Prý se to pozná podle pacek. Nakonec ze mě vyrostla štíhlá, nohatá holka, zkrátka modelka. Během těch 14 let jsem měla za kamarády kokry Dana a Cindy a teď je to Pascha. Moje panička je totiž maminka jejich paničky. Myslím si, že vzhledem ke svému věku bych si taky zasloužila, abych se objevila na stránkách zvířetníku.

Jsem na chlapy

I když mám svojí paničku moc ráda, jsem prostě na chlapy. Můj páníček mi ale před několika lety zemřel. Z té doby mám nejraději vzpomínky, kdy jsme spolu jezdili každý víkend autem na chalupu. Mám ráda jízdu autem. Svojí přízeň jsem pak přeorientovala na páníčka Paschy. Má totiž auto. Když mě mají hlídat, tak si pro mě přijedou a odvezou. Za jízdu autem bych dala i svou psí duši. To se vždycky vzorně posadím k okénku a celou cestu pozoruji krajinu. Během těch 14 let mě už tolikrát hlídali, že jejich domov je už dnes i mým domovem.

Kočky nemusím

Když jsem jezdívala na chalupu, tak můj páníček ještě nestačil zabrzdit auto a já už byla nastartovaná vyběhnout, vlítnout na dvorek a všechny kočky, co se tam líně rozvalovaly, rozprášit do okolí. Během těch let se z toho stal rituál. Teď mi to chybí. Páníčkové Paschy mají sice doma kočku Julii a nového kocourka Mikeše (toho zatím neznám, ale určitě brzo poznám), ale já jsem natolik chytrá, že vím, že tyhle kočky se nehoní. Tyhle kočky přehlížím.

Štěňata

Jen jednou, jedinkrát mě panička neuhlídala a já se před šesti lety spustila. S kým, jsem nikomu neřekla. Prostě jsem utekla a vrátila se domů, až když bylo po všem. Moje panička brzo poznala, co se děje, jedla jsem totiž za dva, vlastně za tři. Když přišel můj den D, tak jsem si vytrpěla svoje. Štěňátka pořád ne a ne vytlačit, nakonec musel přijet páníček Paschy a odvézt mě k veterináři. Cesta trvala půl hodiny, ale já už byla klidná, věděla jsem, že jsem v dobrých rukou. Na veterině mi provedli císařský řez a já po půlnoci přivedla na svět dvě štěňátka. Kluka a holku. Nerada na to období vzpomínám… fenečka nakonec zemřela a já se dostala zpět domů už jen s pejskem, který dostal jméno Rick. Za těch osm týdnů, co jsem se o něj starala, z něj vyrostl kluk jako buk a dnes žije na vesnici a má se dobře.

Já a panička

Za ty roky, co jsme spolu, se z nás dvou stal sehraný tým. Jedna na druhé pozná, když jí není dobře. Když jedna nemůže v noci spát, tak ta druhá se taky převaluje. Když jedna onemocní, ani ta druhá nemá chuť k jídlu. Když na mě panička zvýší hlas, tak se urážím a nechci jít z procházky domů. Utíkám jí a zůstávám na noc venku. Lidi už mě v okolí znají. Dřív na mě volali městskou policii, aby mě odchytili a dali do útulku. Dnes už ví, že jen venku trucuji, že nejsem opuštěná. Domů jdu, až když už je mi opravdu velká zima nebo mám hlad. Jsem totiž paličatá jako moje panička.

Hlídání

Nikdy, ale opravdu nikdy netrucuji, když mě hlídají páníčkové od Paschy. Oba nad tím kroutí hlavou. Nechápou, proč své paničce utíkám, a když jsem u nich, jsem jejich stín. Ale já jsem u nich moc ráda, navíc mě vozí autem, tak tam přeci nebudu dělat fórky. V posteli mám u nich už taky svůj flek. Akorát v poslední době se mi nějak zmenšuje, protože se neustále rozrůstají o další zvířátka. S jídlem se u nich taky nepárám jako doma. Tam na chvíli zaváhám a už mi to zhltne Pascha nebo jejich kočky. Jak jsem se zmínila, jsem velmi chytrá fenečka. Ale to se přece o křížencích říká, ne?