Doma na mě volají: Jedničko, Velitelko, Kozo, Sůvo útočná, Matko Ke žrádlu dostávám: Pokud je tráva, tak se pasu. Pokud není, pak dostávám seno. Dále pak oves nebo šroty, v kterých je přimíchaná hrachovina, sója a různé doplňky, brambory, řípu, mrkev, zelí, jablíčka, hrušky, třešně, žaludy, kaštany. Ale já mám mnohem raději: Mně chutná všechno co dostávám, ale taky moc ráda mlasknu na sušeném chlebu nebo rohlíkách. Občas se stane, že se pod krmelcem uhnízdí pták, a to si pak moc pochutnám na vajíčkách. Také mně Li několikrát přistihla při lovu holuba nebo bažanta - občas kousek masa není na škodu, i když jsem prý býložravec. A taky mi chutná absolutně všechno co baští Li na posedu. Naučila jsem se pod posedem i panáčkovat, což je spolehlivý způsob, jak z Li něco vyrazit, dá mi půlku toho co má, a pak přísným hlasem káže: "A teď už se chovej jako správné plaché vědecké zvíře!" Chichichi! Oblíbená činnost: Ráda se dobře nabaštím, zalehnu na příjemném místečku a jen tak si přemýšlím. Já a moji lidičkové žijeme: V Praze A nejzajímavější na mě je: No všechno přece!

Jak jsme se našli? Na farmu, kde teď žiju, jsem spolu s dalšíma laněma byla přivezena ve svých dvou letech.

Čím se mohu pochlubit? Obojek s číslem 1 jsem po přivezení na zdejší farmu dostala náhodně. To ještě nikdo nevěděl, jaká jsem šikulka a že si časem mezi ostatníma holkama vybuduji postavení Velitelky. Jsem vůdčí laň. Odjakživa miluji koloušky. I když jsem ještě vlastního neměla, sama jsem se přihlásila jako "učitelka" do kolouší školky, a ta úžasná mrňátka jsem hlídala. To jsem pak ještě dělala pár let, i když už jsem své mrňátko měla. Teď - jak už stárnu - nechala jsem "učitelování" mladším laním a maximálně se věnuji svému děťátku a moc si to užívám.

Proč mi říkají Sůvo útočná? To právě patří do doby porodů. Li se svými kolegy v době očekávaných porodů procházejí každé ráno naše výběhy a hledají hříbečky, totiž koloušky. A když nějakého najdou, pak se na to mrňátko vrhnou, koukají jestli je to chlapeček nebo holčička, jako kdyby to nebylo jedno, pak ho strčí do tašky, zváží ho, procvaknou mu ouško, do kterého dostane značku s číslem, a nakonec dostane barevný oboječek. Poté ho z tašky vytáhnou a položí přesně na to místo, kde ho našli, a jdou hledat dál.

V době, kdy jsem těhule, tak mi jejich činění nevadí, za ty roky už vím, že jsou opatrní a žádnému kolouškovi ještě neublížili, i když mrně kolikrát pláče a naříká a volá maminku. No ale když porodím sama, strach o miminko je u mě silnější než to co vím. A když ty tři vidím, jak jdou do výběhu, v tom zmatku zapomenu kde vlastně ten můj koloušek leží, a jak se vynervuju, tak to beru tak, že jsou moji všichni kolouši a jdu hlídat, snažím se je od všech koloušků odehnat. Nabíhám na lidi, vrážím do nich hrudníkem a kopýtkama je mlátím do nohou, stavím se na zadní a předníma po nich hrabu, a celou dobu okolo nich kroužím.

Však taky když já porodím, tak si na vyhledávání kolouchů berou posilu, nejméně dva další lidi a ukazovátko, což je lopata, kterou člověk nosí vysoko nad sebou, abych si myslela, že tak moc je vysoký a veliký. Toto období trvá asi tak týden, do doby, než moje mimino začne běhat a chodit do školky. Ale abyste si nemysleli, nikdy jsem nikomu doopravdy neublížila, a taky nevím jaké by to bylo být plácnutá tím ukazovátkem, to my si jen tak hrozíme a nadáváme.

To jen jednou jsem doopravdy nahnala strach Li. Byla tenkrát večer na posedu. Nakrmila jsem si svého kolouška a on ulehl vedle posedu. Já se vydala na pastvu, Li mě viděla kterak přecházím do druhého výběhu, ale během pozorování dalších kojení u jiných laní jí uniklo, že jsem se vrátila a zalezla si do boudy ve výběhu, kde můj kolouch zrovna byl. A bouda je od posedu pár kroků. Li služba skončila, opatrně z posedu slezla, a ač na moje mimi mluvila, stejně se jí leklo, vyskočilo a vypísklo. Vyrazila jsem mu na pomoc, a když mě Li zahlédla, vyjela zpět na posed jak veverka, moje kopýtko jí jen zasvištělo kolem hlavy.

Chtěla jsem ji z posedu setřást, a ona na mě dělala kšá kšá a na kolouška taky. Zasedla na posedu a čekala, že si mimčo odvedu. Ale proč bych to dělala? Koloušek zase ulehl na místečko u posedu a já se tam začala popásat a pokukovala jsem co Li udělá. Ta asi po půl hodině s pusou plnou nadávek přelezla plot k jelenům - klukům, a odcházela jejich výběhem. Vyprovodila jsem ji po celé délce výběhu, nabíhala jsem do plotu a bušila do něj nohama. Jsem prostě Matka.

Výjimečná jsem ve všem, ale ještě vám na sebe prásknu jednu věc, kterou šíleně štvu naše vědce, a prasklo to na mě před pár lety, kdy se začalo sledovat rodičovství genetickou cestou. Totiž když je říje, tak se otevřou všechny branky naší farmy, všichni jsme pohromadě. Většina laní má pak miminka s dominantním jelenem. Jedním jelenem. Ale já ne! Pečlivě si budoucího tatínka vybírám a na nějakou hierarchii kašlu, nakonec jako dominantní samička si to můžu dovolit, no né? Li se mnou souhlasí, a jelen, kterého si vyberu, se jí líbí.

Můj člověk je: Výzkumný ústav, konkrétně pracovníci oddělení Etologie, k nimž patří i Li