V druhé půlce března se nesmírně oteplilo, bylo slunečno a teplo s jásavě modrou oblohou (pravda, na tu roční dobu to bylo divné počasí). Nicméně když jsme odjeli na pět dní na jih Moravy, udělal se březen jako vyšitý. Lezavo, vlhko, tmavo…

V pondělí jsme dorazili na místo až po poledni, takže jsme se jen trochu prošli po Brně (a skončili v cukrárně, kde jsem si pokecala džíny šlehačkou). Přes krásně rozkvetlý Špilberk jsme se pak vrátili domů. To ještě bylo poměrně příjemně.

Jedno z míst, které jsem tady nutně potřebovala vidět, byl zámek v Plumlově. Z Brna jsme v úterý nejdřív popojeli do Prostějova. Mají tam kromě jiného moc pěkný maličký zámek (a skoro stejně velkou secesní sokolovnu).

Podle Hloučavy

Na mapě vedla z Prostějova podle místní říčky Hloučavy cyklostezka (bohužel – jak jinak – asfaltová). Asi ji za normálního počasí lemuje vlhký lužní les. Teď sice mrholilo, ale jinak bylo vidět, jak moc je sucho.

Došli jsme k Plumlovské přehradě, počítám, že v létě to tam vypadá jako na Máchově jezeře, Rozkoši a podobných populárních koupacích místech. Teď jsme tam byli sami.

Zámek Plumlov

Ale to už jsme se blížili k cíli naší cesty. Na skále nad Podhradským rybníkem stojí a ve vodě se zrcadlí… panelák. Ba ne, není to panelák, nemá to rovnou střechu. Je to zámek. Ale na mou duši, z dálky tak vypadá.

Na tom místě byl původně gotický hrad, který v průběhu staletí mnohokrát změnil majitele, až ho získali Lichtenštejnové, kteří si tady chtěli zřídit velkolepé sídlo.

Projektantem stavby byl Karel Eusebius z Lichtenštejna, který byl silně ovlivněný italskou renesancí. Se stavbou začal jeho syn Jan Adam Ondřej v roce 1680 a trvala téměř deset let. Původní plány na čtyřkřídlý zámek nebyly realizovány, bylo postaveno jen jedno křídlo a ani to nebylo nikdy zcela dokončeno. Jako obvykle: došly peníze.

Zámek Plumlov - foceno z návrší se zbytkem hradu.

To jediné křídlo od vody a z dálky vypadá fakt jako panelák, ale z opačné strany, kde mělo být nádvoří, je to velkolepá stavba. Bohužel – jak je v kraji zvykem – notně sešlá.

Ještě jsme se došli podívat na místní kostel Nejsvětější Trojice - v ohradní zdi jsou umístěny dvě dělové koule jako památka na obléhání Plumlova Švédy za třicetileté války. Musím se přiznat, že mi přišly trochu malé.

Středa začala deštěm a zimou. Vyrazili jsme dost pozdě, což celkem nevadilo, protože jsme se chystali zůstat v Brně. Mířili jsme do arboreta, na které jsem se už dlouho těšila. Měli tam – jak jsem touhle dobou očekávala - expozici orchidejí, hlavně jsem ale doufala, že už uvidím trochu pokročilejší jaro než v Praze. Což nebyla tak úplně pravda, ale nezklamaly hlaváčky (bohužel notně zmáčené deštěm).

Arboretum

Odpoledne už nepršelo, tak jsme se ještě trochu prošli centrem a na Petrově.

I na čtvrtek slibovali déšť, i když ráno nepršelo a přes den nakonec jen mrholilo. Ale raději jsem pokrátila trasu – chtěli jsme do Ivančic podívat se na rodný dům Vladimíra Menšíka a na rozhledny. V Ivančicích se totiž narodil také Alfons Mucha (a každý z nich má jednu rozhlednu, bohužel obě jsme nezvládli). Co jsme zvládli – a bylo to dobře, protože jiná příležitost už nenastala – byl oběd na náměstí. Skvrně od šlehačky polití pivem v podstatě prospělo.

Les u Ivančic

Od rodného domu jsme přešli přes řeku k Muchově rozhledně a odtud pokračovali hezkým listnatým lesem k ivančickým viaduktům. Přes řeku Jihlavu stojí vedle sebe dva. Nový, postavený v sedmdesátých letech 20. století, a starý, zhruba o stovku let starší, z kterého zbylo jen torzo. Zajímavé, ovšem na focení by to chtělo dron.

V pátek nepršelo, ale bylo sotva kousek nad nulou. Dojeli jsme vlakem do Moravských Bránic a šli mezi vinicemi do Dolních Kounic podívat se na zříceninu jednoho z nejstarších ženských klášterů u nás, Rosa Coeli (viz zde). Byla jsem nadšená, kdysi dávno jsem myslela, že takové památky mají jen v Británii. Pak jsem viděla kostel v Panenském Týnci a letos Rosu Coeli. Vlastně kvůli ní jsme náš pobyt směrovali tak, abychom sem ještě 1. dubna, kdy otevírají, mohli zajet.

Rosa Coeli

Pak jsme se chtěli ještě podívat na hrad (později přestavěný na zámek), který byl v Dolních Kounicích na ochranu kláštera ve 12. století postaven. Jenže tam bylo zavřeno a – jak stojí na kopci – vidět nebylo nic.

Tak jsme místo toho zašli do místní synagogy, kde se nás ujala milá paní, která byla očividně ráda, že někdo přišel, a důkladně nám všechno povyprávěla. Neměla jsem to srdce ji honit, i když nám to poněkud komplikovalo cestu zpátky. Původně jsem plánovala, že půjdeme pěšky na vlak, ale hrozilo, že to nestihneme. Nakonec jsme se vrátili autobusem.

Rosa Coeli - zvenku

A v sobotu ráno jsme jeli domů.

Foto: Zana, další fotky si můžete prohlédnout tady na Rajčeti.