8 fotografií

Xerxová mi dala za úkol napsat, jak jsme se letos na začátku prosince v Liberci a okolí měli. No, řeknu rovnou, že různě.

Přijeli jsme ve čtvrtek odpoledne a ještě ten večer zjistili, že na náměstí před radnicí je hezký vánoční trh.

V pátek jsme vyrazili časně, abychom se z hotelu na druhé straně Liberce dostali do Bedřichova. Potkali jsme cestou pár lehce zasněžených aut, tak jsme se těšili, jenže ta jela z Ještědu. Nás cestou vítala mlha – já nevím, co to letos pořád je s tou mlhou. V rozumné míře ji mám docela ráda, ale tuhle rysku už jsme překročili hodně dávno.

Mlha...

Tak tedy mlha. Ale nahoře v Bedřichově měla aspoň malé plus v tom, že se srážela jako efektní jinovatka, takže když už ne sníh, fotila jsem ojíněné stromy.

Pěkné bylo taky, jak jsme prakticky nikoho celou dobu nepotkali. Došli jsme k Josefodolské přehradě, která v tom počasí působila docela zachmuřeně, a usoudili, že je pomalu čas se vracet. Takže zpátky ke Královce na polévku (tam jsme úplně sami nebyli, ale k plné hospodě to mělo hodně daleko).

Mlha se sráží na stromech a v trávě.

A pak do Bedřichova na autobus, který nám těsně ujel, což mi vlastně vyhovovalo, protože ještě byl čas dojít k České chalupě. Pravda, v lese jsme trošku zakufrovali (vždycky říkám, že se člověk nejspíš ztratí tam, kde to zná, a tudíž nedává pozor), ale další autobus už nám neujel.

V sobotu ráno Frantovi začala téct z nosu krev. A to tak, že hodně. A nezastavitelně. Když se nám to konečně podařilo, šel se (nějak před desátou) najíst a pak se pomalu oblékal. Vyrazili jsme k tramvaji a ta trocha pohybu nejspíš stačila a začalo to nanovo.

Po delším úsilí a s aplikací sněhu, který v sobotu ráno všude ležel, se nám znova podařilo krvavý vodopád utnout. Ale to už jsem maroda směrovala do postele a sebe do centra shánět lékárnu. Tam jsem nakoupila cosi, co si měl nacpat do nosu, a ono to skutečně zafungovalo a tím jsme sobotu uzavřeli.

V sobotu napadl sníh.

Sníh přes noc roztál.

V neděli jsme opatrně vyrazili k Lesnímu koupališti, kde jsme podnikli něco jako zdravotní procházku. A odpoledne pro nás přijeli Xerxovi a jelo se za hranice do Herrnhutu.

U Lesního koupaliště

Yoda sedící v kufru se samozřejmě chtěl družit, ale panička mu v tom vlastním tělem bránila, takže k pořádnému olízání a oslintání se, chudák, nedostal. Teda řeknu vám, když jsem ho viděla začátkem roku, byl to drobeček velký asi jako našich Megginka. Pořádně vyrostl, chlapec!

Musím chválit, že na vodítku pochodoval hezky, neskákal na nikoho a vůbec mi přišel docela vycepovaný. Samozřejmě občas něco úžasného zahlédl a vrhl se tím směrem, ale to má panička nacvičené, takže to ustojí.

Yoda

Do Herrnhutu jsme nejeli na vánoční trhy ale… na hřbitov. Tedy nejen na něj, ale herrnhutský Gottesacker (Boží pole) je fenomén.

Osada Herrnhut byla založena (německojazyčnými) moravskými exulanty, kteří odmítali přestoupit na katolickou víru, v roce 1722 na pozemcích hraběte Zinzendorfa. Ten se pak stal iniciátorem obnovení Jednoty bratrské, která se prostřednictvím misií stala celosvětově známou (Moravian Church, česky Moravští bratři).

Jednou z místních pamětihodností, souvisejících s vírou Moravských bratří, je právě toto Boží pole. Park, v němž se pohřbívá od roku 1730. Pro turistu je pozoruhodný mimo jiné tím, že tu nejsou žádné rodinné hrobky, pohřben je každý zemřelý zvlášť pod plochým náhrobkem z pískovce, který symbolizuje rovnost všech lidí ve smrti a před Bohem. Zvlášť leží bratři a zvlášť sestry.

Je to pozoruhodné místo. V létě, když se zdejší aleje zazelenají a trávníky rozkvetou, musí být krásné – teď v mlze a blížícím se šeru, byl ten pocit trochu tísnivý, ale stejně jsem byla okouzlená tím, jak nejstarší náhrobky pomalu zarůstají mechem – taková paralela, že…

Hřbitov v Herrnhutu

Naším druhým cílem byly herrnhutské hvězdy. Herrnhutští se vydávali na misijní cesty do celého světa. Doma nechávali své děti, které vyrůstaly a vzdělávaly se v internátech jednoty.

V 19. století se tak v hodině geometrie zrodila herrnhutská hvězda, původně jako důkaz existence příslušného útvaru s názvem, který jsem okamžitě zapomněla. Časem děti začaly tyhle hvězdy vyrábět o Vánocích a posílat je svým rodičům do světa.

Dnes se v Herrnhutu vyrábějí ve velkém, ve třech tradičních barvách (bílá, žlutá, červená) a v dalších, jak si to doba žádá. Od docela maličkých osmicentimetrových po obry stotřiceticentimetrové. A to prý na zakázku dokážou vyrobit i větší. Hvězdičku můžete mít z papíru nebo z plastu (i na venkovní použití), koupíte složenou i rozloženou.

Herrnhutská hvězda

My máme plastovou třinácticentimetrovou. A žlutou, protože žlutou mám ráda. Krásně nám svítí.

Foto: Zana. Další fotky si můžete prohlédnout tady na Rajčeti.