19.3.2024 | Svátek má Josef


PORTRÉT: Piškot

25.4.2008

Plemeno jsem malej tmavej, skoro černej poník, jinak nevím, a neví to nikdo, takže je to jedno. Kdy a kde jsem se narodil, to taky nikdo neví, ale je mi asi tak patnáct let, což, jak jistě uznáte, jsou pro mě ta nejlepší léta. Mám už sice trochu prošedivělou hlavu, ale to mám prý z toho, jak pořád vymýšlím nějaké lumpárny. Pche - nesmysl! Jsem akorát ustaranej - šéfovat statek s deseti kravami, čtrnácti koňmi, čtyřmi psy, čtyřmi kočkami, ptactvem nebeským a krajtou tmavou, to není jen tak!Ela - Piškot

Doma na mě volají: Piškote, zlomysle, poncle blbej, čertíku, ty ďáble, osle paličatej, mezku jeden černej, ale nejlepší je stejně ten Piškot. První s tím přišla panička Míša, a panička Ela jí hned vysvětlila, že je to úplně ideální jméno pro malého statečného koníčka, protože se tak jmenovala jedna bezvadná postava z románu Jana Otčenáška "Kulhavý Orfeus". Prý to byl mladý kluk, dělník, totálně nasazený ve fabrice za protektorátu. A víte, že podle části téhle knížky byl natočen v roce 1972 i film? Jmenoval se Svatba bez prstýnku, hlavního hrdinu Vojtu hrál Michal Pavlata a hádejte, kdo hrál Piškota? Neuhádli byste - Václav Neckář! Byl tam mladý a krásný, říká Ela. Víte, já jsem teď ohledně svého jména velice vzdělaný kůň. Tedy poník. A taky se tak prý jmenují nějaké boty, víte o tom něco? K žrádlu dostávám: Seno, v létě zelené krmení, z jádra ječmen, oves, nebo co zrovna je.

Ale já mám mnohem raději: Jablka a chleba a rohlíky a cukr a hlavně mrkev, mrkev, mrkev, ta je nejlepší. Ovšem nejradši mám jídlo, které patří někomu jinému, a při jeho obstarávání (rozuměj krádežích vloupáním) dokážu být neuvěřitelně rychlý a vynalézavý.

Oblíbená činnost: Zlobení všeho druhu, čenichání, pošťuchování, courání na volno po stáji a zase zlobení, čůrání a kadění do sena, připraveného ke krmení, hrátky ve výběhu s ostatními, ale nejradši mám Rapíra. Hned, jakmile jsem přišel do stáje a viděl toho obrovského koně, věděl jsem, že mám konečně pořádného parťáka. Na výběhu jsme pořád spolu, a i když vyjdu se všemi ostatními koňmi úplně v pohodě, opravdový kamarád je jenom Rapír. Prý spolu vypadáme legračně - asi jo, hlavně, když mu koukám pod břichem, ale to dělám jenom někdy, když nemám čas ho obcházet a honem se potřebuju podívat na druhou stranu. Přes něj totiž není nic vidět, víte? Taky se moc rád mazlím a olizuji lidem ruce - většinou bývají slané či jinak ochucené. Ela - Piškot a Rapír

Já a moji lidičkové žijeme: Na samotě u lesa v křivoklátských lesích nad Berounkou bydlím já, a lidi bydlí ve městě v paneláku. Ani nevím, co to je.

A nejzajímavější na mě je: Nekoušu a nekopu kolem sebe, což prý je u poníka čestná výjimka. 

Jak jsme se našli? To nechám vyprávět Rapíra, protože jsem u toho bezprostředně nebyl, kdežto on to viděl a slyšel na vlastní oči a uši: " Tejden tady Ela nebyla, a pak přitáhla až v neděli odpoledne, bylo 24. června. Byla na nějakým srazu nebo kde, jela hodinu a půl a nažraná prej je prachu na měsíc. Hned se sháněla, kde je ten poník, kterého jí Petr v pátek slíbil k narozeninám. Ten akorát vylezl z baráku, prohlídl si ji jako něco, co právě vylezlo zpod kamene, a zeptal se jí, co si zase dělala s tím vokem, že vypadá jak signalizační lampa. Ječela na něj, ať se jí nestará vo voko, ale vo poncla. Úplně klidně jí řek, že pro poncla na Kladno teprve pojede, a že musí nejdřív za džípa zapřáhnout vozejk, kterej, jak jistě vidí, je zatím zapasovanej hned u stáje, tak aby mu s tím laskavě pomohla.

Zavolal Míšu a Majku, a nechal holky, aby mu vozejk dotlačily doprostřed dvora, aby ho mohl zapřáhnout. Sám na ně v klidu koukal, opřenej o auto, kouřil a radil. To co teda dámy říkaly jemu a sobě mezi sebou, rozhodně nemůžu reprodukovat, nejsem žádnej sprosťák. Ela vřeštěla, že jí od té námahy to oko bolí, Míša si stěžovala na astma a Majka na chromou nohu; Petr jim všem doporučil lázně s intenzivní pracovní terapií, nejlépe hodně daleko od něj, a Ely se zeptal, jestli se snaží ten vozejk tlačit okem, to že by ty výsledky odpovídaly vynakládanému úsilí. No nakonec odjel i s vozejkem, a ty tři se zhroutily na schody k baráku úplně vyřízený. Chvíli funěly a různě se obvazovaly, inhalovaly a vykapávaly, a pak se Ela zeptala, kam pro toho poníka Petr jel.

Míša tvrdila, že sama moc neví, kde ke němu Petr přišel, že u toho nebyla, že ale prý je od nějaké rodiny, která bydlí na Kladně v domku uprostřed městské zástavby, a měla poníka pro pět dětí, a že ho drželi v nějakém miniaturním chlívku s kozou. To mě začalo zajímat, ale ještě jsme si museli dvě hodinky počkat, než Petr dovalil zpátky i s poníkem. Zajel na dvůr, otevřel vozejk, a vyvedl něco malinkého, černého a hubeného. Hned to stvoření zavedl do stáje, k jídlu a k pití, ale to mrně si akorát párkrát kouslo, a pak ho stejně nejvíc zajímali ostatní koně, řehtali jsme všichni na sebe až do noci, protože jsme museli zjistit, kdo je kdo. A kam myslíte, že se ten neřád mrňavej nakonec vecpal? No, samozřejmě ke mně!" Ela - Piškot a Milenka

A jak to viděla Ela?

Záštiplně jsem civěla dveřmi ze salonku ven na souvislé provazy vody, které mi ukazovaly, že dnešní oslava narozenin se na zahrádce mé oblíbené restaurace prostě konat nebude. Kromě toho nejen, že ty nadcházející "významné narozeniny" jsou moje, nejenže je 22. června a správně by se druhá potopa světa dneska konat neměla, nejenže než jsem doběhla z auta do baráku, celá moje pracně nanesená a draze pořízená fasáda mi nejspíš stekla až na kolena, a ta moje rozmazaná huba už je dobrá leda k tomu, abych si na ni sedla - to bych všechno nějak skousla; ovšem výhružný tón Petrova oznámení jakožto zlatého hřebu večera, že tentokrát pro mě má opravdu parádní dar, svou zlověstností všechna dosavadní negativa prostě přebil. A taky jo.

Vzal si slovo jako první z gratulantů, ihned poté, co mi Míša a Danka předaly obrovskou krabici, skrývající teplý župan a bačkory, a za nadšeného řevu zmijí, převlečených za kamarády, mě ujistily, že tepla je mi v mém věku již zapotřebí, bačkory jsou hřejivé, ačkoliv nejsou kotníčkové kostkované, a župan je největší velikost, která se vůbec vyrábí. Pokud mi ani tak nebude, mám navštívit výrobnu vojenských stanů. Nejdřív se obrátil teplým lidským slovem na provinilé dárkyně: "… a celou cestu vám tluču do hlavy, abyste jí to neříkaly, darmo jí to přijde líto, až se do toho zase nenarve, a bude celej večer protivná, že je jí to malý, ale to vy ne, to vy jí musíte říct, že je tlustá!", a pak hned na mě: "Mám pro tebe poncla! Teda ne pro tebe, pro holku, ty bys ho rozsedla, ale dostaneš ho k narozeninám, jedu pro něj v neděli, přijeď!" No nezabili byste je všecky? (Připouštím, že ten župan je mi tak akorát). Ela - Piškot a bílí

Čím se mohu pochlubit? Pěkně jsem ztloustnul, co jsem na statku, takže když jdu, vypadám jako černý chlupatý balón na nožičkách, ale navzdory tomu umím pelášit pěkně rychle, když chci. Rychle se hojím, bez jakéhokoliv zásahu veterináře, jenom v důsledku dobré péče, se mi úplně zahojil absces v kohoutku, se kterým jsem přišel, a který jsem měl od špatného sedlání a nepřiměřeného zatěžování. Taky jsem si už zvykl, že když za mnou jde někdo s vodítkem do stání, tak to neznamená, že dostanu výprask, ale že někam jdeme. Baví mě chodit s velkými koňmi Benem a Rapírem do lesa na vyjížďky, a umím se jich držet jako klíště, i když jsem na volno. Nikam daleko neutíkám, a užívám si lítání a válení. Mám rád všechny koně a lidi, kteří na statku jsou, a když přijde někdo do stáje a sedne si tam na židli, umím k němu přijít a strčit mu hlavu na drbání jako Bertík, což je místní pan doga. Ostatně, jsme skoro stejně velcí. Když někdo přichází, hlasitě řehtám, abych ho uvítal.

Můj člověk je: Ela a Milenka

P.S. A to znáte, jak se baví ve stáji slepý kůň s chromým ? Ten chromý povídá slepému, že by rád někdy běžel Velkou pardubickou, že je to jeho sen, a ten slepý na to : "Já v tom problém nevidím!"

Chcete vidět víc

Ela



KONTAKT na Liku z redakce Zvířetníku je zde více... 
ARCHIV ZVÍŘETNÍKU od února 2010 do prosince 2013 najdete na stránkách Dagmar Ruščákové DeDeník
HLEDÁTE POMOC PRO NALEZENOU VEVERKU?
Vše potřebné zjistíte zde...
Víte, jak správně psát - a to nejen na Zvířetník? Podívejte se do Nápovědníku !