Jsem už docela velký pes, už mi byl měsíc. Když jsem měl to první lubi... juli... julibum..., haló, jak je to správně, aha, ju-bi-le-um, rozhodl jsem se, že bych vám mohl něco naštěkat.

Jmenuju se tedy Zorro, to jméno se bude perrrrrrrfektně vrrrrrrrrčet. Když jsem byl ještě úplně malinký, slyšel jsem svoje lidi, jak se domlouvají, jak mi budou říkat. Několik dní nevěděli, jestli jsem kluk nebo holka, protože maminka mě nechtěla nikomu půjčovat. Dokonce i když mi Em chtěla dát do pelíšku čisté povlečení, maminka se mě pořád snažila odnést, takže se Em bála, abych jí nespadl. Nemohli tedy ani zkontrolovat, co jsem vlastně zač.

Pé navrhoval, že pokud jsem holka, mohl bych se jmenovat Bela, Belinka. Em se to moc nelíbilo, prý by se to pletlo, Belinka I., Belinka II., teď Belinka III. Mně to bylo jedno, stejně jsem víc spal, než byl vzhůru. Ovšem když Pé zavzpomínal, že ta první Belinka měla kamarádku Zorku, Em se to jméno pro psí holčičku hned zalíbilo a povídala, že jestli jsem kluk, mohl bych být Zorro. Sice se mě nezeptali, jestli mi to jméno bude vyhovovat, ale to nevadí. Stejně mi tak neříkají.

Nějakou dobu o mně mluvili, jen si to představte, jako o kravičce nebo telátku, protože prý mám stejně zbarvený kožíšek. Dost často mi taky Em říká Auvajs, hlavně když si hrajeme. Ale nejčastěji mi říkají Pucánek, prý proto, že kromě spaní nejvíc času trávím bumbáním. Bodejť bych nebumbal, když maminka má dobré mlíčko a mám ho všecko jenom pro sebe. Taky už vážím skoro dvě a půl kila, heč!

Jenže není úplně pravda, že jenom spím a bumbám. Taky už si hraju - nejradši na kousání. Však mám taky zubů plnou hubu. Em říká, že jsou pěkně ostré. Jenže mi pořád něco zakazují. Třeba před chvílí jsem si našel skvělou hračku - šňůrku od boty. Sotva jsem ji začal kousat, nahnula se ke mně Em a šňůrku vstrčila dovnitř boty, odkud jsem ji nedostal. Taky mámino vodítko mi včera sebrala a pověsila zpátky na věšáček. Ani jsem ho nestačil dotáhnout doprostřed chodby. Zato tu ponožku, co jsem donesl od postele v ložnici až ke kytkám k obýváku, hledala pěkně dlouho, chichichi.

Rád si taky hraju se Stelou, jen nevím, jestli jí mám štěkat ségro nebo teto. Maminku máme stejnou, ale ona je o tolik větší než já! Stela má krásné dlouhé chlupy, líp se za ně tahá než za maminčiny. Jenomže za chvilku po tom, co si začneme výborně hrát, Stela vykvikne a uteče. Ale já ji brzo dohoním, to bude ještě větší legrace. Hloupé ale je, že Stela nemá pro mne žádné mlíčko. Opravdu nemá, hledal jsem ho a nenašel.

Em už se mi nesměje, že nechodím, jen se batolím. Už taky začínám běhat a někdy jsem skoro rychlejší než ona. Jen nevím, proč se Pé i Em chechtají, když štěkám a vrčím. Přece nebudu pořád kníkat jako malé mimino. Kníkám jenom, když volám maminku.

Ááááááách, to jsem se unavil. Asi si půjdu schrupnout. Vylezu si na polštářek u topení, je tam pěkné teploučko... Třeba se mi zas bude zdát, jak... Áááách, už spím...

Váš Zorro