16.1.2021 | Svátek má Ctirad


POHÁDKA: O zapomenutém skřítkovi

1.12.2007

Šestiletý Adam vířil zahradou jednou jako závodník Formule jedna, podruhé jako kovboj na divokém koni a potřetí balancoval vysoko v koruně staré třešně, která se kouzlem změnila v pirátskou plachetnici. "Nepřítééél na obzoru!" hulákal s potěšením a tříletý Bertík poskakoval pod stromem, pirátský šátek se mu svezl na jedno oko a křičel pomaleji a po svém: Nepšítel je tadýý, honem se schováme!"

Z kočárku postaveného pod kuchyňským oknem se ozvalo kňourání věstící nespokojený pláč. Klaply dveře a zatím co se maminka snažila pohoupáním utišit maličkou Anežku, vrhla káravý pohled směrem ke křičícím chlapcům. Kluci schlíple ztichli - tuhle lekci znali už nazpaměť. "Nemůžete si hrát aspoň někdy potichu? Jak mám uvařit oběd, když malou nenecháte ani chviličku vyspat?

Maminka se dnes nezlobila, vypadala spíš unavená a pirátům to přišlo líto. Než Adam slezl ze stromu, upravila maminka Bertíkovi šátek a navrhla jim: "V dřevníku je bedna čerstvé březové kůry. Co kdybyste si z ní postavili něco postavili? Můžete si vzít ven panáčky z Lega... pro tentokrát." Adamovi zasvítily oči a otevřel pusu. Než z něj stačilo vypadnout slovo, řekla maminka rozhodně: "Ale bez sekyrky!"

Adam pusu zase zavřel. Jak to ta maminka dělá? Ona snad vážně umí číst myšlenky! A hned se usilovně snažil nemyslet na svůj kapesní nožík, který dostal k narozeninám. "Dobrá, s nožíkem můžeš," dodala maminka smířlivě. "Ale nebudeš ho půjčovat Bertíkovi!" Než stačil Bertík spustit vždy připravený vodopád ukřivděných slz, chytil ho Adam za ruku a chlácholivě ho přesvědčoval. "Budeš mít všechny panáčky, jo?" Cítil se silný a dospělý - on bude mít kudlu, na co by potřeboval ještě panáčky?

V dřevníku bylo sluníčkem pruhované ticho. Chlapci chvilku beze slova pozorovali, jak se vznáší prach ve zlatavých slunečních paprscích a s potěšením vnímali vůni pryskyřice. Potom se sehnuli a prudce popotáhli bednu s kůrou směrem k otevřeným vratům. "U kočičích chlupů a prasečího paznehtu! Co to děláte vy mrňata nevycválaný!" Zuřivě ječící hlas donutil kluky v úleku odskočit od bedny. Bertík ztratil rovnováhu, spadl na zadek a chystal se pořádně rozbrečet. Jenže když uviděl, kdo jim tak spílá, vcucnul slzy zpět a úžasem otevřel pusu. Adam na tom nebyl líp.

Vedle bedny se zmítal malý mužíček, mával rukama a prskal na ně samou zlostí. Byl prapodivně ustrojen a právě jeho netradiční oděv se stal příčinou jeho potupné situace. Místo košile a kalhot byl omotán jakousi prapodivnou kostkovanou látkou, která se zachytila za velkou třísku trčící z naštípnutého rohu těžké bedny. "No co na mě čučíte jak telata z jara???" osopil se na udivené kluky.

Adam si odkašlal "Tedy... kdybyste dovolil... já bych vám třeba pomoh!" Dychtivý výraz na jeho tváři nemohl nechat nikoho na pochybách, že si celou situaci neskutečně užívá. Proč se bát, když se konečně děje něco zajímavého? Mužíček se na chviličku zamyslel. Ještě se zakroutil v marném pokusu se vyprostit, ale když se to nepovedlo, rezignovaně si povzdechl. Potom ale zpupně vystrčil bradu: "Já ti to teda dovolím, ale to bude všechno, rozumíš?"

Adam o skřítkových zlostných slovech moc nepřemýšlel. Vždycky, když ho někdo káral nebo mu něco vyčítal, přestal poslouchat. Nerad si kazil náladu. Takže se jen opatrně natáhl a šikovně mužíčka vyprostil. Ten zůstal ještě trochu otřesený stát a urychleně si upravoval své podivuhodné roucho. Adamovi připadalo povědomé, ale první na to přišel Bertík.

"To je mamčina utěuka," uchichtl se. "Já vím," rozzářil se jeho velký bratr pochopením. "Ta, co nám omylem chytla, když jsme zkoušeli, jestli by šly v kamnech opíkat buřty!" Tentokrát pro změnu úžasem zmlknul skřítek. Nestávalo se často, že by ho lidé vídali - tedy aspoň v posledním století - ale ať k tomu došlo kdykoliv předtím, vždy to vzbudilo když ne vysloveně strach, tak aspoň rozruch. Co si o sobě ty děti myslí? Ony se mu smějí!

Vztekle se na kluky utrhl: "Jen se smějte vy nezdvořáci, vy ocásci, vy..." Adam si přidřepl těsně vedle skřítka a smířlivě se na něj usmál. "My jsme to nemysleli zle a potom ta utěrka byla skoro nová, víš? Proto se maminka tak zlobila, když jsme ji omylem zapálili..." Skřítek si unaveně sedl a najednou vypadal mnohem menší. Bertík si bez přemýšlení lehl na břicho, hlavu si opřel do dlaní a zvědavě mužíčka pozoroval. "Jak se jmenuješ?" zeptal se. Skřítek mlčel.

Adam se také posadil. Smutný skřítek ho znepokojoval stejně, jako ho jeho láteření nechávalo v klidu. Mužíček pokrčil rameny. "Nikdy jsem jméno neměl. Jsem domácí skřítek, po celý život jsem vázán k tomuhle domu." Adam nevěřícně zavrtěl hlavou. "Ale to bys tu byl jen chvilku, ne? Náš dům je nový..." Skřítek se k Adamově úlevě znovu napaprčil. "Pche, to víš, že je nový. Ale předtím tu stával jiný dům, a před ním zase jiný. Tohle místo je obývané tak dlouho, že si to ani neumíš představit, ty mládě jedno nevycválaný neuctivý!"

Představa dlouhé řady domů Adama zaujala. "Maminka ale říkala, že tu strašně dlouho žádný dům nestál. Zůstala tu jenom studna. Kde jsi potom bydlel?" "Co myslíš?" vyprsknul skřítek pohrdavě. "Ve studni?" Malý Bertík zřetelně neztrácel krok s událostmi. "Páni! A nebyla ti tam zima?" zajímal se Adam. "Dokud jste tam nestrčili to ohavné hlučné čerpadlo, tak to celkem šlo," skřítek se však při té představě zachvěl. "Ale potom jsem si musel hledat místo jinde. Pitomý dům, ani stodolu pořádnou nemá, ani chlévy ani stáje. Z čeho vlastně žijete, když nemáte hospodářství?"

Adam zcela pominul otázku, které vlastně moc nerozuměl, a místo toho se zeptal sám: "Maminka říkala, že ten minulý dům, co tu kdysi stával, vyhořel. Jak se ti podařilo utéct? A proč jsi to vlastně neuhasil? Zdálo se mu to nebo se skřítek pod ohnivě rezatými vlasy začervenal? "Co asi můžu udělat s hořící stodolou, ty chytrej! To nesved ani pantáta, ještěže jsem mu ukázal cestu ven." Pohněvaný tón se změnil na škodolibý. "Tak si myslím, že už potom kouřit přestal!" Na Adama to udělalo dojem, obdivoval hrdinské činy. Bertík opět dal vědět, že sleduje děj, když prohlásil. "Tys koužil taky?" Skřítka otázka zjevně zaskočila, ale ne nadlouho.

"Do toho ti nic není, mrňousi," odsekl s převahou poněkud udivující u někoho, kdo neměří ani čtvrt metru. "A jak se jmenujete vy?" "Já jsem Adam a on je Albert, ale říkáme mu Bertík," představil se Adam zdvořile. "A jak máme říkat tobě?" V tom okamžiku skřítek zaváhal a kupodivu po nich ani nesekl svým jedovatým jazykem. Po chvilce přemýšlení pokrčil rameny. "Každý hospodář mi nějaké jméno dal. Ale vy přece nejste žádní hospodáři!" Radši pomlčel o tom, že nejlichotivější pojmenování, jaké si kdy vysloužil, bylo "ten malej prevít".

Adamovi se rozzářily oči. To byla příležitost pro něj jako stvořená. "Budeme ti říkat Artuš," rozhodl se. S tatínkem právě četli legendu o rytířích kulatého stolu a tohle jméno se mu strašně zalíbilo. A Bertík navíc Artušem být nechtěl. "Autuš," potvrdil vážně jeho malý bratr. Skřítek na okamžik ztratil řeč. Doopravdické jméno! Co kdyby posílen novým jménem dokázal zlomit i svůj osud?

"Děti, oběd! Pojďte honem domů!" Maminčin hlas najednou zahnal všechno kouzlo a skřítek zmizel mezi naskládanými poleny. Kluci na sebe pohlédli. "Artuši ahoj!" zavolali k polenům. "My zase přijdeme!" Než vyběhli z dřevníku, chytil Adam Bertíka naléhavě za ramena a přísně mu řekl: "Nikomu ani muk, slyšíš? Jinak se už Artuš neobjeví!" Bertík vážně přikývnul. Artuš byl sice menší než sestřička Anežka, ale určitě s ním byla větší legrace. A jak uměl báječně klít!

A chlapci se rozeběhli domů.

Pokračování (někdy) příště :))