7 fotografií

Potom, co jsme zajeli do Kutné Hory, vrtalo mi v hlavě trochu podobné město. Podobné, ale mnohem méně známé. Louny. Královské město z doby Přemysla Otakara II. S nádherným gotickým kostelem sv. Mikuláše, který kryje stejná stanová střecha jako sv. Barboru v Kutné Hoře (ovšem na sv. Barboře byla regotizovaná na přelomu 19. a 20. století, protože v dobách baroka kostel po požáru zakryli střechou barokní). Pak je tu městské opevnění z 15. století s bránou, historické centrum – malé, ale moc pěkné. A samozřejmě zajímavé okolí.

Louny - hradby

Přijeli jsme v pátek a začali se shánět po nějakém místě, kam bychom šli na kafe. Cestou jsme narazili na kavárnu s označením, že prý macrolife. Pravda, Franta se trochu vzpouzel, ale já už to kafe čichala a násilím jsem ho vpravila dovnitř. Lidi, to bylo něco! Skvělá káva, famózní dorty… no, být tam déle, tak se to jednak prodraží, jednak zase naberu ta kila, co jsem poněkud netypicky za koronáče shodila.

Aspoň formálně jsme pak obešli staré město – to se dá stihnout docela rychle, je fakt maličké. Hradby jsou zevnitř vyztuženy nejednou restaurací, kostel je nádherný, i když na pěknou fotku nejspíš potřebujete dron. A pak je tu řeka – pamatujete, jak v rádiu hlásili výšku vodních toků: „Ohře – Louny“?

Ohře - Louny

V sobotu jsme chtěli do Žatce, ale slibovali déšť, tak jsme zůstali v Lounech a ráno (nepršelo) vyrazili na rozhlednu na Červeném vrchu. Uznávám, že to vypadalo divně – byla mlha jak mlíko a my mířili na rozhlednu. Ale mlha přece většinou spadne a za ní je modrá obloha, že…

Nakonec víceméně spadla, takže jsme z rozhledny viděli to úžasné panorama Českého středohoří – Oblík, Ranou, Milou a další špičaté kopce – ty vzdálenější byly ještě trochu zamžené.

Cestou zpátky jsme ještě obdivovali inundační most, který ráno mizel v mlze. Je úžasný – čtyřicet pilířů! Ještě pořád nepršelo, tak jsme se zašli podívat na Kotěrovu kolonii. Projektoval ji před 1. světovou válkou jako samostatné městečko pro zaměstnance železničních opraven. V něčem takovém bych docela chtěla bydlet. To už pršelo…

Cestou na rozhlednu

V neděli jsme vyrazili do Žatce. Mám to tam ráda! Obdivuju, jak se dokáže vylupovat do krásy – ono není snadné pro ani ne dvacetitisícové město financovat rekonstrukci těch nesčetných památek, co tu stojí (a často je zachraňovat před totálním zánikem). Jedna věc mě zaujala – nemám jak si to ověřit, ale říkal nám jeden místní, že obrovskou synagogu (druhou největší u nás) zrekonstruoval soukromník. Za svoje.

Prošli jsme svoji obvyklou trasu, ale docela rychle, protože jsme měli ještě jeden cíl mimo město, zámek Stekník. Cestou došlo k té pamětihodné příhodě, kterou jsem už před časem zmiňovala v diskuzi: hledala jsem cestou, kde si odskočit. A ejhle, před námi benzinka. Vešli jsme, koupili lahev vody a já požádala o klíč (byl to ten typ benzínky, co má záchody zvenku). Zavřela jsem, použila a… už neotevřela. Zámek se ani nehnul.

Žatec - náměstí s radnicí

Naštěstí jsem měla u sebe mobil, ale stejně trvalo půl hodiny, než jsem se dostala ven. Bylo to velmi dlouhých třicet minut. Pak už jsme došli k zámku. Myslím, že kdybychom byli zůstali v Žatci, udělali jsme líp. Zámek je neobyčejně olezlý, to se nedá říct jinak. Počítám, že ho po roce ´89 natřeli nějakou naprosto nevhodnou barvou a ta se teď příšerně loupe.

U zámku je prý úžasná barokní zahrada – vlastně kvůli ní jsem sem chtěla. Tak… asi by byla úžasná, kdyby byla pojatá jako zahrada, ale zbyl jen terasovitý terén propojený schodištěm. Trávník je posekaný. A to je tak všecko. Nejsem odborník, ten by tu třeba našel něco k obdivování, ale jako prostý turista jsem si za 50 Kč vstupného moc neužila. Asi nejlepší pak byla dlouhá cesta mezi chmelnicemi. Tam, kde jinde jdete mezi poli, tady jsou kolem vás fascinující konstrukce chmelnic.

Cesta mezi chmelnicemi

Pondělí nám to vynahradilo. Tedy pršelo celé dopoledne, ale ne moc silně. Vysokou mokrou trávou a pak lesem jsme dorazili na zříceninu hradu Pravda, která je úžasná. Veliký prostor s nízkou trávou a pár stromy. A navíc se začaly trhat mraky a občas vykouklo sluníčko, všude na zemi leželo barevné listí – prostě paráda!

Zajímavé je, že se toho o Pravdě moc neví. Asi vznikla v husitských dobách – takhle se hrady obvykle nejmenovaly. Už koncem 16. století byl označen jako pustý. V druhé polovině devatenáctého století se stal - asi kvůli symbolickému názvu - jedním z poutních míst českého národního obrození.

Zřícenina hradu Pravda

A už zbývalo jen úterý. To jsme šli nejdřív k staré vodárenské věži (1931) – město by z ní chtělo udělat rozhlednu, ale je to spíš smělý plán, protože by to vyžadovalo velké stavební úpravy. V současnosti se nahoru dá dostat jen po žebříku uzoučkým tunýlkem, takže věž se otevírá jenom zcela výjimečně.

Tak jsme si ji aspoň vyfotili a pokračovali po hezkých cestách lemovaných barvícími se trnkami s občasným výhledem na vzdálené kopce do Jimlína. Tam je zámek Nový Hrad (tenhle název prý vznikl tak, že původní gotický hrad přestavěli v 17. století na barokní zámek).

Zámek je docela pěkný, aspoň zvenku – dovnitř jsme nešli, protože avizované bistro už nefungovalo a hlad nás hnal do Opočna, kde sice hospoda fungovala, ale až odpoledne. A tak jsme z místního nádraží odjeli zpátky do Loun, kde nám dali najíst, a ještě jsme se naposled příjemně prošli po městě.

Foto: Zana. Další fotky si můžete prohlédnout tady na Rajčeti.