20.5.2024 | Svátek má Zbyšek


ČLOVĚČINY: Než byl zlatý důl

15.12.2022

Dolní Morava se stává světovou. Já jsem to tam dřív milovala, ale teď se mi tam díky davům turistů nechce. K napsání tohoto zamyšlení mě ponouklo vyprávění členky hnutí Duha, jehož členové dělali na Kraličáku úklid, a shodou okolností článek v sobotní příloze deníku Právo s titulkem – DOLNÍ MORAVA Ze zapadlé vísky zlatý důl.

Na Dolní Moravu jsem začala jezdit koncem sedmdesátých let, když jsem tam pro svého zaměstnavatele sháněla objekt pro odborářskou rekreaci a další pro dětský tábor. Podařilo se, pro odbory jsem našla domek (Okál), obyvatelé se stěhovali a potřebovali rychle prodat, pak ještě jeden objekt v započaté rekonstrukci. Pro tábor jsem rozjednala koupení bývalé školy v Horní Lipce. Oblast patřila do Sudet, původních obyvatel po odsunu moc nezbylo, přišli noví. Pracovali většinou u lesů nebo na státním statku.

Začátkem osmdesátých let jsme tam s partou začali jezdit na lyže. Střídali jsme Říčky, Čenkovice a i tu Moravu. Nové sjezdovky byly skoro na konci vesnice nad rekreačním objektem Prométheus, který patřil tenkrát nějaké energetické společnosti. Sjezdovka A – závodní, byla tehdy nejprudším svahem v Čechách a nebyla běžným návštěvníkům přístupná. Areál patřil sportovnímu klubu Rudá hvězda Brno, což byl sportovní klub SNB (tehdejší policie). Vlek POMA (tehdy též novinka) vedl po áčkovém svahu a nahoře zatáčel po hřebeni nad sjezdovku B – turistickou. Zpočátku nebyla sjezdovka nahoře upravená a jezdilo se mezi vývraty.

Jednou jsme se s kamarádkou Božkou domluvily, že jako vypadneme z vleku, než se zatočí, a ten závodní svah si sjedeme. To jsme se ovšem spletly, vypadly jsme, ale nestihly jsme sjet skoro nic. Vzápětí totiž u nás byl nějaký sjezdovkový strážce a vyhnal nás. Musely jsme tedy projet lesem na turistickou. Pod sjezdovkou byl bufet U Marcelky, kde se dalo koupit něco pro zahřátí. Už tenkrát jsem říkala, že areál má potenciál být jako Špindl, bohužel jsem se nemýlila.

Když se mi narodil Jakub, měla jsem v lyžování přestávku, jak jen byl schopen postavit se na lyžičky, objížděli jsme lyžařská střediska i s dětmi.

S kamarádkou Hankou a jejími třemi kluky jsme tam jezdily během léta a podzimu na borůvky a na houby. Na konci vesnice směrem na Kralický Sněžník byla závora, dál se mohlo jen na povolení. Když jsem pracovala na okresním úřadě, vyškemrala jsem si u kolegy ze životního prostředí povolení k vjezdu do lesa, tak jsme občas dojely až k chatě Vilemínka a odtud vyrážely do lesa, po cestičkách nebo jsme šplhaly lesem k hřebeni.

Byla tam řada míst rozrytých od divokých prasat, ty jsme nepotkaly, ale párkrát se nám podařilo zahlédnout laň, jednou jsme potkaly myslivce vezoucí zastřeleného statného jelena.

Kluky sběr nebavil, tak běhali po lese, případně zuli boty a brouzdali řekou Moravou napájenou řadou potůčků stékajících z obou hřebenů po stranách. Hub tam rostlo hodně, kolikrát mi nestačil košík, tak nezbylo, než udělat zavazadlo z bundy. Tuhle úrodnost zničily povodně v roce 1997.

Blízko Vilemínky je jeskyně Tvarožné díry, kde prý němečtí obyvatelé před odsunem měli ukrýt cennosti. Jeskyni nešlo prohlédnout, vchod byl zamřížovaný, stejně tak se mluvilo o Patzeltově jeskyni nad mramorovým lomem.

Občas, když s námi nebyly děti, vyjela jsem na vrch Klepý a šly jsme pod hřebenem po pěkné lesní cestě, nejčastěji ke Zbojnické chatě, popřípadě na druhou stranu nad Horní Lipku. Tenhle hřeben je vlastně evropským rozvodím a na hřebeni je hranice s Polskem. Většinou jsme nepotkaly živáčka, ale užívaly si nádherné výhledy do údolí a na protější hřeben.

Bydlely jsme různě, v půjčené chatce od Hančina příbuzného, nebyl problém sehnat ubytování v soukromí, jednou jsme bydlely v chatě „U Bohouše“, což byla primitivní dřevěná ubikace původně určená pro stavitele hotelu Prométheus, dnes na jejím místě stojí hotel Vista. Naposled jsme sídlily za závorou, známý tam měl garáž přestavěnou na apartmán.

Sama jsem tam byla naposled před deseti lety, kdy jsem od rodiny dostala dárkový poukaz a mohla jsem si vybrat hotel. Vybrala jsem si Prométhea. Byla půlka října, lidí málo, hotel téměř neobsazený, Koru i Alana bylo možno vzít s sebou. Užili jsme si procházek, koncem pobytu napadl první sníh.

Nevím, jestli Stezka v oblacích a atrakce pro děti Mamutíkův park už stály nebo se teprve budovaly, ale se zprovozněním Stezky se to v obci velmi změnilo a ještě víc po výstavbě Sky Bridge 721. Na atrakce dostal stavitel stamiliony dotací, prý aby se posílil turistický ruch v Pardubickém kraji. V obci žije pár set stálých obyvatel, obec dokonce nabízela finanční příspěvek těm, kdo tam budou mít trvalý pobyt. Turisté, kterých přijede za rok 300.000, obci přinášejí hlavně problémy, prospěch malý. Pokud se neubytují, obec nemá příjem z poplatků. Ubytovacích kapacit se zdá být dost, ale příslušné služby, chodníky a parkoviště chybějí.

Stezka v Oblacích mě nikdy nelákala, raději jsem si užila vyhlídku z vrchu Klepý, která byla nádherná a zdarma. Měla jsem i klasické fotky, pokud bych je našla, stejně bych je neuměla oskenovat. Chci si uchovat vzpomínku na krásnou krajinu, proto tam v současné době a v budoucnu cestovat nehodlám.

Kimi Neviditelný pes



KONTAKT na Liku z redakce Zvířetníku je zde více... 
ARCHIV ZVÍŘETNÍKU od února 2010 do prosince 2013 najdete na stránkách Dagmar Ruščákové DeDeník
HLEDÁTE POMOC PRO NALEZENOU VEVERKU?
Vše potřebné zjistíte zde...
Víte, jak správně psát - a to nejen na Zvířetník? Podívejte se do Nápovědníku !