19.3.2024 | Svátek má Josef


KONĚ: Podruhé do stejné řeky...

24.9.2009

Narodila jsem se 20. dubna 2008 nedaleko Chebu. Moje maminka je anglický plnokrevník, taťka Arab z linie Shagya.

Doma mi říkají Ráchelko, Rarášku, Rachejtle bláznivá, ustup balvane a nestrkejtenfrňákdovšeho! Baštím trávu, seno, granulky pro mladé koně, tvrdý chleba, mrkev, jablíčka a ze stromu si trhám švestky:) Lucka Vaňková - klisnička Ráchel

Jako malinká jsem si žila ve stáji s maminkou a o rok starším kamarádem. Pásli jsme se v ohradě a život byl pohoda. Máma měla spoustu mlíčka, na pastvinách byla nádherná tráva, kámoš na hraní taky byl, zkrátka ideální život. Jenže jsem strááášně rychle rostla a časem už jsem si musela kleknout, abych se k mámině mlékárně dostala. Svého staršího kámoše jsem v pohodě dorostla. No a pak naši majitelé zjistili, že moje mamča čeká další hříbě. A já že ji prý vysiluji a už jsem dost stará, abych se vydala do světa na zkušenou. Moc jsem tomu nerozuměla...

Pak jednou před vraty zastavilo auto a z něj vystoupila nějaká cizí paní s holčičkou, která vypadala, že je podobné mládě jako já. Přivítaly se s mými lidmi, nám koníkům rozdělily mrkev a pak si mě dlouho a dlouho prohlížely, koukaly, jaká mám kopyta, jak chodím a klušu, jak se chovám k ostatním koníkům a pořád se mé majitelky na něco vyptávaly. A ta malá osůbka mě hladila, drbala v hřívě a povídala mi a mně se docela líbila. Pak se asi s mými lidmi na něčem domluvily, daly mi poslední kus mrkve a odjely. No, aspoň ta malá tu zůstat mohla....

Jenže za pár dní tu byli zpět ve třech, ještě s nějakým pánem. A za autem přivezli mrňavou stáj na kolečkách. Fakt, nekecám, nevěřila jsem vlastním očím. Dostala jsem novou krásnou ohlávku a pochopila jsem, že mám nové stádo a nové lidi. Odvedli mě k přepravníku a prý že mám jít dovnitř. Moc jsem tomu domečku nevěřila, ale když tam přede mnou vešla moje nová panička a pak i malá Péťa, usoudila jsem, že mi tam opravdu nic nehrozí.

Dostala jsem velikánskou pochvalu a velikánskou mrkev, páník vzadu zavřel rampu a potom...lidi, se mnou se rozjela stáj! Byla jsem tak udivená, že jsem ani neprotestovala. Panička stála u mě a říkala, že jsem šikovná holčička a že budu mít novou stáj a kamarády, tak jsem se ani moc nebála a radši jsem koukala ven okýnkem. Pak ale panička musela vystoupit, prý že se mnou jet nesmí, že by se to nelíbilo policii. To nevím co je, ale určitě nic pěkného, když kvůli tomu musím být sama.

No a pak jsme zastavili, vzadu se otevřela rampa a prý že můžu ven. A jak asi, když stojím obráceně a otočit se nemůžu?! A opět mi moji noví lidé poradili, prý že umím couvat. No fakt, umím! Venku byla tma, svítil jen měsíc a hvězdičky a všechno nově vonělo a kolem se motali tři ušatí hafani a funěli a vítali mě. Ale už jsem byla moc unavená, tak jsem se nechala odvést do stáje, něco málo povečeřela a šla spát.

Lucka Vaňková - klisnička Sheryl s PéťouTeprve ráno jsem se pořádně divila, kde to jsem. Všechno bylo úplně jiné než doma. Ale všichni na mě byli hodní a Argus (největší z hafušáků) mi dokonce nosil hračky a ukazoval mi, jak pískají. A když to písklo víc, tak jsem hned zařehtala a panička nám řekla, že jsme dva blbouni. S touhle společností mi vlastně ani nepřišlo, že tu není žádný kůň.

Odpoledne mě mí noví lidičkové vzali na procházku a já prvně viděla stádo stromů - prý se tomu říká les. A všechny šumí a hýbou se ve větru jako živé, na zemi jsou kořeny a pařezy a jeden musí koukat, čeho se má leknout. Byla jsem samé oči a uši, ale líbilo se mi to. Jen na louce jsem předvedla, že mám temperamentu na rozdávání a panička tvrdila, že měla chvílema pocit, že pouští draka, neb jsem občas měla všechny čtyři kopyta metr ve vzduchu.

Od té doby chodím na procházky skoro denně, krásně klušu vedle paničky a Arguse a kolem běhá Buffinka a Xena. Máme tu i velikou louku, kde je výborná tráva, ale na pasení většinou nemám čas, protože potřebuju běhat. A večer za mnou do stáje chodí panička, kouká, jak baštím, a vypráví.

O kobylce, která vypadala skoro jako já a jmenovala se Šeherezáda. Žila právě v téhle stáji, narodila se tu. Všichni jí měli moc rádi a ona jim to oplácela. Bohužel, ten někdo, kdo určuje lidské i zvířecí osudy, jí nadělil pouhých sedm let života a pak ji zavolal za Duhový most. Mezi tím uplynulo dalších sedm let...

A pak lidi viděli mojí fotku, kde vypadám skoro jako ta jejich kobylka (no aby ne, když máme po tátovi společné předky). Chvíli váhali, jestli to všechno zvládnou, ale nakonec se rozhodli to se mnou zkusit. A teď jsou moc rádi, že mě mají, že prý je konečně všechno jako dřív.

Protože jsem tvor patřící do stáda, moji lidi mi slíbili, že nezůstanu sama. A slib dodrželi. Představte si, že mi přivedli úplně malinkou kamarádku! Vypadá jako odráželo pro děti a když si na ní Péťa sedne, ve vysoké trávě vypadají jak dvouhlavý brouk, mají šest nožiček... No ale ona se vám asi chce představit sama, protože stojí na špičkách a okusuje mi koleno!

Sheryl

Jakej brouk?! Jaký odráželo?! Co si to vůbec dovoluješ, tydýte nohatej, nevychovanej, pubertální! Takhle se vyjádřit o dospělé tetě! No dobře, jsem malinká, ale šikovná a s rodokmenem! Lucka Vaňková - Ráchel a Sheryl s paničkama

No tak snad abych se tu taky představila.... Jmenuji se Sheryl, jsem šestiletá kobylka plemene mini - horse. To odpovídá, v kohoutku měřím necelých 90 cm. Kdysi jsem bydlela u lidí, dokonce i malou holčičku jsem občas svezla, ale teď jsem už déle jak dva roky běhala se stádem po pastvinách.

Jenže prý jsem tak zodpovědná, že můžu dělat paní učitelku a chůvu, takže jsem se přestěhovala do stáje k Ráchel. Pravda, trochu mě překvapilo, že mám dělat chůvu hříbátku skoro o metr vyššímu, než jsem sama, ale problém s tím nemám. Je to takový pubertální vyčouhlo, vypadá jak přerostlý štafle trochu šmrncnutý žirafou.

Ale naši lidi optimisticky tvrdí, že z toho vyroste. Jen to ne, aby ještě rostla! Už teď má v kohoutku 155 cm. Učím ji prolézat ohradou, kontrolovat lidem tašky, ale taky jí ukazuju, jak správně poslat nešikovného jezdce k zemi - to když na mě své jezdecké umění zkouší malá Péťa.

Bohužel musím přiznat, že mi to jde čím dál hůř, to lidské mládě se velmi rychle učí a nakonec snad budu muset i poslouchat. Ale jinak mám lidi moc ráda, klidně za nimi odejdu i od stáda. A už jsem v nestřeženém okamžiku navštívila paničku i v kuchyni, pak pochopila, že bude muset zavírání u ohrady poněkud upravit. A moc se mi líbí i pesani, už proto, že si vedle nich připadám opravdu velká!

Snad jsem vám zatím sdělila vše důležité, ta moje nohatá kámoška už toho asi taky moc nevymyslí, tak se tu zatím všichni mějte, my ještě předáme slovo paničce.

Panička

Myslím, že slečny se tu prezentovaly skvěle, tak jen malý dodatek. Už nějakou dobu jsme uvažovali, že bychom si opět pořídili koně. Z roviny čistě teoretické se vše stalo realitou, když mi kamarád poslal fotku Ráchelky. Ta podoba s naší Šeherezádou byla veliká, i když na rozdíl od ní má Rarášek maminku Anglického plnokrevníka.

Ale povahově je to Shagyaarab, chytrá, vnímavá, ochotná spolupracovat. Jako bychom se vrátili o spoustu let zpátky, do doby, kdy jsem podobnou koňskou dorostenku začala učit zacházet s lidmi...

Kapitola sama pro sebe je malinká Sheryl. Ona i Péťa se spolu učí základům a pozorovat je při tom vydá za několik knih o přirozené komunikaci. Ani jedna z nich není zatížena nějakými jízdárenskými zkušenostmi, ale mají nesmírnou vůli si vzájemně porozumět. Já jsem jen v roli rádce a jsem-li požádána, tak i pomocníka. Nic víc není třeba, holky dělají pokroky na základě postupně získávaných zkušeností. Přibývá jim sebedůvěry i důvěry jedné v druhou a co byl včera nepřekonatelný problém, dnes jde samo.

A pak je tu ještě někdo, komu bych chtěla poděkovat - Argus. Za to, jak přijímá všechny nové členy smečky, za to, jak ochotně se stal koním nerozlučným parťákem, který jim myje nosy, oči, provokuje je k honičkám, nebo jen tak leží poblíž a hlídá, aby jeho smečce nikdo neubližoval.

LuckaV