Doma na mě volají: původně jsem se jmenovala Rela, to se těm mým holkám moc nelíbilo tak mě přejmenovaly na Elišku. Teď na mě volají Eliško, Elišo (to když jako neslyším), Šíšo, Děcko chlupaté, Týýý potvoro, Týýý posero, Sluníčko moje, Barbucho, Táák je hodná holčička (když náhodou někdy poslechnu) a prostřední panička mi říká Ty moje prdelko.

Jak jsme se poznali: v květnu loňského roku paničkám umřel nečekaně Filípek. Říkaly mi, že to byl krásný, úžasný a jedinečný pejsek. Když se to stalo, tak z toho byly tak špatné, že myslely, že tu bolest nevydrží. Naštěstí prostřední panička, která sice s námi nebydlí (ale ty dvě ji kupodivu poslouchají) rozhodla, že bez pejska nemůžou zůstat. Tak si sedly k internetu a začaly hledat.

A našly mě. Sice jsem už byla zadaná, ale nakonec to dopadlo tak, že si pro mě mohly přijet. A prý mě poslal Filípek. Asi jo, podle fotek jsem mu hodně podobná a pan vetdoktor když mě viděl, tak mě popadl, pomuchlil a zařval "vždyť ta vypadá jak Filipové děcko, kde jste ji vzaly." A nejmladší panička mi zase říkala "že jsem ji zachránila život". A to i přesto, že se mnou musela běhat i v noci, nevyspala se a řvala, že chce na mě mateřskou, tu ji ale v práci nedali.

K žrádlu dostávám: masíčko s nudličkami, takové ty voňavé konzervy, granulky, kapsičky, ale nejraději mám psí buchtu (játroví) a střívka. A tvrdý sýr. A piškotky, ty si schovávám. Vždycky je olíznu a přilepím je paničce například pod polštář, tam si ráda schovávám i žužlací kostičku. To je potom křiku, prý se na tom blbě spí. A ještě miluji sušené ucho. To už si z tašky vytahuji sama.

Oblíbená činnost: Beník. To je můj kamarád, kterému patří sousedi. Miluje mě a když se každý den nevidíme, tak jsme oba na mrtvici. Já ho taky miluju, ale moc mu to neříkám, aby si nemyslel. Naše paničky s námi chodí na dlouhé procházky do parku, a tam to rozfofrujeme. A protože Beník je maltezáček , tak má kratší nožičky než já. Chacha, někdy mě nemůže dohonit, to krásně zuří. A někdy ho nechám mě chytit, to je šťastný jako blecha.

A žárlí na ostatní pejsky. Jenom se s některým trochu zapomenu, už je zle. To potom dostaneme oba dva. Pak mám ještě kamarádku Beatku, to je taky dost dobrá hračka. Patří k naší rodině, tak se vidíme často. Je to čivava a moje holky ji říkají "čibaba". Ta je teda fakt fajná. Vždycky se vyblbneme. A když už mě zlobí moc, tak ji zalehnu a je chvilku klid. Ale jenom chvilku. Ona je potvůrka dost mrštná.

A potom mám ráda ještě plyšovou žábu, tu jsem si musela ukrást nejmladší paničce, páč ta zelená mrcha s ní spala a to tedy ne. Sice po mě panička vyjela, že jsem tomu princi žabákovi to oko mohla nechat, ale na co že? Na pusinky má mě. A na vánoce jsem dostala růžové prasátko. Chrochtá pěkně. Paničky říkaly, že to je "dunajský dar", páč někdy chrochtáme ve dne v noci. No a ještě se ráda muchlím a ráda trošku zlobím, a spím, a olizuju paničky, a ráda luxuju a zametám, to na ty příšery (lux a smeták) strašně řvu a nadávám jim, a koušu je. Já vlastně strašně ráda uklízím. To mi nejmladší panička říká "kontrolorko vypadni, zase nic neudělám".

Můj problém je: Jsem fakt taková poserka. Strašně se bojím. Až jsou paničky z toho hodně nešťastné. Bojím se lidí na cestě, tmy a večer se někdy leknu i vlastního stínu. No jo, ale když mi byly čtyři měsíce, tak mě popadl do zubů velký pes. Já byla potom jedna velká, bolavá modřina. Naštěstí se pejsků už nebojím, to mě přešlo.

A to ještě na dvůr, kam se chodím vyčůrat vedle mě spadla skleněná láhev až z pátého patra. To ji vyhodil soused (panička říkala, že je to Hňup, asi se tak jmenuje) a to bylo jako bomba. Ten soused prý byl taky jako bomba. Nelekla jsem se jenom já, ale mi už to zůstalo. Takže když jdu ven, raději kontroluji, kde co zase vyletí a bouchne to. Akorát v parku s Beníkem jako bych na ty strachy zapomněla. A samo, že doma. Tam je to taky v pohodě. Ale cizí lidi a návštěvy nemusím. Paničky doufají, že mě to časem přejde.

Já a moje smečka žijeme: v Ostravě, kousek od velkého parku, kam chodím na procházky.

Moji lidi jsou: Holky Dokupilky. Prostřední panička a nejmladší panička té nejstarší říkají mamko.