Narodila jsem se a seznámila se svými lidmi: Narodila jsem se v květnu 2006 na tzv. České Sibiři (Plzeň-sever) spolu se třemi bratry a jednou sestrou. Seznámily jsme se tak, že paničky matka si chtěla pořídit kocoura a tak se k nám přijela podívat - i se svojí dcerou (paničkou) jakožto odborným poradcem - na moje bratry.

Mě ovšem zaujala (to, že je z ní cítit pes mi nevadilo, byla jsem na psy zvyklá) a tak jsem si ji obhlídla, velice rychle jsem zjistila, co na ní platí a několikrát jí olízla. Sice ještě pár dní vzdorovala, ale pak podlehla a rezervovala si mě. Pak přijely, vzaly mě a bráchu Felixe a jelo se do nového domova. Tam byl ani trochu nadšený pes a stejně nenadšení 2 páníčkové. Ale s tím jsem si poradila a během krátké doby si je omotala kolem tlapky (zvlášť staršího páníčka a to psisko).

Doma na mě volají: Sisinko, Sisi, kočičko, zlatínko, aúúú schovej ty drápky, čičinky (já + Felix, nejčastěji v kombinaci "čičinky, lžička") a v poslední době i mamčo

K žrádlu dostávám: granule s masíčkem, kočičí piškotky a vitamíny a teď i jogurt (kvůli koťátkům)

Ale já mám mnohem raději: syrové maso (myška je prostě myška, zvlášť ulovená vlastními tlapkami), rybičky, uzeniny a vůbec neopatrně odložené jídlo. Na druhou stranu, když páníčkům pomáhám vařit, tak si lehnu na linku a jen pozoruji, sním jen to, co mi páníčkové sami dají.

Oblíbená činnost (hračka, hra): Jsem rozený lovec, takže můžete hádat, jaká je nejoblíbenější činnost. Lovím "myšky" živé i ty umělé (Loví i psí ocásek - Sisinka na stolku, Filip před ní vrtí chvostem, to prostě nejde odolat. - pozn. paničky). Taky se ráda vyhřívám na sluníčku a mazlím s páníčky. Doma máme dostatek květin - žádná neprostupná džungle, pěkně v dostatečných vzdálenostech na pohodlné protažení jak vevnitř, tak i venku -, tak tam u nich často odpočívám. Taky ráda přijdu k ležícímu páníčkovi, lehnu si mu na krk a přitulím se k tváři, ale teď už na to nemám tolik času, to víte, každou chvíli musím krmit.

Já a moje smečka žijeme: oficiálně v MO Plzeň 10, ale je to vlastně vesnička kousek od Plzně, v rodinném domku s menší zahradou

A nejzajímavější na mě je: Povedlo se nám vyhubit v okolí myši, takže teď je možné lovit už jenom rejsky, krtky apod. Získala jsem některé psí zvyky: přibíhám na zapískání ("čiči" na nás nikdo nevolá), čuchám k druhému konci (pod ocásek), když chci zjistit, co je na stolku, postavím se na zadní. Zásadně nikdy nenechávám svojí kořist za dveřmi, abych se pochlubila, vždycky jí buď spořádám na místě nebo si ji přinesu za plot, ale ne až k nám do zahrady - nechci o ni přijít. V mládí jsem se toulala víc než kocour, konkrétně můj bratr Felix. A v neposlední řadě - chovám se jako dáma.

Čím se mohu pochlubit: Pochlubit se teď můžu hlavně svými potomky. Před porodem jsem jako slušně vychovaná kočička zalezla do již připravené porodní krabice, kde jsme zůstali prvních pár dní, pak jsme se stěhovali do většího. Mám čtyři děti, z toho je jedno černé s pár bílými skvrnkami (celá maminka) a zbytek je trojbarevný - jedno klasicky, dvě tmavé. I při vší péči o tu droboť zvládám chodit na procházky (lov? - pozn. paničky). Koťátka jsou sice úžasná, ale občas jsem z nich unavená (matky vědí, o čem mluvím), čtyři děti najednou to dá přeci jen zabrat, zvlášť když jsou to takoví živí cvalíci. (A to Sisinka ještě netuší, jaké to bude, až budou běhací. - pozn. paničky). Brácha se kvůli nim skoro neodvažuje dovnitř a když už, tak jenom s doprovodem - a to jsem výrazně menší a lehčí. Filip - to je něco jiného, ten si sedne, položí si čumák na okraj pelíšku a pozoruje, občas nějaké kotě zlehka očuchá, ale já vím, že by jim nikdy neublížil - je to prostě hodný pejsek.

Moji lidi jsou: Lojdovi