Po loňském kávovaru jsem usoudila, že je třeba Ježíška nasměrovat nějakým méně škodlivým směrem. Nahlásila jsem, že bych chtěla chytré hodinky. Ale ne zase moc chytré, abych z nich neměla deprese, což jsem synkovi takhle neřekla, naznačujíc, že mám jen velmi prosté potřeby – čas, kroky, možná buzení… no, to by skoro stačilo, ne?

A tak jsem je pod stromečkem našla. Sledován mým mírně vyděšeným pohledem je synek spároval s aplikací, kterou mi bryskně stáhl do mobilu. Na aplikaci navolil nějaké věci… vlastně se pamatuji jen, že se ptal, kolik měřím a vážím. Trochu jsem lhala.

Chytré hodinky

Pak už zbývalo jen je nosit, naučit se moc nemávat rukou (do téhle chvíle jsem nepřišla na to, jaký přesně pohyb je rozsvítí, takže občas svítím jak vánoční stromek, občas potupně mačkám kolečko a rozsvěcím je ručně).

Ale jo, je to dobrý. Když teda pominu, že podívat se, kolik je hodin, je složitější, než bývalo, tak musím uznat, že to počítání kroků mi vyloženě prospívá - s výjimkou dnů, kdy je venku klouzavo a hnusně jako teď, těch deset tisíc bohatě překračuju. Zejména užitečné je upozornění, že už hodinu sedím jak pecka a ať koukám na chvíli vstát.

A taky mi na ruce vibrují a vrní, když mi někdo volá (a prý umí spustit zvonění mého mobilu, když ho nemůžu najít, ale to jsem zatím nezvládla).

Ještě mi monitorují, jak spím – jestli dost a jestli řádně absolvuju všechny fáze spánku (prý si mám dávat pozor na příliš krátký REM spánek. Můžete mi někdo poradit, jak to mám konkrétně udělat?!)

Jo a tep mi měří (prý tepu přiměřeně) a občas, když se mi podaří to najít, mi měří obsah kyslíku v krvi (to by mě zajímalo, jak) – totiž jsem si vzpomněla, že za covidu se říkalo, že ho nemocní mají strašně nízký. Tak prý v pořádku…

No, umí toho zjevně ještě víc, ale myslím, že už se blížím k té hranici, kdy bych si mohla uvědomit, že některá zařízení jsou jaksi…

Prostě mi to takhle stačí!

Foto: Zana