SOBOTNÍ CESTY: 400 hebridských mil (2)
Hebridy foto: zdroj Lika, Neviditelný pes
První díl najdete zde.
V úterý 14. června 2005 panovalo v 5.00 ráno mrtvé bezvětří. Internetová 10denní předpověď slibovala vítr ENE 4 až 5, aktuální předpověď na VHF CH 73, kterou Linda chytila v 10.10, vítr E 5 až 6, později E 5 až 7, stáčení k N, možnost přeháněk. Barometr klesl až na 974 mb. Kdekoli jižněji by to věštilo prudkou vichřici. Každopádně jsme museli až k ústí Lochu Bracadale motorovat za pomoci autopilota. V 6.00 jsme měli na traverzu severní mys lochu, který se jmenuje Idrigill Point. Pod ním jsou tři útesy, jež některým členům posádky připomínaly Husovo sousoší na Staroměstském náměstí v Praze. Místní to ale vidí jinak, když útesům se říká Macleod ́s Maidens, tedy Macleodova děvčata. Když jsme je obepluli, opravdu připomínaly ženu s dvěma dětmi, která čeká na návrat muže rybáře z moře.
Ve 12.00 jsme nechali v závětří pobřeží ostrova North Uist, který již patří k Vnějším Hebridám, a našli si „polévkové“ kotviště v laguně za ostrůvkem Hermetray. Log v tu chvíli ukazoval 113 mil. V 13.15 jsme znovu vypluli kurzem 350, abychom si vybrali, kudy proplout na Atlantik. Přes Sound of Harris, který je plný ostrůvků, mělčin a útesů skrytých za přílivu pod vodu, vedou prakticky dvě plavební dráhy, jižnější Cope Passage a severnější Stanton Channel, který mi připadal čistější a také vhodnější, neboť jsme stejně chtěli pokračovat na sever.
Mezitím vítr, který se stočil na E, přestal vát, takže jsme museli nastartovat motor. Do Stanton Channelu jsme vpluli téměř za bezvětří a na palubě zavládl poněkud chaos, neboť každý chtěl navigovat. Trošku nás zmátla šíře branky mezi Dubh Sqeir a Jane ́s Tower, která na mapě vyhlíží mnohem užší, ale rychle jsme se zorientovali a s 1. důstojníkem u kormidla a bocmanem Michalem hlídajícím náměrníky na ostrově Ensay a pak navigační znak Red Rock v ose jsme bezpečně propluli na 8metrové hloubce v polovině odlivu. Teoreticky s výhodným severozápadním proudem, který měl končit až v 18.30. Avšak to platí jenom pro skočný příliv, kdežto to úterý byl hluchý a podle příruček v létě za hluchého dmutí proudí voda v Sound of Harris ve dne na jihovýchod a na severozápad až v noci. Nicméně žádný protiproud jsme nezaznamenali.
V 16.00 jsme byli na Atlantiku. A tak jsem znovu po 8 letech pocítil dlouhou oceánskou vlnu, v tomto případě mrtvou, která Sleat Queen pomalu zvedala a snad ještě pomaleji spouštěla dolů. Vál zde slabý S 3 a obloha se zcela zatáhla. V 16.30 jsme minuli mys Toe Head, nejzápadnější výběžek ostrova South Harris, a kormidlovali úžinou mezi tímto ostrovem a ostrůvkem Taransay do West Lochu Tarbert, kde jsem měl vyhlédnuté kotviště na noc. Vítr prudce zesílil a stočil se na SE 7. Na hladké vodě v závětří jsme se hnali předobočním kurzem kolem ostrůvku Isay do hloubi West Lochu Tarbert rychlostí k 8 uzlům. S větrem přišel i prudký studený déšť, který nás oslepoval, takže při dojezdu ostře proti větru nám morálku pomohlo udržet horké kakao. Konečně v 18.00 jsme přes clonu deště zahlédli ústí malé kruhové zátoky s naprosto nevyslovitelným jménem Loch Bun Abhainn-eader, kde jsme v 18.30 zakotvili za rybí sádkou. Na chvilku přestalo pršet a před námi se otevřel úchvatný pohled na jezero obklopené divokými horami v mracích. Pokud si člověk odmyslel zakotvené rybářské trawlery, připadal si jako na nějakém trochu větším tatranském plese.
Při konečném zápisu do lodního deníku činil součet 141 mil. Celou noc pršelo a skučel vítr v takeláži, ale loď se skoro ani nehnula. Půl hodiny po půlnoci nás s Lindou probudil zvláštní hvízdavý mechanický zvuk, jenž připomínal chod nějaké obří cirkulárky naprázdno. Vysoukal jsem se ze spacího pytle (britské jsou obzvláště těsné) a vyběhl na palubu. Zdálo se, že zvuk přichází odněkud z kotviště trawlerů, kde snad byl i nějaký provoz na zpracování ryb. Asi tam spustili nějaký stroj, usoudil jsem a vrátil se do salonu. Ze zvyku usedám za mapový stůl a jsem překvapen horkým vzduchem, který se valí zpod navigátorské sedačky.
Už jsem doma.
Ten hluk je z naší lodě a vydává ho horkovzdušné topení, které se samovolně nastartovalo. Ovládací displej byl rozsvícen a ukazoval nabíhání teploty. Nevěděl jsem, jak topení vypnout, takže nezbylo než rozsvítit a vyhledat návod v Ship ́s Book. Podle něj znovu stisknu startovací tlačítko. Hluk utichá a je slyšet dobíhající ventilátor, jak upozorňuje návod. Bylo by sice příjemné nechat topení běžet, ale obával jsem se vysoké spotřeby nafty. Hebridy jsou zatím flautovější, než jsem čekal, a počet motorových hodin roste.
Kolem ostrova Lewis
Ráno ve středu posádka probírá půlnoční událost. Všichni si mysleli, že zvuk přichází zvenčí a Admirál se svěřil s obavami, že ho bude muset poslouchat až do rána. To ještě nevíme, že topení nám připraví ještě jeden poplach, než ho konečně zneškodníme. Mraky se přes noc roztrhaly a štíty nad zátokou Loch Bun Abhainn-eader jsou ozářeny ranním šikmým sluncem. Vytváří v jejich šedé hradbě barevné zářivě zelené okno, které mě přinutilo, abych se o zlomkrk hnal pro fotoaparát.
V 6.10 lapá Linda další předpověď na VHF. Systém této předpovědi stojí za popsání. Zahájení v 0210, 0610, 1010 atd. se vždy odehrává na CH 16, odkud operátor posílá příjemce na další kanál, např. 10. Často se ale stává, že na udaném kanále je ticho nebo jen šumění, a příjemce pak musí lovit předpověď na jiných kanálech, které zná ze zkušenosti, třebas na 23, 67, 68, 73, 84 atd. Na dnešní den věští meteorologové vítr SW 2 až 4, místy 5, dobrou viditelnost, moře mírné, příležitostně déšť. Výhled na tři dny předpokládá silné větry S až SE, což se kryje s 10denní předpovědí z internetu, aspoň co se týče směru.
Vyplouváme v 7.40 a v 7.45 jde nahoru hlavní plachta. Teplota nepřesahuje 12 °C a barometr dále klesl na 970 mb, ale i venku na Atlantiku je vítr velmi slabý a dopoledne ubíhá v pokusech o plachtění, které vždy skončí nastartováním motoru. Jelikož nás čeká průzkum zátoky, v níž přebýval Arthur Ransome, resignujeme na plachtění a motorujeme přímo do Camas Uigu na západním pobřeží ostrova Lewis. Ve skutečnosti tvoří ostrovy Harris a Lewis jedinou pevninu jenom částečně předělenou lochy a snad nějakou říčkou, takže názvy mají význam pouze pro místní a při navigaci spíše matou.
Gaelské slovo „uig“ je vlastně severský vik, což znamená zátoku. Odtud dostali jméno Vikingové, což byli původně muži, kteří vyráželi na viking, tedy na „zátokování“, tj. vylupování usedlostí v zátokách. Náš problém spočíval v tom, že na Hebridách je uigů několik, jak jinak. Ten náš musel být na atlantické straně Lewisu a na jeho konci musel stát dům se třemi vikýři a věžičkou, Uig Lodge, kde byl Ransome ubytován i v květnu 1945, když dopisoval Velkou severní? a vyrazil na Hebridy, aby na místě získal do textu žádoucí detaily. Popisu odpovídala zátoka Camas Uig, jižně od velkého Lochu Roag, jež sice není vhodná. pro delší kotvení, ale je oblíbena turisty pro obrovskou písečnou pláž, Uig Sands, která se odhaluje za odlivu.
V Camas Uigu jsme zakotvili v 12.40 a začali ihned pátrat po domu, který by se podobal tomu na fotografii z Ransomova životopisu. Jenže kolem zátoky bylo domů jako naseto a jediný, který byl patrový s věžičkou, měl čtyři a nikoli tři vikýře. Naše pochyby rozptýlil až kolem plující rybář, který potvrdil, že ona budova je skutečně Uig Lodge. Ihned spouštíme na vodu nafukovací člun, který obsazují čtyři ransomiáni z posádky. Ačkoli rybář mluvil o „řece“, mířím k nejbližšímu písku. Po něm pak vlečeme člun nad čáru přílivu a poutáme ke skále. Následuje pochod po písku až pod Uig Lodge, který je ale na druhé straně říčky. Naštěstí je tak mělká, že ji můžeme s Lindou bez problémů přebrodit. Ne tak Admirál a Vlasta, které mají nízké holínky. Vlasta to řeší tak, že se vyzouvá a brodí naboso, Admirál další postup vzdává a vrací se na pláž. Tím ale není všem překážkám konec. Uig Lodge je obšancován ploty, které musíme obcházet.
Konečně se vysvětluje záhada vikýřů. Fronta k zátoce má čtyři a teprve od meandru říčky se odkrývá boční fronta se třemi vikýři, místo, odkud byla pořízena fotografie do Ransomova životopisu z pera Rogera Wardalea. Abychom se dostali až k domu, potřebovali bychom další půl hodiny k proniknutí na příjezdovou silnici. Podle počtu aut soudíme, že dům v současnosti (nebo i dříve?) slouží jako penzion a že o pobytu Arthura Ransoma v jeho zdech by stejně nikdo nic nevěděl. Tlačí nás také čas, musíme ještě přeplout asi 12 mil na noční kotviště v Lochu Carloway, a tak se po pořízení příslušného počtu fotek vracíme ke člunu, kde čeká Admirál.
V 16.00 zvedáme kotvu a kličkujeme ven z Camas Uigu. Na Atlantiku stále panuje slabý vítr SE 1, takže musíme vzdát plachtění a do Lochu Carloway, úzké malé zátoky na severním okraji Lochu Roag, domotorovat. V 18.40 jde kotva dolů a opět jsme jedinou námořní plachetnicí na kotvišti. A za celou plavbu na atlantické straně žádnou ani nepotkáme. Mohli bychom se vyvázat na mole pro rybáře, ale je z larsenek, takže dáváme přednost bezpečnějšímu a klidnějšímu stání na kotvě. Protože nefouká, konečně je tak teplo, že se dá posedět v kokpitu. 1. důstojník a bocman se vypravují na pevninu, jednak aby odvezli pytel se smetím, jednak aby naplnily velké plastové 5l lahve pitnou vodou z kohoutku na mole. Je chutnější než voda z nádrží, která je přece jen trochu cítit polyetylénem. Bocman udělá pokus dojít do hospody, ale po dvou mílích pochodování to vzdává.
Ještě o půl jedenácté svítí slunce a provokuje fotografy. Na logu máme 181 mil, což znamená, že zítra oslavíme dvoustovku. Chystáme se ulehnout, když Linda všechny vyplaší pokřikem, že loď hoří. Naštěstí se opět jenom spustilo topení a z jeho výfuku na zádi se mohutně kouří. Nezbývá, než se topení podívat na zoubek. Vypadá to tak, že buď já nebo Vlasta, která zaskakuje jako navigátor, se musel bezděky opřít o jeho kontrolní panýlek a spustit přednastavený program, který pak podle hodin začal topení zapínat. V popisu ale není nic o tom, jak se program nuluje. Lindu pak napadne ještě jednou stisknout tlačítko „P“ a programování se konečně vypíná.
Foto: zdroj Lika. Další obrázky si můžete prohlédnout přímo zde na Rajčeti.