Ještě ovšem musím podotknout, že jí při té šílenosti zdatně sekundovali Píďalka a Vláďa (to je ten člověk, co u nás poslední dobou bydlí a má rád nás hafíky, všechna ostatní zvířátka a nejvíc Píďu).

Tak tedy ti dva naši "velcí rozumní" nedávno pozvali paničku na letiště do Kolína, aby tam oslavila narozeniny a taky konečně viděla, jak Vláďa skáče padákem. Pozvání jsem dostala i já a v neděli odpoledne jsme se s paničkou, páníkem a Péťou naložili do auta a jelo se. Argus a Buffinka tentokrát zůstali doma, prý jsou potrhlíci a ohrožovali by letový provoz.

Panička chvíli bloudila po Kolíně, říkám to pořád, že ty lidské smysly nejsou nic moc, ale nakonec jsme letiště našli. Byla tu spousta cizích lidí, ale taky Píďalka a Vláďa a tři psí kamarádi a vlastně jsem se tu ani moc nebála.

Okolo byla veliká louka a na ní sedělo pár strašně divných aut. Vypadala trochu jako Argus, když mu ve větru vlajou uši, ale Péťa mě poučila, že prý to jsou křídla. Auto s křídly, to je asi nesmysl, ne? Aha, prý to nejsou auta, ale letadla. To jsou ty věci, na které vždycky udiveně čumí Buffča, když to rachotí po obloze. Tady byla letadla potichu a prý čekala na krmení, ale misky na granule jsem nikde neviděla.

Náhle se ozval pekelný rámus a jedna z těch potvor začala popojíždět. Co popojíždět, to byl takovej fofr, že jí to vyneslo do vzduchu. A pak se ze strašlivé výšky začaly snášet obrovité deštníky a pod nimi viseli lidi! Z mraku normálně padá déšť, sníh, nejhůř kroupy, ale že lidi, to vidím prvně. To jsou nejspíš ty následky globálního oteplování.

Píďa na chvíli zmizela a objevila se s narozeninovým dortem. A ne ledajakým! Vypadal úplně jako ty lidi s deštníkem, co se jim říká parašutisti. A voněl... Panička valila oči a v tom jí Pída podala nějaký papír s nevinným "tohle prosím tě podepiš!" Panička jen zalapala po dechu: "To jste se ...cvoci neskutečný, praštěný!" A já přitom cítila, že má velikou radost a začala jsem tušit, o co jde.

"Nic nepodepisuj, kdo se o nás bude starat, máš zodpovědnost, máme tě rádi," dávala jsem paničce všemožně najevo. Podepsala. Vyskočila jsem páníkovi na klín. "Fakt to schvaluješ? A umíš vařit? A víš, kde se kupují granulky?" Panička pochopila mé obavy a smála se mi. "Neboj, slimáčku, to bude dobrý..." ale určitou nejistotu v hlase přede mnou neutajila.

Vláďova maminka přinesla krásnou bílo oranžovou kombinézu a panička se do ní hned navlékla. Do třicetistupňového vedra to moc nebylo, ale tam nahoře ve 4000 metrech je prý zima. "Mohli jste mi aspoň vzít boty," vyčítavě se otočila na Píďu. "V sandálech mi umrznou nohy."

"Neboj, tam budeš mít jiný starosti, než že tě zebou nohy," uklidnil jí Vláďa a začal popisovat volný pád v rychlosti přes 200 km v hodině. Doufala jsem, že to paničku odradí, ale marně. Přišel další člověk oblečený v kombinéze a začal na paničku navlékat podobný postroj, jako má Argus.

Přitom jí vysvětloval spoustu věcí a ona se tvářila chápavě a pokládala skoro inteligentní doplňující otázky. No a pak se s několika dalšími lidmi vydali k letadlu. Ty obrovité deštníky měli skryté v malinkatých batůžcích na zádech. Trochu mě uklidnilo, že Vláďa šel taky, snad mi paničku zachrání. Pak už jen letadlo s rachotem odstartovalo a odneslo paničku někam do výšky, kde se žádný slušný savec nevyskytuje. A tady musím předat slovo paničce:

***

***     

Haf...no, opravdu to radši přeberu zase já coby objektivní pozorovatel. Když nám letadlo zmizelo z dohledu, moc jsem se o ty své lidi, co mi odneslo, bála. Trvalo to strašně dlouho, ale pak se na obloze začaly objevovat černé tečky a za chvíli už jsme viděli první padáky. Zaradovala jsem se, když jsem poznala Vláďu.

Péťa s páníkem začali ukazovat na další padák, tam že letí panička. Nechala jsem je při tom, ale věděla jsem, že se spletli a panička je na tom o kousek výš. My hafíci prostě máme intuici. A taky že jo! Za chvíli už jsem viděla, jak dosedají. Ještě si něco povídala s tím člověkem, co letěl s ní, podali si ruce a pak už se vydala směrem k nám. Smála se a vyprávěla všem ty prý úžasné zážitky a jen mě utvrzovala v tom, že je lepší zůstat na čtyřech basetích tlapkách na zemi. Tohle bych vážně nemusela!

Pak lidi načali ten nádherný dort a mě koupili zmrzlinu a znovu a znovu všechno probírali, jak už to dvounožci v těchto případech zkrátka dělají. Až jsem z toho usnula... A zdálo se mi o velikánských deštnících a létajících autech a pak už jsme byli doma. Nebyl to vlastně všechno jen sen? Ale ne, nebyl, máme přeci fotky!