Dalo by se říct, že jsem vetaj, jenže zkušené oko jistě pozná ve mně cosi jezevčíkovitého, takže až takové tajemství to asi nebude.

Doma mi říkají: Ejminko, Ejmyško, Ejmátore Aminko, Amino, Pučálko, Amoleto, zrzavko jedna chlupatá… slyším na všechno (když chci).

Narodila jsem se: no přibližně tak někdy začátkem loňského roku, dle paní veterinářky. Jisté to není, protože já jsem totiž ztracenec a následně nalezenec a útulkový odchovanec. Na to, co bylo před tím, než jsem se dostala do útulku si moc nepamatuju, ale asi to nebude nic moc, vzhledem k mojí bázlivosti z určitých situací a strachu z větších psů.

V mojí nové rodině jsem již 9 měsíců, takže ty vzpomínku už opravdu vybledly. Když si mě panička s mladším pánečkem přivezli z trojského útulku, byla jsem 4 kilový vyplašený drobek (teď jsem skoro 8 kilová pěkně vypečená amoletka). Nechtělo se mi chodit ven, všude bylo něco takového zeleného (prý tráva), v tom se mi nechtělo vůbec ťapkat, a večer už teprve ne. Všude ta hrozná tma, fuj. A psi.. každou chvíli se se mnou nějaký chtěl očuchat a seznámit, hrůza největší…

Ale doma jsem se nepočůrávala (pozn. paničky - to je fakt, byla na tohle od začátku moc šikovná ta naše holčička zrzavá, za celou dobu jsme měli doma asi 5 loužiček, bobek žádný), to zas ne, vím, co se sluší a patří. Nejradši jsem ovšem byla doma a pořád jsem ze začátku spala, v pelíšku, v náručí mých lidí, v peřinách, no zkrátka, kde se dá. Říkali, že mě asi v tom útulku kousla nějaká moucha cécé nebo co. Ani hrát jsem si nechtěla, myslím, že jsem do té doby vlastně ani žádnou hračku neviděla a nepoznala, že se dá s těma věcma tak krásně vyblbnout, tak jako mi to jde teď.

Postupně jsem si na všechno zvykala a otrkávala se. S pejskama je to ale trošku problém. Situace se zkomplikovala právě v okamžiku, když jsem se jich po několika měsících konečně přestávala bát a začala se opatrně kamarádit. Byla jsem s mýma lidma v lese a najednou kde se vzal tu se vzal obrovitánský ridgeback (prý si chtěl hrát, prý štěně, prý mi nic neudělá, říkal jeho páník, když se po delší době zjevil), zvalchoval mě pod sebe a fackoval tlapajznama a skákal po mně a málem mě celou sežral… paničce se posléze podařilo mě zachránit, ale moc jsem plakala a třásla se a byli jsme zase tam, kde jsme byli, jak prohlásila panička, pěkně naštvaná na toho ridgebackovitého páníka. (pozn. paničky - naštvaná jsem byla opravdu hodně, stačilo těhle pár minut a tři měsíce postupného seznamování se a zvykání na pejsky bylo v háji…).

No v současné době je situace lepší, pejsků, které znám z okolí se už nebojím a ráda si s nima hraju nebo se honím. Přivítám i sousedovic velikánského labradora Tinečka a drsnosrstého Hátu, taky nalezence, a Sáru a Anušku od vedle (tu mám úplně nejradši, protože je to kámoška na běh, jak dělaná, vydržíme spolu závodit až do úplného padnutí). Taky mám za kamaráda bígla Boba, to je pejsek našeho dědy, jenže s ním si moc nepohraju a nezablbnu, jeho totiž zajímá hlavně a prakticky jen to, kde urvat kus žvance a jak by venku vyčmuchal nějakou divou zvěř a já, coby sličná a roztomilá slečna k nakousnutí, jsem mu úplně šumafuk.

Horší je to teda s pejskama neznámýma, to jsem tuhle pojala podezření i na jednu čivavu, jestli to snad není zamaskovaný a převlečený ten hrozivý pesan z lesa a nedala jsem si to za nic na světě vymluvit. Ale když je se mnou trpělivost a dá se mi čas, nakonec se přece jen osmělím a jde to. Na některé větší psy z dálky teda velmi zuřivě štěkám a jsem celá naježená, jen ale přiklušou blíž, schovávám se za paničku, stáhnu ocásek a vydávám ustrašené kvílivé zvuky a nejradši bych se vypařila do ztracena.

(Pozn. paničky - chceme jet s Ejmy na coursingový sraz, jen jako okukující neběhavci, nevím ale, co s ní taková velká parta psů udělá, moc ráda bych to však zkusila. Určitě bude ze začátku hodně štěkat na zvlášť nebezpečně a podezřele vypadající jedince - kosatka dravá, Ešus, Blesan… snad vám to nebude vadit, pevně doufám, že si tam nějaké menší kamarády najde a těm větším časem uvěří, že ji určitě a ani trošku nechtějí sežrat jako posilující sváču před závodem..).

K žrádlu dostávám: z útulku jsem byla zvyklá na granule, ale paničce se zdálo, že málo papám a že jsem pořád takový drobínek oukropečkovitý, tak mi začala vařit. Rýži, kuřátko, masíčko, zeleninku, vajíčko, vločky… mňam. Jelikož si ovšem panička s plotnou moc netyká a každá minuta navíc, kdy se tam musí mihnout, jí připadá ztracená, nakonec se moje krmě ustálila na ranní mističce granulí a odpolední s vařenou potravou, no a já jsem spokojená a vypadá to, že mi to takhle svědčí. Samozřejmě i tak šmejdím, kde by se co dalo získat a vyžebrat… zatím jsem přišla pouze na jedinou věc, kterou teda nemusím a to je pomeranč a podobné ovoce, ale jablíčko či jahůdku slupnu jako malinu.

Oblíbená činnost: mazlení a praní se s menším pánečkem, někdy to teda pěkně přeženem a panička hudruje, že jsme snad naklonovaní, jsme prostě všude, lítáme a vrčíme na sebe, až chlupy lítaj a válíme se po sobě a přetahujem se o hračky a děláme prý všude čurbes… jó to je fajn…

Ještě vám napíšu, co bych dělala taky ráda, jenže mě nenechají. Doma mám totiž chlupatého kamaráda činčiláka Kobíka, tedy aspoň si myslím, že by to mohl být kamarád, jenže k praktickému seznámení a kamarádění se nikdy nedošlo. No jednou vlastně jo, mladší páníček mě držel v náručí, Kobík byl vypuštěn z klece a já jsem nadšeně vrtěla ocáskem a celým tělem a chtěla jsem si k němu čuchnout a trošku se s ním proběhnout a pomuchlovat a poveselit se. Kobík můj názor ovšem nesdílel, přiběhl, rázně se odrazil, vyskočil jak klokan a ťafnul mě hlodákem po čumáčku, až mi začala téct krev a zase si běžel po svým.

To vám byla rychlost, ani jsem se nestačila vzpamatovat a leknout se při tom. No takže páníkové usoudili, že by to asi dopadlo špatně, tedy pro mě, nikoliv pro hlodavčíka a dalším sbližovacím akcím již zabránili. Mě to však neodradilo, dál pokračuju v pokusu o seznámení se s tím divným šedivým a plyšovým potencionálním kámošem, občas se sápu na Kobíkovu klec, zdravím ho veselým štěkotem, občas při tom toužebně kňuknu a mlsně se olizuju (pozn. paničky - vzklíčilo ve mně podezření, zda to s tím Ejminčiným kamarádským srdcem na dlani vůči Kobíkovi nebude vlastně trošku jinak), no ještě uvidím a povíme si, jestli to nakonec nějak zdárně nedopadne.

Já a naše smečka žijeme: v Praze v paneláku na sídlišti, kolem je ale dost zeleně a velký park, takže na procházky je to fajn a mě to úplně stačí. Naše smečka, krom mně a Kobíka, čítá ještě tři stabilně přítomné hlavy - paničku, mladšího a staršího páníka. Dále se někdy smečka rozrůstá o paniččina přítele, který vlastní foxlíka Topa (o tom až třeba někdy příště) a kamarádku staršího páníka, kterou mám moc oblíbenou a ona mě taky a zrovna včera, když se po delší době ukázala, jsem se z toho radostí až připočůrala (ale pssst, stydím se…).

Když už nás to v paneláku nebaví, jedem na výlet, to já moc ráda. Naposled jsme byli v Roztokách a šli jsme podél Vltavy až do Troje k ZOO. Tam se v nejbližší době taky chystáme, jsem docela zvědavá. Cestování vlakem a autobusem zvládám bez problému a většinou celou cestu prospím ve svém cestovním pelíšku. Máma paničky žije v jižních Čechách a tam je to moc fajn. Ale o tom taky až někdy příště.

Můj člověk je: Romana, Dan a Štěpán Vaňousovi