Rozepsaný článek zůstal nakonec rozepsaný a já se stále v zamyšlení vracel k mé dopolední rozmluvě s Píškem. Vtom se ve dveřích ozvala mamina: "Ahoj, tak jak? Já měla dnes den! Představ si, že ten Pařízek dostal zase kouli. Už má druhou, jsem zvědavá jak si to opraví, moc času nemá kluk a pololetí…".

Byl jsem zvyklý na takové návraty. První odpolední hodina zkrátka patřila škole a až potom…Ale jak jí to jen řeknu? Budu za blázna! Ale ne, až jí to s Píškem předvedeme, bude čubrnět! Jen si najít tu pravou chvíli. Sedli jsme ke kávě a mamča teprve teď vydechla. Na stole připravené hromady sešitů, jako ostatně denně a v hlavě hromady starostí. "A co ty?" zeptala se konečně nad vonící kávou. Sláva, přišla moje chvíle!

"Já mám maminko pro tebe jednu velmi, ale velmi důležitou novinku. Tedy my máme, ale teď…" nevím proč, ale prostě jsem se zakoktal. V tu chvíli mi najednou připadlo vše jako nesmyslný blábol. Copak jí můžu říct, že Píšek mluví? Jen tak? Copak mi uvěří?

"Tak co že máš za tak důležitou novinku?" zeptala se v mysli ještě částečně ve škole. "Ale to až pak mamčo, teď se zklidni, dáme si kávu a…" V tu chvíli na mne upřeně pohlédla. Její oči se tázavě zapíchly do mých. Á jé! Je to tady, teď nedá pokoj, než jí to řeknu. Ten pohled jsem znal naprosto přesně. Už neuteču, musím s tou novinkou ven.

"No víš, já jsem, tedy my s Píškem jsme ti chtěli říct, on totiž mluví a …" Už když jsem to řekl, jsem věděl, že je to špatně. Koktal jsem a nakonec to vypadalo jako špatný vtip.

"No ještě ty blbni prosím tě! Já toho mám za celej den málo ne? Tak stalo se něco nebo jo?" zeptala se zavedeným způsobem. "No né, on opravdu mluví! Počkej já pro něj dojdu a uvidíš." překotně jsem vysvětloval a sunul se do líhně pro kocoura. "Nech ho spát, blázníš jako ty děti!" volala za mnou žena. To už jsem se ale vracel s rozespalým Píškem v ruce. Tulil se ke mně a okázale zíval. "No vidíš," řekla se soucitem pro zívajícího Píška, "proč ho budíš?"

"No počkej, teď uvidíš, viď Píšku." S nadějí jsem pohlédl na kocourka. Nic. Nadšeně jsem formuloval další otázku, která měla přesvědčit mamču o zázraku. "Tak nám řekni Píšku, co by sis dal dobrého?" s triumfem jsem pokračoval v představení. Nic. "Já se snad zblázním, do smrti nebudu mít pokoj!" zahořekovala mamina. "Nech ho chudáka spát a pojď si sednout."

V tu chvíli se stalo něco fantastického, co mě však zcela zlomilo. Píšek pootočil hlavu tak, aby ho mamča nemohla spatřit a vyplázl na mne jazyk. A zase, tak jako dopoledne, jsem v jeho očích zahlédl ten zvláštní, chytrý pohled.

"Ale to přeci nejde, to nemůžeš, vždyť jsme dopoledne spolu…" "Nech už té komedie, slyšíš! Jsi jako ty děti." S chápavým úsměvem mě umravnila mamča. Její hlas byl okořeněn kantořinou. Přesně tak asi hovoří se svými páťáky když chce, aby se nechovali jako malí.

Cítil jsem se jako blb.

Ten večer jsem byl ve špatné náladě. Několikrát jsem se tajně snažil s Píškem "navázat spojení", ale marně. Dalo mi hodně práce, abych na sobě nedal znát, že jsem to myslel opravdu, ale opravdu vážně.

Druhý den začal jako obvykle prací v líhni. Mamča již odjela do školy a já čekal, jako každé ráno, až se vrátí Píšek z nočních rejdů. Musel jsem ošetřit právě nakladené jikry a tak jsem měl co na práci. Je to dílo náročné jak pro ruce, tak pro hlavu. Přesto jsem ale neměl klid. Stále se mi vybavoval ten včerejšek. V noci se mi špatně spalo a děsivé sny o mluvícím šnekovi mě ještě více mátly.

Přistihl jsem se, jak neustále pokukuji z okna a čekám na Píška. Konečně. Na plot se vyhouplo jeho veliké, leč ladné tělo. Ještě zaváhání, pohled za sebe na pole a potom už jen několik skoků. Byl jsem u dveří ještě o něco dřív než on. Asi ho to překvapilo, protože se vždy ráno musí dobývat do okna u líhně.

Jako vždy jsme se radostně přivítali. Vzal jsem ho do náruče a přitiskl jej k sobě. "Ty nevěrníku, tys mě nechal včera v pěkné bryndě!" hovořil jsem k němu s láskou v hlase. Bylo to zvláštní. Na odpověď jsem nečekal, protože se ve mně cosi pokazilo. To včerejší nadšení zcela opadlo a můj mozek se asi v záchovném procesu vrátil do reality. Zkrátka jsem již ani nevěděl, zda se mi to celé pouze nezdálo.

"Tak pojď, uvařím ti křidýlko," konejšil jsem tuláka v náručí. "Kšidýlko? Oplavdu?" ozvalo se z chlupaté koule v mých rukou. Ne, že bych se nějak zvlášť vyděsil, ale mé překvapení nebylo menší než včera. "Tak ty takhle…? A proč jsi včera mlčel? Já nevím, ale asi se na tebe trochu zlobím. Proč jsi to udělal?" Mlčel.

No co, řekl jsem si, prosit tě nebudu. Odešel jsem do líhně a pokračoval v práci. Stejně mi to ale nedalo a nechal jsem pootevřené dveře. Po chvíli jsem uslyšel za sebou nepatrné vrznutí. Ahátě, zamumlal jsem si pod vousy, ale neotočil se.

Trvalo to několik okamžiků, ale mně se to zdálo jako věčnost. Píška jsem viděl odrazem ve skle akvária, jak sedí na zemi za mnou a pozorně mě sleduje. "Ty še žlobíš?" Mlčel jsem. Po chvíli: "Tak še nežlob, já ti to vyšvětlím." I když mám srdce měkkaté, stál jsem jako žula zády k němu a dělal svoji práci.

"Víš, udělal šem to, plotože tě mám lád." To už jsem nevydržel. "Ahá, tak protože mě máš rád, jsi ze mne udělal bambulu a hlupáka, co neumí vymyslet rozumnej vtip?!" Vyčítal jsem ne zrovna přívětivým hlasem. "Ňo, ňo, to ploto, plávě ploto. Ladši toho jak si to? Bambulu než lháže a podvodníka. On by ti stejně nikdo nevěžil a jen se zamysli, víš co by nás čekalo ža neštěští, kdybych nakoneč promluvil? Nakoneč by mě odvežli a všelijak škoumali, ňo, jen si vžpomeň čo bylo v televiži v tom filmu s papouškem."

"No dobře, ale mamča by tě přece nijak nezkoumala. Té můžeš věřit, ona tě má taky ráda, vždyť my bychom tě nedali," konejšil jsem Píška a snažil se ho přesvědčit o opaku. "Ňo, to je vidět, že si to ani neumíš pšedstavit. Ona je moč hodná, hladí mě a dává mi taky bubíky, jenže má tolik dětí a už jsi někdy viděl, aby se učka nepochlubila švým dětičkám?" Musel jsem v duchu uznat, že na tom něco je.

Abych se ale jen tak smířil s tím, že se nikdo jiný nedoví o mluvícím kocourovi? No to by přece nešlo…, to by bylo…, ale nic by nebylo, šlo by to, šlo! Nic by se vlastně nestalo! Do nitra se mi začal vlévat příjemný pocit. Co se vlastně stane? Nic! Bude vše při starém, jen se budu víc přátelit se svým kocourkem. Budu ho učit a on zase mne. Bože, jak víme málo o našich zvířatech, i když si namlouváme opak.

Jsou u nás spokojené, to neříkám, ale co všechno cítí, co si myslí a čemu rozumí? To se pouze dohadujeme a nakonec jsme celí vedle, když se nějaký ten projev inteligence ukáže ve své plné síle. Podej pac, přines klacíček, pozdrav, hop, lehni…, ale oni vědí a umí mnohem, mnohem víc! To jen my, vládci světa a pošetilí nafoukanci, to jen my jim zkrátka téměř nerozumíme.

"Víš čo?" přerušil mě Píšek v mých úvahách, "pojď žaše na ten štůl před chalupu. Udělej ši kafe a mně žaše budeš hladit bžíško, jó?" loudil. Vzal jsem ho do náruče a šli jsme se posadit k našemu što...tedy stolu. Bylo dopoledne a tak jsem s sebou vzal ještě bubíka. Říkal přece včera, že raději před odpoledním lovem… Já srkal kávu, Píšek ulizoval bubíka, při tom jsme povídali a já se nestačil divit. Né já jeho, ale on mě bude učit a vypadá to, že pěkně dlouho!

Po návratu maminy z práce jsem vyslechl nové zprávy ze školy, mimochodem, Pařízek dostal z opravy za dvě. U kávy jsem jí potom oznámil, že budeme muset provést některé změny směrem k Píškovi a přitom jsem na něj významně mrkl. Když se zeptala proč tak najednou, zalhal jsem, že byl v televizi takový zajímavý pořad…

Mimochodem, s dnešním článkem Píšek souhlasil. "Oni ti štejně nebudou věžit, víš." Já si ale přesto myslím své, známe své Zvířetníky!

Minulý díl najdete zde