Jmenuji se: Wilson a jsem kocour - tedy spíš už jen takový poloviční...

Říkají mi: Různě, nejčastěji Wildo, Milášku a Lásko. Takové ty nepěkné výrazy při lumpárnách si zásadně nepamatuji. A vůbec - já stejně slyším, jen když chci. Nejvíc mě zlobí děda, který si mě plete se psem a pořád na mě volá: "Wildo, pocem!". No to je přece nesmysl, kam bych chodil?? Tak se vždycky rozčílím a mrskám pořádně ocáskem... Jooo, ale jiná je, když volá tu samou větu a v ruce má něco dobrého k snědku, to pak někdy i popoběhnu.

Narodil jsem se: V malém městě kousek od Prahy - u bytovky pod schodama. Se čtyřmi sourozenci. Mamka se o nás báječně starala, ale jen tři týdny... Pak si začala stěžovat, že jí nějak není a krátce nato nám odešla za duhový most. Naštěstí se našli lidé, kteří nás zachránili a vypiplali a od těch jsem se dostal ke své rodině.

Jak jsem si vybral své lidi: Přišly se na mě podívat k mým zachráncům tři ženské ze sousedství. V tu dobu už jsem tam byl k dispozici jen já, strakáč - nebo spíš turecký van, to zní líp, a dva úplně černí bráchové. Jedna z návštěvnic tam začala povídat něco o tom, že vždycky chtěla černou kočku a vůbec si mě nevšímala. Jenže mně se líbila... moooc se mi líbily všechny tři.

A tak jsem si řekl, že to tak nenechám a přesvědčím je o své jedinečnosti - vyskočil jsem, přeběhl bráchům přes hlavy a ještě jim nějakou ubalil, aby se nikam nehnali a běžel jsem k ženám a hlasitě jim vyprávěl, že jsem ten nejlepší kocour na světě a ještě mám krásně zahnutý ocásek - to nikdo jiný neměl (vývojová vada nebo neléčená zlomenina, těžko říci, pozn. Spolubydlící). Jsem dobrý, ukecal jsem je asi za 5 minut!

Co dělám nejraději: Toho je... Předně strašně rád jím. Taky je to na mě trošku vidět, ale snažím se držet, aby se mi spolubydlící nesmáli, že jsem špekoun... Jenže to jídlo tak voní - ja mám totiž rád úplně všechno a hlavně když to je na stole a kradu to člověkům z talíře. Jsem teď ale ostře sledován a přísně kárán a taky se stane, že nedostanu vůbec nic! Spolubydlící tvrdí, že mě tím vychovávají, ale já myslím, že to si teda vzpomněli dost pozdě!

Spánek, to je další má oblíbená činnost - nejraději spím na rozložených novinách (které právě někdo čte), na knihách, na baru, na břiše spolubydlících, prostě všude možně - ideálně v blízkosti člověků nebo těch mých chlupatých kámošů. Pak se moc rád valím na terase a nechávám se drbat a vyčesávat chlupy (drbání ale můžu kdekoliv a kdykoliv).

Strašně rád se v noci potichu plížím k posteli a nečekaně zaječím spolubydlícím do ucha. No, ale nemám čas jen na zábavu - musím se taky starat o své dva svěřence. Jsou to sourozenci, ale někdy tak lítají a tak se perou, že se do toho musím vložit a spráskat je oba. Ale taky musím napsat, že je fakt miluju (se teď nedívají, co píšu, tak vám to tedy přiznávám)...

Já se nejdřív na spolubydlící moc zlobil, když tam ty dva drzouny přivezla, ale to už je moooc dávno, tak už jsem i skoro zapomněl, jak jsem na ně syčel a snažil se jim všechno sníst. No, já je s tím jídlem trošku uzurpuji i teď (přiznávám pouze pod nátlakem kámošů, abych prý nevypadal až moc dokonalý), ale co mám dělat, když mám pořád hlad. Navíc jsem o dost větší, takže přece potřebuji i větší porci... Tohle se mi ale fakt nedaří živitelům vysvětlit.

Kde bydlím: Momentálně bydlím v podkrovním bytě ve velkoměstě, kde jsem poměrně spokojený. Jsou tu sloupy obalené provázkem na lezení, okna s výhledem na ptactvo, terasa, na kterou ale bohužel moc často nesmíme, protože ještě není zabezpečená - což mně by vůbec nevadilo, střechy jsou hrozně zajímavé a navíc po nich posedávají holoubci a ja jsem samozřejmě lovec (i když jsem odborník jen na plyšové věci - zatím).

Občas se ale domácí slitují a povolí nám na terasu vstup. To pak děláme, že jsme strašně hodní a střecha nás vůbec nezajímá - po nějaké době se spolubydlící uklidní a začnou žvanit a to je naše příležitost. Většinou jsme ale všichni tři přistiženi a vytaháni za kožíšek - to vám je ale strašná potupa.

Tak to by asi bylo zhruba vše - tedy když to vezmu hodně stručně. Ale uz jsem unavený, tak si jdu zdřímnout a příště k tomu psaní třeba pustím i ty dva puberťáky.

Váš Wilson