Na vydařené plavbě se obvykle ukuje plán na plavbu další. Tak se stalo i při našem toulání po norfolských řekách ve stopách Arthura Ransoma. Koupil jsem si tam jeho životopis, kde byla fotografie domu na ostrově Lewis, v němž spisovatel trávíval své hebridské dovolené, a fotografie zátoky, která odpovídá poloze a tvaru zátoky Čističů z jeho knihy Velká severní?. Nebylo tedy nic přirozenějšího než si ihned domluvit další expedici ve stopách tohoto britského spisovatele, jachtaře a rybáře. Nikoli už na řeky, ale na Vnější Hebridy, které navíc patří k nejkrásnějším jachtařským revírům Velké Británie.

Na rozdíl od jiných příběhů Vlaštovek, Amazonek a jejich přátel námět na knihu Velká severní? nepochází přímo od Arthura Ransoma, ale spisovateli jej nabídl britský ornitolog Myles North. Proto se vlastně jedná o ptačí detektivku. Při plavbě úžinou Malý Minch, která odděluje Vnější Hebridy od skotské pevniny, kam kapitán Flint kromě svých neteří Amazonek vzal ještě Vlaštovky a Dicka s Dorotkou, si posádka umíní, že místo v přístavu očistí a znovu natře dno zapůjčené námořní plachetnice Lachtan v malé zátoce.

Poté, co s lodí za přílivu najedou na pláž a starší děti se za odlivu dají s kapitánem Flintem do práce, mladší vyrazí na výzkumy do vnitrozemí. Na ostrůvku uprostřed malého jezírka pak lodní přírodovědec Dick objeví hnízdo potáplic, o nichž se domnívá, že se jedná o druh velká severní. A v tom je záhada, neboť tyto potáplice sice na Hebridy zalétají, ale podle odborných knih nikdy zde nehnízdí. Poté, co očištěný Lachtan dopluje do nejbližšího trajektového přístavu, navštíví Dick motorovou jachtu Pterodaktyl, aby se jejího majitele ornitologa zeptal na názor.

Ke své hrůze zjistí, že se jedná o fanatického sběratele ptačích vajec, který chce ptáky zabít a hnízdo konzervovat, aby získal důkaz, že velká severní potáplice na Britských ostrovech hnízdí. Následující děj pak líčí boj posádky Lachtanu o záchranu potáplic a jejich hnízda před loupeživým majitelem Pterodaktylu. Do boje se ale zapletou ostrované, Gaelové, a vše zkomplikují.

K napětí knihy přispívá i skutečnost, že Arthur Ransome zatajuje jméno ostrova, trajektového přístavu a dalších navigačních znaků, aby se zvědavý čtenář nikdy nedopídil, kde vlastně posádka Lachtanu čistila loď a kde učinil lodní přírodovědec svůj objev. Je to pochopitelně hra, ale proč ji nehrát s sebou, když plavba kolem Hebrid tak získá další kouzlo. A to byl náš cíl – kromě plachtění v severských vodách posetých ostrovy, ostrůvky a útesy odhalit na základě fotografií místa, kde Arthur Ransome čerpal inspiraci pro svoji knihu.

Vzhůru na sever

Kompletní posádka se sešla v pátek 10. června 2005 večer na Ruzyni. Z loňské říční sestavy zůstalo trio Admirál (Jiřina), kapitán František Novotný a 1. námořník Linda, která převzala funkci hlavního kuchaře a jako nejlepší znalec angličtiny i funkci lodního radisty pro příjem předpovědí počasí. Novými členy posádky byli Zdeněk, bratr Admirála a jinak bývalý starista z LS Brno, který byl jmenován 1. důstojníkem, a jeho žena Vlasta, mezinárodní rozhodčí týmových závodů a též milovník Ransomových knížek. Během plavby se pak stala druhým navigátorem.

Jsme staří přátelé, neboť v 70. letech jsme proti sobě urputně bojovali na Brněnské přehradě v rámci Moravské flotily třídy Star. Výčet pak uzavíral Michal, Admirálův syn, jenž plul jako lodník na československých obchodních lodích. Proto nikdy neopomněl potvrdit rozkaz a ve Stornowayi byl jako první v hospodě. Inu profesionál každým coulem a funkce lodního bocmana mu padla jako ulitá.

Cesta z Prahy do Invernessu proběhla bez jakýchkoli komplikací, pokud nepočítáme přespání v polních podmínkách z pátku na sobotu na sedadlech v 3. patře letištní haly Gatwick. V sobotu před polednem jsme dosedli na letiště Inverness, kde již čekal objednaný taxík mikrobus. Řidič si pochvaloval, že již máme zajištěné potraviny (nákup jsme si předem objednali u pronajímatele lodi) a nemusíme se zdržovat nakupováním v Invernessu. Zato nám slíbil několik zastávek u jezera Loch Ness. Napřed jsme jeli podél kanálu, který spojuje záliv Moray Firth s jezerem. Pak už jsme se kochali pohledem na jezero a vyhlíželi, zda se někde nevynoří Nessie. Místo ní se za jedním ohybem vynořily malebné zříceniny pobřežního hradu Urquhart a řidič nás zavezl na parkoviště s tou nejlepší vyhlídkou.

Loch Ness od Urquhartu.

Následovala ještě jedna zastávka u hradu Eilean Donan a po ní jsme odbočili na Kyle of Lochals, přejeli most Skye Bridge (který jsme měli za 9 dní podplouvat), a ocitli se na ostrově Skye, jehož jméno znamená „ostrov v mraku“. Bylo půl čtvrté britského letního času (- 1 hod ELČ), když taxík zastavil přímo na starém kamenném mole v Armadale, kde již čekali manželé Entwistlovi a krabice našich potravin.

Armadale je velmi malá a zcela otevřená zátoka, kde je taktak místo pro půl tuctu charterových plachetnic, jež kotví na bójích. Jižně od starého mola s pontonem firmy IOSY je vybudován nový můstek pro trajekt z Mallaigu, který zátoku kryje z jihu, a to je asi tak vše. U pontonu byly vyvázány dva pracovní motorové čluny s krytými kormidelnami, kam jsme pomohli nanosit naše zavazadla a krabice se zásobami.

Jsme v Armadale na Skye, těmi člunky musíme dopravit sebe a bagáž na loď

Poté jsme se nalodili sami a vyrazili do kotviště. Vanul čerstvý severák a mezi mraky zvědavě vykukovalo slunce, když jsme z člunů přestupovali na naši loď. Jmenovala se Sleat Queen a byla stará 7 let. Mark nám dal půl hodiny na vybalení a pak se vrátil, aby se mnou udělal brífing (tj. prohlídku vybavení lodi a její převzetí).

Jelikož během brífingu ženská část posádky uložila zásoby, nic nebránilo, abychom po jeho skončení ihned vypluli. Již předtím mi Mark v jednom e-mailu doporučil změnu kotviště, neboť za severního větru proniká do Armadale mrtvé vlnění. Rozebrali jsme si tedy nepromokavé obleky, na mne vybyl značky XM, nastartovali motor a v 17.45 se odvázali od kotevní bóje. O pět minut později jsme rozvinuli genu a jenom pod ní zamířili napříč přes Sound of Sleat do Lochu Nevis.

Před námi Loch Nevis

Cestou se 1. důstojníkovi podařilo trefit jedinou dvoumetrovou mělčinu široko daleko (za přílivu nad ní bylo ale více vody), ale jako kapitán jsem nemusel nijak zasahovat, neboť Zdeněk si to ihned slízl od své ženy, která při jejich plavbách s klubovní lodí Athos dělala navigátora.

Teprve pak jsme si vybalili osobní věci a po večeři uspořádali válečnou poradu s naplánovaním trasy: zítra do Lochu Bracadale, přesněji řečeno do jeho jižního ramene s názvem Loch Harport, a zakotvit u vesničky Carbost, jejíž součástí je i destilerie Talisker, jediná výrobna sladové whisky na ostrově Skye.

Pak co nejrychleji proplout úžinou Sound of Harris na atlantickou stranu a zde si vybrat: buď pokračovat noční plavbou 42 mil do Atlantiku na osamělý ostrůvek St. Kilda, který připomíná zatopený kráter sopky, nebo na noc zakotvit a v dalších dnech rovnou zamířit kolem západního pobřeží ostrovů Harris a Lewis na sever, s vyhledáním zátoky, v níž přebýval Ransome, následným obeplutím nejsevernějšího mysu Butt of Lewis, pátráním po zátoce Čističů, návštěvou přístavu Stornoway kvůli doplnění zásob a vody, přeplavbou Minche ke skotskému pobřeží a návratem přes Inner Sound a úžiny Kyle Akin a Kyle Rhea, kde může být až 8uzlový proud, zpět do Armadale.

Varianta s návštěvou St. Kildy předpokládala několik nočních plaveb a větší spěch, naopak vypuštění větší pohodu a užívání si Hebrid s pozemními výpravami. Posádka nedělní plán odsouhlasila a usnesla se, že o variantách se rozhodne až v pondělí. (Trasa celé plavby a přehled plavebních oblastí je uvedena na mapce mezi fotodokumentací.) V noci vítr zeslábl a loď se na kotvě ani nehnula.

Na atlantickou stranu

Na neděli 12. 6. 2005 byl předpovězen vítr NNW 4, místně až 6, teplota 12 °C, efektivní 8 °C, oblačno. Barometr ukazoval 985 mb, když jsme v 8.00 vypluli.

Ráno v Loch Nevis

Po čtvrt hodině motorování zvedáme plachty, abychom na zadobočním kurzu překonali jižní ústí Sound of Sleat. Vítr měl sílu 5 a Sleat Queen dělala čest svému jménu, když dokazovala, že je opravdu královnou této úžiny. Uháněla rychlostí přes 7 uzlů k mysu Point of Sleat, který jsme měli na traverzu v 9.00. Moře se zvedlo krátkými vlnami, takže loď občas tloukla přídí do vln, což dělají všechny francouzské konstrukce. Nicméně plavba byla stále suchá a nijak vysilující, přestože jsme měli už za sebou nejméně dvě dešťové přeháňky, které nás odměnily duhou.

Pod mysem Rubha nan Clach. Foto Richard Smith

Až po návratu do Armadale jsme se dověděli, že fotograf z Portree pan Richard Smith si tu neděli udělal vycházku na protilehlý útes a pořídil exkluzivní fotografie naší lodě pod mysem Rubha nan Clach.

V 16.45 jsme vstoupili do Lochu Harport. Loch připomínal dlouhé jezero, prakticky bez vln. Před vesničkou Carbost měly být tři bóje pro návštěvníky. Nalezli jsem dvě, ale obě byly obsazeny. Již na motor jsme se vrátili kolem destilerie Talisker asi čtvrt míle na sever a v 18.00 zakotvili mezi místními rybářskými čluny, asi 150 m od slipu, na němž se dalo dobře přistát s nafukovacím člunem. Ten večer ale nikdo neměl na nějaké pozemní výpravy ani pomyšlení. Totálně se zatáhlo a rozpršelo. Vítr nadále sílil a i na kotvišti se objevily vlny s hřebínky. Jelikož jsme měli ve vodě 45 m řetězu, loď držela, i když se začala kývat a kličkovat. Log ukazoval 66 mil od včerejšího začátku.

V pondělí ráno v 8 hodin stále pršelo, vál NW 6 a venkovní teplota byla 10 °C. V nepromokavých oděvech jsme spustili Zodiac a nasadili přívěsný motor. 1. důstojník, kterého možná odradilo počasí, se rozhodl zůstat na lodi a držet kotevní hlídku, ostatní se nadvakrát přeplavili na pevnou zemi. Poté, co jsme vynesli člun nad čáru přílivu a ocenili madla, jimiž byl opatřen, jsme vyrazili k destilerii Talisker. Ihned jsem dostali kalíšek whisky na ochutnání. V Ransomově knížce Velká severní? pochopitelně žádné zmínky o skotských palírnách whisky nejsou, když posádku Lachtanu tvořila mládež, ale vzhledem k tomu, že polovina naší posádky sestávala ze zralých šedesátníků a jenom dva čtyřicátníci nám kazili průměr na 53 let, usoudili jsme s Admirálem, že návštěva palírny whisky image naší ransomovské výpravy poškodit nemůže.

Palírna Talisker (Skye)

Základní surovinou pro výrobu whisky je ječmen. Proto Jack London knihu, v níž líčí svoje problémy s alkoholismem, nazval Král Ječmínek. Poté, co ječmen namočený do vody naklíčí, se suší na roštech, pod nimiž hoří rašelina. Pak se mele na slad a nechá se třikrát zkvasit. Teprve poslední kvas se dvakrát destiluje, napřed na „slabé víno“ a potom na vlastní čirý destilát, který dostává typickou zlatavou barvu až několikaletým zráním v sudech z bílého dubu. Průvodkyně nás provedla všemi etapami výroby, až do sklepa, kde v sudech destilát zraje. Nejstarší nesly letopočet 1979 (pokud jsme dohlédli). Nám finance stačily nejvýš na desetiletou.

Jelikož v dodávce potravin chyběla objednaná vajíčka, zašli jsme do místní miniaturní samoobsluhy a doplnili si zásoby, bocman Michal pak o vzorky různých britských piv. To již přestalo pršet a k osamělé kotevní hlídce jsme se před polednem vrátili v lepší náladě. Možná k tomu přispěla i ochutnávka whisky.

Posádka vynáší nafukovák na vodu, budeme se přepravovat na loď (ta je vlevo)

Ačkoli vítr zeslábl, nechtělo se nám zůstat na málo krytém kotvišti. Navrhl jsem tedy posádce, abychom jenom na motor přepluli do severní části Lochu Bracadale, kde jachtařský průvodce doporučoval dobře chráněné kotviště v malé zátoce Loch Bharcasaig. V 13.30 jsme zvedli kotvu a motorovali Lochem Harport zpět na sever.

Pak jsme absolvovali slalom mezi ostrůvky a útesy ve vstupu Lochu Bracadale a při tom si povšimli zakotvené válečné lodě. Jednalo se o pomocné plavidlo, plovoucí základnu, k níž byly vyvázány velké hlídkové čluny. Kupodivu loď nenesla britskou válečnou vlajku, ale německou. Jelikož Minch a Hebridské moře je cvičným prostorem britských ponorek, usoudili jsme, že se jedná o cvičení NATO, kde Němci paradoxně nacvičují protiponorkovou obranu na Britech. Admirál Dőnitz se musel obracet v hrobě.

U ústí Loch Bracadale kotví válečná loď

V 17.00 jsme zakotvili v podkovovitě uzavřené zátoce u lesnatého břehu asi na 5metrové hloubce. Mraky se počaly trhat, takže větší část posádky vyrazila na pozemní výpravu. Na tomto místě je zapotřebí zmínit se o drátěných plotech, táhnoucích se kilometry, někdy od břehu ke břehu, přes celý ostrov nebo nějaký výběžek pevniny. Všude na Hebridách se totiž chovají ovce a chovatelé si ploty oddělují svoje pozemky.

Loch Bharcasaig z pevniny - ty domky jsou hospodářská stavení

V plotech jsou tu a tam branky, ale člověk nikdy neví, když na jedné straně brankou vstoupí, zda na opačné straně nějakou najde, aby se dostal ven. V tomto případě vedla nad zátokou čerstvě proražená cesta, aby se mohly vytěžit přilehlé polomy, a tato cesta pak přešla v turistickou stezku, což jsme si uvědomili, když jsme potkali několik skupinek turistů.

Polomy po nedávné vichřici

Dále jsme pochopili, že jedinou vhodnou obuví do místního terénu jsou holínky. Jednak se bez nich nedalo vystoupit z nafukovacího člunu, jednak byly jedinou zárukou suchých nohou v místech, kde po došlápnutí se otisk ihned zaplnil vodou. A to bylo mimo cesty skoro všude.

Po večeři na mě nějak dolehla únava a zalezl jsem do kóje, kde jsem usnul. Posádka toho využila, aby rozhodla, že na St. Kildu se nepopluje, i když počasí to umožňovalo. V 10denní předpovědi totiž nebyla uvedena žádná vichřice. Většině se nezamlouvaly noční plavby a dala přednost užívání si ostrovů před výletem na Atlantik. Jak se ukázalo, bylo to rozumné rozhodnutí, neboť plavba na St. Kildu by znamenala nudné motorování.

Ještě poslední pohled na Loch Bharcasaig, než se vrátíme na loď.

Foto: Lika a Richard Smith. Další fotografie si můžete prohlédnout přímo tady na Rajčeti.

Pokračování někdy příště.