Čas se navršil a náš kočičák Packa umřel. Poslední dobou, ve svých dvaceti letech, pobýval převážně kolem domečku než v domečku vlastním. Nám to celkem vyhovovalo, Packa si totiž ke stáří začal značkovat své teritorium nevábně „vonící“ značkovací tekutinou a tak jeho výběr pobytu spíš venku, v okolí, než ve vlastním domečku, jsme uvítali. Kde ale bydlí, nezapomněl, zvlášť když dostal hlad. To se dovedl hlásit o žvanec, že vzbouřil půl ulice.

Packa, pán domu (2006)

Čím byl kočičák starší, tím byl přes žrádlo vybíravější a ke konci odmítal žrát i ty nejdražší konzervy pro kočičky. Misky se žrádlem a vodou měl v „žůdru“ a nebo spíš „závětří“ u hlavního vchodu a tak se mohl nažrat a nebo napít, kdykoliv to potřeboval. Ovšem když si začal vybírat a voňavou, chutnou stravu nechával být, tak se o ni postarali okolní chytří ptáci a nebo i sousedova kočička. Jak komunikovali a informace si předávali, netuším, ale fungovalo jim to rychle a spolehlivě. Jakmile se v žůdru objevila miska s nedožranou dobrotou, tak už tam byli a hodovali. Včetně hojných much. Měli na čem, Míla tu drahou voňavou rybí směs ze zvědavosti ochutnala a měla co dělat, aby ji neslupla celou, jak to bylo chutné.

Packa den před svým odchodem za duhový most už nežral vůbec a to už byl vychrtlý kost a kůže. Žrát odmítal a tak signalizoval, že jeho zájem už je jinde než na tomto světě. Druhý den dopoledne už byl ve svém pelíšku ztuhlý a tak jsme měli na naší zahrádce další funus.

Veterinář poslal semínka jako vzpomínku

Po našich psech, Habsburcích a po Packovi zbylo v domečku dost psích a kočičích věcí, včetně žrádla. Míla se zeptala u našeho veterináře a v rodinkách našich synů, a nikdo nemá zájem ani o věci, ani i žrádlo. Že bych se já nastěhoval do psí boudy a nebo na pelech tak to asi ne, nevešel bych se, a také doufám, že nebudeme mít v nejbližších dnech podezřele zpestřený jídelníček. Vzhledem k našemu věku jsme se rozhodli, že už žádnou zvěř doma chovat nebudeme, aby nevznikly problémy, kdybychom se nemohli o ni postarat. Tak nevím, kam s tím vším, vyhodit to je dost škoda, a tak Míla začala pátrat po okolí, jestli by se vyskytl nějaký útulek pro psy a kočky, který by měl o to vše zájem.

Snad ještě, došla nám pěkná ručně psaná kondolence od našeho pana veterináře, s malým balíčkem semínek trvalek na Packův hrobeček. To se už stalo také, když se vydal do svých věčných lovišť náš pes – kelpie, Maxmilián. Nevím jak a kde, tady to také dříve nebylo, ale vypadá to na pěkný nový zvyk.

Kondolence od veterináře.

Kondolence od veterináře.

Foto: George Švehla