Pořád říkáme paničce, aby už vám konečně napsala, jak se máme a co je u nás nového. Ale ona ne. Prý nemá na blbosti čas, pořád mele něco o demografii křečka polního a vůbec se vyjadřuje dost divně. Tak aspoň pustila ke psaní nás, prý ať si to sepíšeme sami. Sice se teda trochu bála, aby to nedopadlo, jako když pejsek a kočička vařili dort, ale nakonec svolila. Ono to tak totiž dopadnout nemůže. My nejsme pejsek a kočička, ale kocour a fena. Kalíšek a Najty.

Černá šelma

Začnu já. Já, Calibos, kterému říkají Kalíšek nebo pan Bosík. Nejdřív se trochu představím těm, co mě neznají. Jsem mainský mývalí kocour, jsem černý a jsem krásný. Já to vím, že jsem krásný, ale klidně mě obdivujte, budu rád. Doufám, že moje člověčí mamina sem přihodila nějaké fotky, ať mě vidíte. Jsem takřka dokonalý, víte? Co? Máte pravdu, sebevědomí mi nechybí. Nemá důvod mi chybět.

No ale k věci. Jak se máme a co je u nás nového? Teď v létě chodím ven. Bývám na zahradě od rána do večera. Mám strašně rád, když si k nám někdo přijde pro vajíčka, nebo na návštěvu, nebo jde jen tak okolo. Koukají na mě a obdivují mě. Někdy jdu až k plotu a oni vzdychají, jak jsem obrovský a úžasný. Nejraději mám paní pošťačku, té se fakt líbím.

Pan Calibos osobně

Ale když u nás byl ten divný soused, šel jsem si ho jen omrknout a radši jsem se zašil pod vrbu. Choval se moc podezřele. S mou starší člověčí maminou tahal z kotce králíky a někam je nosil. Moc jsem toho neviděl, ale vonělo to podobně, jako když zakousnu myš. Ale soused určitě králíka zakousnout neumí. Ani nic nehonil po zahradě a necvrnkal do ničeho tlapkami. Lidi mají divný způsob lovu.

To já lovím myši i ptáky úplně sám, žádné sousedy si na pomoc volat nemusím. Pche! A víte, co ještě umím? Kdysi dávno (ještě loni v létě – pozn. paničky) jsem byl ještě zelenáč, a když jsem potřeboval na záchůdek, musel jsem jít domů. Teď už jsem skorovenkovní kocour a vím, že potřeba se dá vykonat i v hromadě zetlené trávy pod stromem nebo ve štěrku, kde se dobře hrabe.

Tady je Kalíškovo

Taky začala chodit ven Hanička, to je moje neteř. Zrzka. Nemá tak sportovního ducha, netráví na zahradě tolik času. A když někdo jde kolem nebo na návštěvu, radši se schová. No co, aspoň lidi obdivují jenom mě.

Počkej, počkej, Najty, už tě k tomu pustím! Ještě jsem nenapsal, že večer, když mám jít ze zahrady domů, dostanu vždycky trochu šunky. To pak chvilku dělám drahoty, jako že „Už mám jít domů? Ale ještě se mi nechce…“, ale nakonec se teda párkrát své člověčí mamině otřu o nohy, vezmu si šunku, mám u toho přivřené oči, jak mi to chutná, a předu a předu. Ona se rozplývá, jak jsem roztomilý a já se potom nechám zavřít do domu. Co? Že už se opakuju? Že pořád píšu jen o svých přednostech? Tak dobře, ať vám taky něco napíše Najty.

* * *

Tak konečně mě k tomu ten kocour pustil. Já se jmenuju Nightwish, Najty, Najtyna, Nanynka, Nanuk, Příšera, Chlupatice a tak různě. Jsem fenka australského ovčáka a v prosinci mi budou dva roky. Ráda si hraju a dělám blbosti. Když si se mnou zrovna nikdo hrát nechce, hraju si sama, ale to moc paničky a páneček nemají rádi. Ale vždyť třeba ty papuče jsem paničce upravila úplně luxusně! Jsem totiž děsně kreativní a mám plno super nápadů.

Panička mě ráda aranžuje k různým květinám...

Nejradši mám, když se mi večer moje panička věnuje. Jenom mně. Někdy mi dá postroj, co mi končí až daleko na zádech, a to já už vím, že se bude běhat. Panička si kolem sebe zapne takový pás, spojí nás dohromady pružným vodítkem a pak běžíme do lesa nebo na louku. To mám ráda! To se ode mě fakt chce, abych na tom vodítku táhla, aby bylo pořád napnuté! Ono je to i lepší, protože když se při běhu zastavím a ohlídnu se po paničce, většinou o mě zakopne. A víte, co je na tom ještě bezva? Že panička za chvíli funí úplně stejně jako já! Tak si tak utíkáme krajinou a funíme.

Jindy si zase na mě panička vymyslí nějakou jinou hru. Má takovou malou krabičku, která vydává zvuk. Klik. A představte si, že vždycky, když se ozve ten zvuk, tak dostanu něco na zub. Takže někdy mi panička tím klikáním ukazuje, co dělám správně, a já hádám, co mám udělat dál. Třeba mi takhle položila na zem malou dřevěnou stoličku. Šla jsem k ní a klik! Dostala jsem mňamku. Zkusila jsem na to položit jednu packu, zase to bylo dobře! Ale pak už jsem na to dávala packu a nic se nedělo! Tak jsem tam zkusila položit packy obě a jo! To bylo ono!

Někdy mi panička hází frisbee a já ho chytám. To mě strašně moc baví, ale paničku ne. Je fakt, že hází dost mizerně. Je schopná mířit nad mou hlavu a pak sundávat frisbee ze stromu. Teda ne, že bych si ho nějak nezvládla sundat sama, to by byla výzva a výzvy já miluju! Ale panička by mi to nedovolila.

Jarní Najty v prvosenkách

Jo a taky jsme s paničkou začaly jezdit na takový speciální cvičák. Neděláme tam chůzi u nohy a takové věci, co jsme dělali na cvičáku, kam jsem chodila jako štěně. Tady běháme a já skáču přes překážky a lezu skrz tunýlky a tak. Panička tomu říká agility. Baví mě to, ale nemám ráda to čekání, než se překážky připraví a než na mě dojde řada.

Ze začátku jsem na agility pořád běhala za paničkou a tahala ji za nohavice, to vám byla sranda! Jen panička pak nadávala, že má nohy samou modřinu. Pak jednou si s sebou vzala tu klikací krabičku a mně během té jediné hodiny došlo, co se ode mě celou tu dobu chtělo! Od té chvíle lítám přes překážky jak divá a panička mi nestačí. Taky se často někde zasekne a neběží dál. To pak na ni skáču a štípu ji do nohou a ptám se jí: „Kam teď?! Kam mám jít teď?!“ A ona mi odpovídá: „Šiš, dyť já taky nevím!“

Kromě toho mě moje paničky letos dvakrát vzaly na výstavu. Já teda před tím nevěděla, co je to výstava, a pokud to taky nevíte, tak vám to řeknu. Výstava je šílená nuda. To nejdřív dlouho jedete autem, pak vystoupíte na místě, kde je strašně moc psů a strašně moc pachů, pak vás zavřou do klece, kde se nudíte a nudíte a nudíte.

Najtynčina tmavší strana

Pak teda vás vytáhnou, dají vám místo obojku jenom takovou šňůrku, trochu vás učešou, nastříkají vám na srst něco hnusného a rozplývají se, jak vám to sluší. Pak nastává kratičký zábavný moment, kdy klušete paničce u nohy, stojíte v postoji (tak, jak vás to učili doma na zahradě) a nějaká cizí paní vám potom čučí na zuby. Pak panička září štěstím, odnáší si nějaký papír a chválí vás. Úplně jsem nepochopila, za co. Asi že jsem tu nudu přežila.

Byla jsem s paničkami i na bonitaci. Přemýšlela jsem, co to ta bonitace je. Zjistila jsem, že jediný rozdíl mezi bonitací a výstavou je ten, že z výstavy odchází panička spokojená a z bonitace zklamaná. Já to na ní poznám. Když ona není v pohodě, já taky nejsem.

Na bonitaci se dohadovaly paničky s nějakou cizí paní, pořád tam padaly výrazy jako zbarvení, blue merle, dilute, harlekýn, a zda jsem nebo nejsem standard nebo nestandard. Pro mě za mě, ať si jsem třeba nadstandard, mně je to fuk. Tak jsem jim do toho taky občas zakvílela, ať vědí, a byla jsem ráda, když jsme odtamtud jely pryč.

Co říkáš, kocoure? Že jsem moc ukecaná? No jo, tak já už budu končit. Kalíšek vás všechny ještě jednou pozdravuje a… Ale ne, neboj, kocoure, nezapomněl ses zmínit, že jsi krásný.

Kalíšek a Najty