Říkají mi: Hugo, Hugošu, Pubošu, Chlupatče, Prdelko, Smrade smradlavej, Hugibugi, Hrbolo, Gogo, Tytelenašepitomý, Dobytkunečum, Nicnedostaneš, Uhnipse

Jak jsme se poznali: To já vím jen z doslechu. Panička měla čuvače už dřív - furt mi ho nutí za příklad, protože Bruno byl velikej, krásnej, nehrbil se a prej poslouchal. Ale toho jí myslivec postřelil tak blbě, že Bruno umřel. A když šla panička osobně zlikvidovat toho myslivce, tak potkala mě. No, potkala. Jak tak šla kolem vody, pohled krví zalitý, v hlavě běhaly plány na likvidaci toho střelce, tak zakopla. To se jí koneckonců stává dost často - si představte, že je schopná zakopnout na dokonalé rovině. No a tenkrát se rozplácla a jak se tak válela na břehu, něco se jí zdálo divně. Koukala kolem dokola a pořád slyšela zvuk. Pak zjistila, že ten zvuk leze z takové divné věci, která se motala pod splavem. Tak tam vlezla a vytáhla to. A tak jsme se potkali. Ta věc totiž byla igelitka, a v ní jsem byl já. Teda taky ještě brácha, ale ten už zvuky nevydával.

Panička spáchala rekord v běhu terénem na čas a jako bonus štípla dědovi auto. Pak jsme se řítili zřejmě kosmickou rychlostí na veterinu. Tam jsme předběhli všechny v čekárně, ale pan doktor se nezlobil. Nacpal do mě různý hadičky, něčím mě píchnul, vypustil ze mě vodu a nechal si mě na pozorování.

Když usoudil, že to asi přežiju, tak mě panička odvezla domů. Ale trvalo dlouho, než jsem začal být veselý a hravý psí mimino. Všeho jsem se bál, pořád mě pozorovali a říkali, že asi moc dlouho nevydržím. I pan doktor říkal, že po té koupeli pod splavem budu mít nějaký následky. Ale já jim ukázal, že se jen tak nedám. Sice jsem moc nevyrostl a někdy si mě pletou s fenkou, taky nejsem tak mohutnej jako byl Bruno, ale přežil jsem to.

Čím se můžu pochlubit: Pánové a dámy, tolik oddaných poddaných si nedovedete představit. Protože jsem byl chudinka opuštěná, skoro utopená a tím pádem postižená, tak se o mě starali dokonale. Je pravda, že jsem pes striktně venkovní, ale teď, na starý kolena, už se mi občas podaří se vnutit do obýváku (hlavně na Vánoce a Silvestra, když to venku bouchá). Jinak bydlím na zahradě s lidima, v ohradě s kozama a čuňákama a taky pasu koně. A mám výsostné právo na hlídání mimin v kočárku. A protože je miluju, tak je taky učím chodit - a vůbec mi nevadí, když mi strkají ruce do frňáku a do ucha.

Oblíbená činnost:

č.1: procházky v dešti. To si vykračuju jako kočárovej kůň. Ale vodu na zemi fakt nemám rád a bojím se i projít kaluží (Jo, to když se na procházce přiblížíme na doslech k potoku, dostává Hugo třes těla, hrůza mu kape i z uší a provozuje placatýho neviditelnýho psa a vypadá jako vibrující předložka u krbu. Když byl malej, tak jsem ho zvedla a odnesla. A celoživotně se snažím se s ním vodě vyhýbat.)

č.2: šlapání po paničce. Ona se mi totiž odstěhovala a když na víkend přijede, tak po ní šlapu. I na hlavu jí dosáhnu, heč (Hugo jako pes venkovní by se v bytě asi utýral, procházky by mu ke spokojenosti nestačily. Tak jsem mu neměnila prostředí a nechala ho na statku u rodičů. Táhnout s sebou do bytečku ve městě velkýho psa se mi fakt nechtělo. A navíc, musela bych přibalit aspoň jednoho čuňáka, jednu kozu, jednoho koně a jedno mimino, aby byl spokojenej. A taky bábinku, která tomu chudáčkovi každý ráno nosí chleba se sádlem).

č. 3: povídání a kecání. Jak my si s Arnoštem dokážem pokecat, to by člověk nevěřil. Oni to člověci taky nechápou, vždycky se nám smějou. Ale my si toho musíme tolik říct, když se nevidíme tak dlouho. (To je fakt. Když přivezu kocoury na prázdniny, tak si ti dva dědci zaberou místo na schodech u dveří a melou pantama jak drbny na pavlači. Okusujou si hlavy, oňuchávají se a ty zvuky, co u toho vydávají. Vrčení, mručení, pískání, bublání, vrkání, syčení, tiché vytí - určitě mě pomlouvají, bestie jedny chlupatý).

Paničku ale musím pochválit. Jezdí za mnou docela často. Jenom se mi pořád snaží vysvětlit, že jsem zvlčel, že mě důchodci rozmazlujou a tak. Copak jeden chleba se sádlem jako předkrm je rozmazlování? A taky mi vyhrožuje, že mě přestěhuje, aby měla dohled nad mou maličkostí.Vždycky totiž chvilku trvá, než najedu na režim absolutní poslušnosti. Ale mně by se asi ve městě nelíbilo, já radši lítám mezi ostatníma dobytkama.

A hlavně, dámy a pánové, má mě rád ten prdlej kocour Arnošt. Asi proto, že máme stejnou paničku a ta mu vysvětlila, že jsem absolutně neodolatelnej, dokonalej a kočky nežeru. Dokonce jsme spolu i bydleli a okusovali si hlavy. Taky se mnou někdy chodil pást čuňáky a koně a váleli jsme se spolu v seně (a v zimě na hnoji, že je tam teplo). Teď ale jezdí jenom na prázdniny, když panička mizí na dovolenou. A protože jsou ti pruhovaní frajeři dva, tak musím hlídat i je. Ten mladší, Albert, je totiž ještě pořád potrefenej a jenom by blbnul. To Arnošt už je starší pán, dokonce o něco starší, než já. Jakou mám chuť toho mlaďocha drzýho někdy pořádně prohnat, ale dědek Arnošt nad ním drží ochrannou tlapku. Tak ho mám teda taky rád.

A taky vám posílám fotku mé nejnovější kámošky, krávy Adélky. Vůbec se mě nebojí a někdy mi olízne hlavu

Moje hlavní panička je: týna

Ostatní poddaní jsou: všichni, co bydlí tam, kde já