátka dělají. Až jsem z toho usnula... A zdálo se mi o velikánských deštnících a létajících autech a pak už jsme byli doma. Nebyl to vlastně všechno jen sen? Ale ne, nebyl, máme přeci fotky!
Lucie Vaňková (LuckaV)