PORTRÉT: Jasmínka
Jmenuji se: Jasmína, jsem téměř tříměsíční kočičí holčička, šedostříbrné barvy s bílými znaky
Říkají mi: Jasmínko, Jasněnko, Míno, ty kozo bláznivá, Poděs Potrhloš, Prskadlo (velicí boxíci se mi pořád ještě moooc nelíbí! A na to, abych je zmlátila, musím ještě povyrůst...), Tulidlo, Mrtvolko (nikdo neumí tak vláčně, oddaně a důvěřivě ležet na dlani na zádíčkách, hlavu zvrácenou dozadu a dolů, krček a bříško odhalené, s neotřesitelnou jistotou, že ji přece panička/páneček DRŽÍ), Cirkulárko (a NIKDO neumí příst a vrkat tak, že přehluší i televizní reklamu a vzbudí pánika :)), dále Dumbo, Mistře Jodo a Kombo ušatá (vysvětlíme :)).
Narodila jsem se: u jihočeského města Tábora. Panička mojí maminy se prý na sebe dlouho zlobila, že u ní nestihla kastraci před prvním mrouskáním... Ale když mě a sourozence viděla..:) tak je nakonec i trochu ráda. No chybka se vloudila, teď už máme všichni príma nové smečky, mamina už nikdy maminou být nemůže, mě to prý čeká hned na jaře (i když nevím co!), ségry a brášky snad taky. A prý by všechny moc zajímalo, jak vypadá můj tatík, páč mám jaksi netradiční xichtík (až na tu zelenou barvu celý Mistr Joda nebo Gremlins). Mně tedy úplně stačí, ale je fakt, že do oušek bych se mohla pohodlně zabalit a očíčka mám taky trošíčku větší... Ostatní sourozenci vypadají typicky kočkovsky, to jen panička zas neomylně hmátla po něčem extra ;)
Jak jsem si vybrala své lidi: To takhle jednou žužlám ucho bráškovi v bedýnce v ložnici, čekáme na maminu, až nás přijde nakojit, přemýšlím si, jaký cecík si vyberu na odpolední sváču, a najednou se nad námi objevila člověčí hlava, s úsměvem od ucha k uchu. Koukla jsem tý osobě z voka do voka, ona si k nám klekla, já ji ťukla ťapičkou do nosu, pohladila bez drápků po tváři, olízla víčko a bylo vymalováno :)
Vzala si mě do dlaně (tehdy jsem se tam vešla ouplně pohodlně celá i s ocáskem, teď už krapet přetékám všemi směry), chvíli jsme si špitaly, potom se za námi ozvaly kroky a nějaký o dost hlubší hlas řekl "Cos to tady prosim tě zase objevila...". Byl to dost rezignovaný hlas :) A já jsem najednou cestovala z dlaně do dlaně mnohem větší a už jsem věděla, že si mě právě pánečci vybrali. (Věděla to tedy o dost dřív než páneček, který chvíli předstíral tvrdou odolnost vůči všemu novému kočičímu :)).
Od té chvíle mi panička moji maminky říkala důsledně Jasmína z Kolína a po dlouhých týdnech, kdy už jsem nepotřebovala maminčino mlíčko a ona mohla na operaci, jsem vycestovala do Prahy. Teda jízda autem nebude asi nikdy moje oblíbená činnost, blindila jsem prý jak Amina (taky nějaká kočička?), všem jsem žalovala, jak se mi to nelíbí, no a nakonec mě ještě zavřeli do přepravky. Děs běs, ale za to uvítání po příjezdu to stálo :) Dostala jsem krom jiného i spooustu hraček, které mám jen sama pro sebe, páč Matýsek ani Mia o ně nejeví moc zájem, jsou už přece dospělííííí, tssssss...
Co dělám nejraději: ŘÁDÍM!!!! Ať už to znamená lítání po pokojích, po zdech při lovení prasátek, skákání kolmo do vzduchu, když potkám nějakýho broučka na podlaze, lovení plyšmyší a ořechů ve skořápce (to vám je krásnej randááál!), útočení na části páníků a spolubydlících koček a hlavně plenění kytek! A taky moc ráda papám a hajám a MAZLÍM SE!!! Momentálně s chutí dobývám srdce a duši černé kočičky Mii (Mia se urputně brání bručením a vrčením a syčením a prskáním. Asi už zapomněla, s jak velkoryse otevřenou náručí vítal před lety ji, útulkového sirotka, kočkour Matýsek...), my ženské přece musíme držet při sobě, ne?
Velký zrzavý kocourek Matýsek byl na mě od začátku moc hodný, už druhý den mi olizoval ouška, to bylo bájo! Jsem na víc koček zvyklá, takže s nimi problém nemám, jen bych tu ráda měla ještě nějaké další hravé kotě na řádění; jenže to už by nás prý asi páník vysadil na hrušku všechny i s paničkou...
Ráda taky studuju naši žoužel - ale o tom vám prý nesmím vyprávět, to prý už má rozepsané panička. Tak jen prozradím, že mě o víkendu málem jedna z nich kousla do... už mlčím mlčím mlčím!
Zato s našimi boxery, to ještě bude zajímavý. Kromě tradičního strachu kočky ze psa, který se ve mně ozývá, tak také bojuju s divnou chutí se na ně vrhnout!?! (To vysvětlím - Jasmínina babička Želva (jméno podle zbarvení) a obě její teď už vykastrované dcery jsou slavné v celém okolí jejich domu a zahrady. Útočí totiž na psy. Ne že by na ně prskaly nebo zahnané do koutna sekaly packou. Nene, ony číhají nahoře na plotě nebo ve větvích stromů, střemhlav seskakují, útočí jednotlivě i smečkově; nejslavnější jejich skalp je asi 70kilový rotvajler, totálně překvapený, zblbnutý, zfackovaný, pokousaný na hlavě i krku (nijak vážně) a zahnaný od plotu zpět k pánovi, který volal "Ty vaše kočky mi už zase napadly Tesáka!", pravdaže s lehkým humorem:) Panička říká, že geneticky jsem kočka bojovnice, takže až budu trochu větší, pěkně je zpacifikuju. Sice nevím, co to znamená, ale až budu větší, pěkně je zpráskám! :) Oba, cvoky jedny ufuněný...
Jo a taky něco dělám strašně nerada - focení se! Obecně se pohybuju dost zvýšenou rychlostí, jenže jakmile zblejsknu foťák, je ze mě foton... Panička nadává, páník se marně snaží mě zpomalit... Dokonce jednou navrhnul panáka brandy, že by mě to mohlo jako trochu zklidnit. Přála bych vám vidět paniččinu reakci :) chudák páník...
Kde bydlím: V baráčku za Prahou, s celou naší smečkou. První den jsem bydlela za sporákem a odmítala se hnout. Panička zrovna pekla cheescake, tak bylo vzadu kráásně teplíčko a taky tam nikdo nemohl, ani Mia a Matýsek, těch jsem se tehdy ještě taky bála. Nakonec jsem tam usnula a probudily mě až granulky, kterými mě panička lákala ven. Od té doby jsem na skrýš za troubou ani nevzdechla, jen když odtamtud lovím plyšmyš, která tam občas pri mých šílených bezhlavých lítáních po kuchyni a obýváku zalítne.
Jinak první týden jsem trávila pořád s páníky, brali si střídavě dovolenou, mateřská tomu říkali a smáli se :) To já ráda, když se smějí, bezvadně se jim fackuje pusa (bez drápků samozřejmě) a vůbec je to príma. Vždycky, když ten jejich smích slyším, začnu ještě víc šaškovat a předvádět se (jako by to ještě víc šlo...).
Taky jsem s nimi byla první týden v noci v ložnici, vždycky jsem jim oběma důkladně okousala prsty na nohou, pak jsem se paničce zavrtala na polštáři do vlasů a v tu ránu nevěděla o světe. Ale tak ve 3 ráno už jsem byla vyspinkané kotě a chtěla jsem si chvíli hrát. Panička jaksi neměla pochopení pro mé noční útoky na její lalůček, na žvejkání vlasů u kořínků i na mléčný krok na tvářích... Takže po prvním týdnu páníček vyhlásil zvykání si na spaní s kočkami (a paniččino spaní pro změnu celou noc v kuse...) a stěhovali mě na chodbu. Má to i své výhody - můžu šplhat po škrabadle, které máme na odpočívadle před pokoji a které sahá až ke stropu, blbnout v noci na schodech s hračkami, jen mi nesmí spadnout z podesty až dolů pod schody, tam jsou psiiiiiii! A to pak mám až do rána po hehe.. Ale až vyrostu!!! :)
Jinak bydlím skoro všude v domě, jen na zahradu mě ještě nechtějí pustit, prý možná až na jaře a po kastraci (ať je to co je to, už aby to bylo, děsně ráda totiž lezu po stromech! Zatím trénuju na obrovském oleandru, co máme v obýváku/kuchyni, ale panička mě musí vždycky nakonec snést z vršku (cca 2,7m), ty větvičky jsou pružný a tenký a já většinou nevím, jak dolů...). A taky mě v bydlení a prozkoumávání brzdí ti kluci boxeří, jsou na mě strašně zvědaví a kamkoli se dole v přízemí vrtnu, tam se šmrdolí za mnou. Ale až vyrostu!!! :) Ti budou čubrnět...
Tak páčko Zvířetníci, jdu se nadlábnout, ať rychle vyrostu a zesílím, a zase někdy písnu! :) Panička má nutkání zase něco dodat, tak ji sem musím pustit...
Mělo by mi být už jednou provždy zakázáno navštěvovat kamarády. A vůbec cestovat. Vlastně bych neměla radši vystrčit frňák ze vrat, ze zahrady, vůbec z baráku. Všude totiž číhá permanentní a zákeřné NEBEZPEČÍ! Nebezpečí zvencnutí se do dalšího čumáčku, očíček, oušek, tlapiček, nebezpečí přitáhnutí dalšího tvorečka do naší smečky. Btw nastává podzim... a já už se začínám NENÁPADNĚ rozhlížet po zahradě po nějaké té ježurkové paní Ťuldové II. :)
A teď z úplně jiného soudku a trochu rozpačitě a nesměle - vzhledem k tomu, že za těch cca 5 let, co jsem na Zvířetníku, se tu logicky objevila celá řada dalších Ev ABCD.., Eviček, Eviku atd, a už se to nutně plete, ráda bych s lehkou pietou dala k ledu svůj nick po mamince EvaP a byla nadále známá jako boxíková - co Vy na to? Přijmete mě tak? :) Doufám, že Kája Pudlíková a Jindra Xerxová a nicky podobného typu prominou, že trochu okopíruju tento styl.. Vzhledem k tomu, ze jsem stejně obecně známá díky těm našim dvěma spláclým čumáčkům, přijde mi to jako nejmenší zlo při změně nicku...
Vaše EvaP boxíková