Dostali jsme před časem volné vstupenky do botanické zahrady v Praze – Troji, a to včetně skleníku Fata Morgana. Jelikož měly časově omezenou platnost, čekali jsme s návštěvou tak dlouho, jak to jen šlo, aby již i venku alespoň něco kvetlo. Vyrazili jsme tedy v sobotu 26. 2. 2022 dopoledne ve třech (já a rodiče, neb nikdo jiný z rodiny na květenu moc není).

Protože počasí nebylo moc příznivé, jeli jsme autem. Dole při příjezdu jakoby od ZOO jsme zjistili, že tam nikam nelze regulérně odbočit a zaparkovat, abychom to měli ke skleníku úplně nejblíže, a tak jsme to celé objeli nahoru dle směrovek na horní parkoviště. Holt jsme přijali fakt, že za parkování zaplatíme minimálně 100 Kč. Vstup do venkovní části zahrady byl v tomto období shora zdarma.

Jen co jsme do zahrady vešli, začalo nejprve trochu sněžit, ale za chvíli už byla pěkná metelice. Během chvilky jsme byli mokří jako myši, a protože jsme všichni „brejlovci“, směrové cedule ke skleníku se nám hledaly opravdu špatně. Nutno však poznamenat, že i kdyby bylo krásně slunečno a brýle byly dokonale čisté, stejně bychom zabloudili, neboť celá botanická zahrada je momentálně překopaná, cedule, které mají „někam vést“, k daným místům nevedou a směrovky ke skleníku chyběly úplně. Šli jsme tedy, kudy to bylo možné směrem tam, kde jsme tušili skleník Fata morgana.

Došli jsme do dolní části zahrady k Vinotéce Sv. Kláry, kde nám jedna dobrá duše poradila, kudy se ke skleníku dostaneme. Nutno ovšem říci, že i tak jsme ještě jednou dokázali zabloudit. Dostali jsme totiž instrukci, že musíme projít brankou s turniketem, který nás prý pustí. Šla jsem první a turniket mě skutečně pustil, ovšem vrátka, co byla hned za ním, byla zamčená a já uvízla na prostoru ani ne 1 m². Naštěstí zábradlím, které bylo kolem turniketu, šlo prolézt bokem ven. Sice jsem musela šlápnout do bahnitého záhonu, ale to mi v tu chvíli bylo opravdu jedno.

Vrátili jsme se tedy o kus zpět a potkali rodinku s malými dětmi, kteří nás zastavili s dotazem, zda nevíme, jak se dostat ke skleníku. Odvětili jsme, že ho také hledáme a společně jsme si zanadávali nad totálně zanedbaným značením v areálu zahrady. Nakonec jsme však společnými silami cestu našli. Muselo se totiž vyjít jakoby nad vinici Sv. Kláry (nad trojským zámečkem) a úplně odejít ven na ulici, a to vraty s nápisem „služební vchod“. Jinudy to ale opravdu nešlo, tudíž jsme ceduli ignorovali a prošli. V dálce před námi už se ale rýsovala silueta skleníku, a tak jsme se z toho předchozího rozčarování postupně uklidnili a těšili se do tepla skleníku.

Došli jsme k turniketům a snažili se použít naše volňásky. Turnikety ovšem nereagovaly. Požádali jsme tedy v pokladně o informaci, čím by to asi mohlo být, když ty vstupenky jsou platné až do 28. 2. 2022. Paní pokladní si povzdechla, že nejsme zdaleka první a nejspíše ani poslední, že se jim to teď stává poměrně často. Vytiskla nám tedy vstupenky nové, které již fungovaly, a my mohli konečně vstoupit do teplého a vlhkého „pralesa“. Ocenili jsme možnost nechat si kabáty v šatně a nechali se pohltit džunglí.

Protože jsem velmi dlouho nebyla v žádné botanické zahradě, hltala jsem očima úplně všechno a cvakala foťákem jako o závod a myslela přitom na svou milovanou babičku, která nás na počátku tohoto měsíce bohužel navždy opustila v požehnaném věku téměř 90 let. Babička milovala květiny všeho druhu, s láskou je pěstovala a mě k tomuto koníčku zcela nenásilně přivedla také. Fotila jsem proto všechnu tu barevnou krásu a vzpomínala na babičku.

Jelikož je toho opravdu hodně, vložila jsem většinu fotek na „Rajče“ (odkaz ZDE) a sem jsem vybrala jen to, co mě buď absolutně nadchlo, anebo mi přišlo jinak zajímavé. Měla jsem v plánu ke každé rostlině napsat i název, ale s lítostí jsem musela konstatovat, že cedulky většinou buď úplně chyběly, anebo možná už zarostly bujnou vegetací a nebyly obnoveny, anebo tam byly, ale nedalo se absolutně poznat, k jaké rostlině patří.

Další věc, která mě zamrzela, byla ta, že na větším množství květů různých rostlin jsem si povšimla všelikých plísní, v důsledku čehož vypadaly květy už od pohledu nemocně (a fotit se mi je proto ani nechtělo). Nevím, nakolik je to běžné ve volné přírodě, ale měla jsem dojem, že když je toho tam tolik, musí o tom zaměstnanci skleníku jistě vědět a mělo by se s tím něco dělat.

Přesto ale dobrý pocit z návštěvy skleníku přetrvával. Říká se, že zelená barva uklidňuje oči a zlepšuje náladu. Pro mne to tedy opravdu platí. Pohled do tolika různých druhů zelené byl skutečně balzámem pro oči i duši. A když mezi tou zelenou každou chvíli vykoukla i pestrá škála jiných barev v podobě květů, připadala jsem si opravdu jako v ráji.

Strávili jsme ve skleníku sice asi hodinu a půl, ale uteklo mi to tak rychle a byl to tak intenzivní zážitek, že jsem měla pocit, že jsme tam byli sotva pár minut. Když jsme zase vyšli ven na světlo denní, zjistili jsme, že je sice stále chladno, ale vysvitlo sluníčko a po mokrém sněžení ani památky.

Zpět k autu se nám tedy šlo již pěkně a cestou jsem ještě fotila skoro vše, co již venku kvetlo. Překvapily mě krásné „zakrslé“ irisky, růžová a bílá kalina, zelenobílá čemeřice. A potkali jsme také nádherně kvetoucí keř, jehož jméno se nám nepodařilo zjistit, neb cedulka u něho chyběla. Dávám ho sem tedy jako hádanku a prosbu pro znalce: kdo víte, co to je, prosím, prosím, napište do diskuse. Tak moc se mi líbí, že bych si ho ráda dala na zahradu (pokud se dá tedy někde u nás legálně získat).

Co je to? V pražské Botanické zahradě v Troji, 26. 2. 2022

Detail hádanky.

Návštěvu botanické zahrady a samozřejmě i skleníku Fata Morgana tedy mohu určitě doporučit všem milovníkům květin, ale v tomto počasí a po dobu rekonstrukce v zahradě Pražákům rozhodně doporučuji jet tam raději MHD a projít to ten kousek nahoru pěšky od zastávky autobusu před ZOO.

Irisky, 26. 2. 2022

Foto: Eva Zvolánková, Jarmila Němejcová. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do pestré fotogalerie :-)