Potíže? Myslíte s trávením? To fakt nemám. Nejradši mám máslové sušenky, rohlíky se sýrem a hlavně maso a taky smaženou brokolici. Panička mne naučila štěkat na povel. Uměla jsem to dobře už ve 4. měsíci, a teď to ovládám s radostí.

Když vidím nějakou dobrůtku, hned zaštěkám hodně hlasitě. Učila mne to tak, tak co! Zaštěkat a bude pamlsek! Někdy mi ta moje povedená rodinka nechce nic dát. Jak je to možné, ptám se. To potom štěkám hodně vysokým hláskem a bývám i vítěz!

Na procházce se snažím lovit myši. Jsou přeci tak výživné. Nevím proč panička zběsile křičí fuj, když mám konečně myš v hubě. Ale ať je po jejím. Myš vyplivnu a pádím za ní.

Moje oblíbená činnost je fotbal, který hraji s mým mladším páníčkem, už mne naučil i přihrávat. Ale většinou chytím míč tlapkami, vrčím a pustím, až když dostanu povel. U téhle činnosti musím mít ještě další míč v tlamě a děsně u toho třepu hlavou. Mladší páníček poučil mou paničku, že prý chci pomyslné kořisti zlomit vaz. No, se mnou nejsou žádné žerty. Také se ráda dívám na gauči na televizi. Ráda chodím na procházky, v každé sebemenší tůňce se smočím, v hlubších vodách radostně poskakuji a vrhám se za aportíčkem do vody.

Nejzajímavější na mně je, že miluji svou rodinku, což dokazuji svým vášnivým tancem okolo nich a taky u toho někdy radostně zpívám. Moje panička si myslí, že už brzy začnu mluvit. Jsem tak komunikativní!.

Mám svůj dvorek a ten si moc hlídám! Běda slepici, která mi chce překřížit cestu. Ale jsem mírumilovná. Položím na ní jen něžně tlapky a prohlížím si jí. Nevím proč s děsem v očích se ke mně žene celá rodina a křičí: "Nesmíš!"

Když jsem byla ještě malá tak mě vychovával starý kocour. Jednou jsem běžela jako stádo slonů (to tak dupu) domů po schodech. Kocour seděl na odpočívadle a když jsem běžela okolo něho, tak mi nafackoval packama a pak seděl klidně dál. Moc mě to bolelo. Vždycky se divil, že když jsem spokojeně spala a on si chtěl lehnout vedle mne, že jsem radši odešla.

A čím se ještě mohu pochlubit? Už první den jsem se naučila povel "ke mně". Povely cvičím s radostí. Jenom odložení se nikdy nenaučím, protože chci být s paničkou nebo páníčkem.

Miluji míčky, aportování, líbí se mi hlídání v noci, štěkám a ještě pro jistotu vrčím. Můj nejmilejší páníček je mladší páníček Pavel. Toho poslechnu vždycky, i kdyby mi před čumákem běželo deset srnek.

A jak jsme se našli? Jednoho rána kolegyně mé paničce dala telefonní číslo na choďáka. Moje panička si totiž umanula, že jiné plemeno nechce. Zbláznila se totiž do krasavců Kazana a Daníka. Byla jsem poslední, tříměsíční a nikdo mne nechtěl, protože jsem byla fenka. Jaké štěstí! Moje panička chtěla jenom fenku a hned jsem byla její...