29.1.2023 | Svátek má Zdislava


KONĚ: Podzimní výlet do Bohuslavic

21.12.2022

Měla jsem tu možnost strávit krátký čas z kraje letošního listopadu v Hospodářském dvoře v Bohuslavicích, nedaleko Telče. Už v průběhu zvažování účasti na této akci jsem koketovala s myšlenkou, domluvit si předem v místě nějaké to kolečko v ohradě na koňském hřbetě. Je to hodně dlouho, co mne tenhle nápad chytil, nicméně stejně tak dlouho jsem nenalézala odvahu ho uskutečnit. Jenže, zde je krom všech možných jiných hospodářských zvířat i dostatek koní, z nichž někteří dlouhodobě pomáhají nejen fyzicky postiženým návštěvníkům (ale i těm trpícím např. ADHD, autismem…), hlavně dětem, poskytováním hippoterapie během pobytu zde. A tak jsem si řekla: „Kdy jindy, když ne teď…“, když se to přímo samo nabízelo. Abych z toho nemohla couvnout, zavolala jsem a domluvila si termín.

Pastva u Bohuslavic

Hospodářský dvůr nabízí kromě ubytování i jezdecké i vozatajské služby, ustájení soukromých koní. K dispozici je zde jak venkovní jízdárna, tak i krytá hala. Pro malé návštěvníky je tu navíc dětské hřiště s trampolínou. A určitě se jim bude líbit malá zoo s hospodářskými zvířaty. Raritou zdejšího dvora je chov andaluzských oslů, které si mohou pohladit nebo se na nich svézt. Nedaleko areálu je i rybník. V nově zrekonstruované stylové restauraci vám uvaří jídla tradiční české kuchyně i minutkové speciality.

Oslík

Hospodářský dvůr má také zavedenou pěstitelskou pálenici na výrobu pálenky z různých druhů ovoce drobných pěstitelů. Pálenku si zde můžete i zakoupit, popř. si domluvit návštěvu pálenice s výkladem, prohlídkou a ochutnávkou. Ke koštování se nabízí třeba pálenka z tradičního ovoce, jako jsou švestky, meruňky, hrušky, broskve – tak i z toho méně tradičního, např. z kdoulí, květů černého bezu, melounu… nebo třeba také pivní pálenka. Za zmínku rozhodně stojí i zdejší novoříšská keramika, která v sobě nese ruční práci a technologii šestnáctibarevného sítotisku s motivy z herbáře ze sbírek klášterní knihovny řádu premonstrátů. Keramiku lze samozřejmě zakoupit a vybrat si můžete mezi hrnky, konvicemi, džbány, aroma lampičkami, zvonky, svícny, stojánky na ubrousky a mnoha dalšími výrobky.

Keramika

A zapomenout bych neměla určitě ani na Ptačí dům – po celé jeho fasádě jsou ptačí budky (ty jsou zakomponovány v dřevěném obložení), je jich 2000 a jsou osídleny ptáky. Mladé zde každé jaro vyvádí několik ptačích druhů z celé přírody.

Ptačí budky ve fasádě domu

Po příjezdu na místo jsem si pouze zanesla věci na pokoj, vzala tašku s „proviantem“ – kolem tří kil jablíček a dvou kil mrkve, dále sáček s již připravenými, pokrájenými kousky jablka a mrkve a šla ke stájím. Než jsem došla až na místo, mohla jsem si prohlédnout voliéry a ustájení hospodářských zvířat – od slepiček, krůt, vepříků, koziček, hus, králíků, k oslíkům a konečně u stájí i koní.

Kobylka

Hned u vchodu jsem narazila na majitele kobylky, které právě čistili kopyta, požádala jsem o svolení vyfotit si ji a optala se, u koho se mám ohlásit, coby adept na projížďku na koni. Pak jsem prošla stájemi až skoro na konec a oslovila slečnu, která si mě vzala na starost. Rozmýšlela se mezi dvěma koni, raději jsem nahlásila svých 90 čisté váhy, a tak mi byl vybrán patnáctiletý vraník-valach jménem Solo. Počkala jsem na něj, až bude osedlaný, před stájemi. Musím napsat, že s koňmi mám minimální zkušenost, tedy po pravdě napsáno, vlastně spíš žádnou, pokud nebudu brát v úvahu nějaké to tu a tam (povolené) krmení. (Věděli jste, že kůň neumí zvracet, a tak vše, co sežere musí projít zažívacím traktem a ven? Proto i malý, zdravý pamlsek – jablko, mrkev, tráva – pokud je ho moc, může koni vážně ublížit, i ho dokonce zabít. Pokud tedy nemáte svolení majitele, nikdy nekrmte.) A ještě další mínus, že jsem naprostý sportovní antitalent.

Přesunuli jsme se kousek od budovy, kde jsem si nejprve stoupla na kamenný hranol – tak šedesát cm od země, pravou nohu vsunula do třmenu a držíc sedlo jsem se marně několikrát snažila přehodit levou nohu přes Solův bok. Domnívám se, že v jednu chvíli myslel, že už se vyhoupnu, tak poodstoupil tak o půl metru do strany, takže jsem stála tak nějak divně otočená, jedna noha v třmenu, druhá na kameni a mezi námi volný prostor :-).

Solo

Navrhla jsem slečně, co Sola vedla, že si myslím, že takhle to fakt nepůjde, prostě jsem sportovní nemehlo, nohu mu přes hřbet nepřehodím – ale všimla jsem si, že vedle kvádru byla dřevěná lavice, něco mezi stoličkou a úzkým stolem, odhaduji tak metr nad zem do výšky? Slečna měla obavy, aby se to se mnou nepřekotilo, ale to jsem riskla, no a bylo vyhráno. Sedlo jsem měla bez takové té hrušky pro držení (později jsem zjistila, že ta se nachází u kovbojských sedel), takže jsem jen pravou ruku vsunula mezi sedlo a koně, no a druhou ho stále hladila po šíji.

Z naplánovaných dvou koleček kolem ohrady jsme nakonec dali tři. Na závěr, ještě než jsem se opět přesunula na dřevěnou lavici, jsem na památku chtěla udělat fotku. Focení bylo trochu náročné, neb Solo cítil na polici položená pokrájená jablka a mrkev, a tak se k nim neustále snažil popojít. Naštěstí pro mne šla kolem další koňařka, kterou jsem poprosila o fotky.

Aby té mé neohrabanosti nebylo dost, po sestoupení ze Solova hřbetu a došlápnutí na lavici, nevím, co mne napadlo, z té lavice skákat?! Daleko rozumnější by bývalo bylo si sednout a svézt se lehce na zem. No tak já tedy skočila, na bobek, jenže tělo i nohy nezvyklé pohybu to neustály a válela jsem se rázem po zemi. Ale bez zranění :-).

Při pozdější prohlídce stájí jsem Sola našla v jeho boxu a na zavolání přišel k „okénku“, nechal se pohladit, znovu přijal pusinky – ale pak do mne lehce drcnul nozdrama, jako by říkal „hele, kde máš kousek jabka, mrkve... to jako už nic nebude? Tak to teda běž...“ A ještě předtím mi ožužlával i mikinu, přes rameno zavěšenou tašku (ze které nejspíš cítil jablka i mrkev, jak v ní původně byla), nakonec se mi i malinko, jemně zahryzl do špeků :-)

Na koni

A mé pocity a dojmy? Rozhodně jsem se nebála koně jako takového. Ani výška mne neodstrašovala. Věděla jsem, že pro mne nebude jednoduché nasednout. Obdivuji všechny, kdo na koni jezdit umí, a při pohledu na ně se zdá, jako by o nic nešlo. V sedle – na koňském hřbetu – jsem se snažila posunout váhu spíše do sedu, ostatní jsem nechala na Solovi. Je to zvláštní pocit, kdy důvěřujete plně té zvířecí osobnosti, na jejíchž zádech sedíte. Bohužel pro mne, neumím se úplně odstřihnout od okolí, jiných myšlenek – takže pak nemám ten „čistý“ ryzí zážitek. Zřejmě to bude chtít ještě někdy zopakovat.

Foto: Jitur. Další obrázky si můžete prohlédnout níže v klikacím okénku nebo přímo zde na Rajčeti.

Jitur Neviditelný pes







KONTAKT na Liku z redakce Zvířetníku je zde více... 
ARCHIV ZVÍŘETNÍKU od února 2010 do prosince 2013 najdete na stránkách Dagmar Ruščákové DeDeník
HLEDÁTE POMOC PRO NALEZENOU VEVERKU?
Vše potřebné zjistíte zde...
Víte, jak správně psát - a to nejen na Zvířetník? Podívejte se do Nápovědníku !