No tady pomůže jen moudrá stařenka v chaloupce u lesa. Ta toho ví víc, než my všichni dohromady. No jo, řekl Petrášek X., to mě mohlo taky napadnout. A nemusel jsem riskovat ten prut. A máme v království nějakou? Máme tady kousek. Můžeme tam hned zajít.

Babičko, tady je u vás tak hezky, povídal Petrášek X. v chaloupce. Já jsem tak rád, že jsme se domluvili. Hned zítra sem tu naší holku pošlu. A přidejte mi ještě prosím, trochu té dobře houbové polévky, to je vám taková dobrota, a jak ten vás chleba voní ! Hned bych vás bral na hrad jako vrchní kuchařku...

I kdepak chlapče, povídala babička. Ta by z pozlacených talířů nechutnala. Na hradě na ni zase zapomeneš. A nezapomenu, já si sem na ní občas zajdu a přinesu vám za ní nějakého kapříka. Tady se tak krásné sedí u pece. Cestou zpátky na hrad komoří škemral. Tak ukážete mi pane králi dneska ten forichtung na prutu? Počkej, ještě není nic hotový, řekl Petrášek.

Na hradě nakouknul do kuchyně. Co je dneska k večeři kuchaři? Nadívané křepelky pane králi, vaše oblíbená dobrota! Dones jenom královně a princezně, já měl dneska něco lepšího! Zavřel dveře do kuchyně a šťouchnul do komořího. Viděls, jak byl vyvalenej?!

V pondělí ráno odjela princezna Hanička kočárem k moudré babičce. To jsem blázen, chodila nervózně od okna k oknu královna Eliška, co jsi si zase Petrášku vymyslel. Kde ta babka sežene prince, když prostě není! Já se snad dočista rozpláču i bez tej cibule. Počkej Eliško, počkej, za chvilku je holka zpátky, to teprve budeš koukat, jak to Petrášek vymyslel. Trochu taky komoří, ale prut stejně schovám pod postel, pomyslel si.

Maminko královno, zvolala princezna Hanička když se vrátila od moudré babičky. Já jsem tak šťastná a zároveň nešťastná, tolik se těším a tolik se bojím!

Povídej holčičko moje povídej. Já jsem jak na trní. Prince budu mít maminko! Ale musím ho hledat. Princové jsou někdy zakletí v ošklivého žabáka. Ale když ho políbím, vysvobodím prince že zakletí a bude to nejkrásnější princ, že mu nebude na každou světovou stranu přes tři království rovno. Od zítřka chodím každý den k jezeru, já si svého šeredného zakletého prince - žabáka najdu!

Bože můj, holčičko moje nešťastná, ale kolik těch šerednejch žabáků ocumláš, než kápneš na toho pravýho? Já se z toho snad zblázním, zalomila nešťastně královna Eliška rukama. Tak to jsi to Petrášku vymyslel náramně, rozčilovala se Eliška na krále, když Hanička odešla do své komnaty. Holka bude hubičkovat na jezeře žabáky a ty se tomu ještě směješ!

Ale Eliško, tak mě poslouchej sakra už! Na jezeře se o ni bude starat syn porybnýho Honzík. Jak jsem na něj vůbec mohl zapomenout! To ti je fešák a slušnej. A víš ty co? Taky se nebojí. Tuhle mi povídal: Vaše Veličenstvo, máte špatně nahozýno. To si ti nikdo netroufne, to mě každej chválí, jakej jsem dobrej rybář!

A já mu povídám: Todlecto se říká králi?! A on ti na to: nezlobte se pane králi, asi správně

ne, ale já jsem vám to říci musel, přeci vám nebudu lhát Pojde kousek dál od rákosí a nahoďte tam, kde je voda tmavší. Tak jsem ho poslechl, on ti měl kluk pravdu. To by byl král!

To ti teda Eliško povím. Ten tu naší Haničku z těch princů vyléčí. To ti Eliško garantuju, jako že se Petrášek X. po mém tatínkovi Petráškovi IX jmenuju. Nevím, nevím, povídala zamyšleně královna Eliška. Holka je paličatá po tobě, ta bude na žabákovi a princi trvat.

Kolik máme vlastně špehů? ptal se druhý den ráno Petrášek X. prvního rádce. Tři pane králi, ale ten jeden není ve službě, má vyvrknutej kotník. Dobrá, povídal Petrášek. Ode dneška chodí každý den naše princezna Hanička k jezeru. Neptej se mě proč, do toho ti nic není!

Ten s tím vyvrknutým kotníkem se zamaskuje na vrbě a ti dva tam budou běhat pro zprávy. Chci vědět všechno co se tam děje. Bude se o princeznu starat mladej porybnej. Všechno mi hlásit, ale nebudete je rušit!

Tak ty jsi naše princezna Hanička, usmíval se na Haničku Honzík. Ty jsi ale krásná. A mám ti prej najít vošklivýho žabáka na rybníce. Copak s ním chceš dělat? Políbím ho, Honzíku, a bude z něj princ. Chachá, smál se Honzík. To jsem teda na to zvědavej. Tak nejvošklivější žabák v našem rybníce je zakletej princ. No to je teda dobrý. Nebuď drzej, zrudla princezna Hanička a zadupala. Máš mně najít žabáka a o víc se nestarej.

Špeh utíkal na hrad. Tak co, tak co? ptal se Petrášek. Pane králi, ten mladej porybnej se chechtá, nejjasnější princezna Hanička je celá červená až do rudá a dupe nožičkama. Tak utíkej zpátky! Petrášek X. si zamnul ruce. Šikovnej je ten, kluk, co jsem říkal. To bude král!

Půjdeme princezno na druhou stranu, kde stojí voda, povídal Honzík, tam bychom měli snad něco objevit. Já ti něco povím, princezno Haničko, já bych žábě pusu nedal, ani já nevím za co! A teď si představ, že ty budeš muset vohubičkovat já nevím kolik žabáků, a třeba ani na toho pravýho nekápneš.

Já jedu domů!! Zadupala princezna Hanička a řeknu tatínkovi že jsi drzej. Tak jeď, povídal Honzík, alespoň bude pokoj. Ať ti dají k ruce někoho jinýho, ale nikdo nezná rybník tak dobře jako já.

Špeh uháněl na hrad. Jsou na druhé straně rybníka a princezna zase dupe. Teeeda, ten Honzík, vydechl nevěřícně Petrášek, to je třída! To musím utíkat říct komořímu.

Ve čtvrtek hlásil špeh: podala naše nejjasnější princezna Hanička Honzíkovi ruku, když šli na lávku. Seděj tam a klátěj nohama.

Jak jsi to myslel Honzíku, že bys nikdy žádnou žábu nepolíbil? Ani kdybych v ní byla zakletá já? Hm, povídal Honzík, to možná jo, aby jsi si mohla pak najít žabáka políbit ho a měla toho svýho prince. Už bys věděla, kterýho žabáka si vybrat, když by jsi před tím byla žába.

A hele Haničko, umíš ty dát vůbec pořádnou hubičku? Jestli to nějak zpackáš, tak to s to kletbou ani nehne. Nechceš si to vyzkoušet? Tak dobře, povídala Hanička, ale zavřeš oči!

Ta byla pěkná povídal Honzík, ale musíš mít jistotu. Nechceš si to natrénovat, abys pak s tím ošklivým žabákem neměla trému? To se ti musí podařit hned na poprvé!

Seděj na lávce, přestali klátit nohama a hubičkujou se, hlásil špeh Petráškovi. Jezusukote, vyjekl Petrášek, co se bude dít v sobotu? Ani muk před královnou!! Kdyby se ptala, tak princezna chodí zadumaně kolem jezera a trhá pampelišky. Ale pane králi, pampelišky už dávno odkvetly. Královna se v kytkách vyzná. Tak trhá rákosový doutníky, vykřikl Petrášek. Ale pořád zadumaně, rozumíš!! A Honzík je nejmíň pět kroku za ní.

Zmizeli nám na druhé straně jezera za keřem, hlásil špeh druhý týden ve středu. Za ním doběhl zadýchaně druhý špeh. Pane králi, padl na kolena. My za to nemůžeme, sám jste říkal, nerušit!! Co se stalo, tak sakra co se stalo? nadskakoval nervózně Petrášek X. Pane králi na tom keři, vono to není vidět pořádně, jestli je to šípkovej nebo hlohovej z tej dálky, ale na něm visí něco bilýho, třeba se pletem, ale vypadá to jako korzet!

Eliško, Eliskó volal Petrášek X. a bral tři schody najednou do královské komnaty. Objednej rychle švadlenu na svatební šaty. Královna Eliška spráskla ruce a kecla sebou do křesla. Petrášku, Petrášku, co se děje? Snad opravdu toho pravýho žabáka nenašla? Neptej se mě na nic zakvílel Petrášek, chtěla jsi vnoučka? Chtěla!! Tak utíkej objednat tu švadlenu. Petrášek vyndal z baru láhev a rovnou z ní se napil.

Honzíku, řekla Hanička, teď půjdeme na hrad, požádáš o moji ruku a budeš králem. Ale já nechci být králem Haničko, já chci zůstat na jezeře. Vždyť půjdeš na jezero kdy chceš, král si dělá co chce Honzíku. Musíš být králem, když jsem princezna. A nechci být králem a nechci! Tak ty takhle, zadupala princezna Hanička. Tak už té nechci ani vidět! Už ti žádnou hubičku nikdy nedám!!

Objednám si z vodního království žabáka a budu se hubičkovat s ním. Abys věděl, když ty jsi takovej. Princezna Hanička si utírala slzy a utíkala na hrad. To neuděláš, to mi Haničko neuděláš, volal Honzík a běžel za ní. Předběhli zadýchaného špeha.

Král Petrášek X. stal u okna. Eliško, Eliško, pojď se rychle podívat, jak ta naše Hanička umí krásné utíkat. Kde má kočár? zvolala královna Eliška. A kdo to za ní běží?! Proboha, snad to není ten odkletej žabák? Ale kdepak Eliško, to je porybnejch Honzík. Uvidíš jak se ti bude jako ženich líbit. Tak pojď jim požehnat, jen pojď.

Už ho nechci ani vidět, vykřikla princezna Hanička když doběhla na hrad s Honzíkem v patách. A už mu nikdy nedám hubičku, když je tak protivnej a nechce být králem. Zkus mu dát ještě jednu, povídal Petrášek X., uvidíš, že si to rozmyslí. Hanička dala pro jistotu Honzíkovi tři dobře natrénované hubičky. Tak dobře Haničko, budu králem, ale jakejpak budu král, když ani kralovat neumím, povídal nešťastné Honzík. Z toho si nic nedělej mávnul rukou Petrášek X. Zatím se budeš zacvičovat a budeme se ob den střídat. Tak jim maminko požehnej!

Svatba to byla veliká. Podávala se na ní také houbová polévka, kterou přišla moudrá babička uvařit. Pochválila mně ty nadívaný křepelky, pošeptal králi do ucha kuchař. A dával jsem dobrej pozor, jak dělá tu polívku! Snědl jsem jí tři talíře...

Královna Eliška si utírala slzy kapesníčkem a neměla v něm nakrájeno ani trochu cibule. Kdepak je komoří, zneklidněl najednou Petrášek X. Vyskočil od stolu a utíkal do komnaty. Komoří tam stál a prohlížel si prut.

To jsem si moh´ myslet, pane králi, vždyť na něm nic zvláštního nemáte! Jeden pitomej kroužek navíc a já vám na to skočil. Dej to sem, rozzlobil se Petrášek X. a vytrhnul mu prut. Nic zvláštního, nic zvláštního ty chytrej! A kdopak na něm ulovil takovýho parádního ženicha, co?!

A zazvonil zvonec...

První část najdete zde...