19.3.2024 | Svátek má Josef


KOČKY: Mouráček a Černoušek

29.10.2014

Jmenuji se Liduška a chci se s vámi podělit o zážitky s našimi kocouřími přáteli.

Nejsem žádná spisovatelka, proto nevím, jestli vás naše všední zážitky s kocoury zaujmou, proto prosím, abyste byli shovívaví.

Bydleli jsme na Žižkově, kde jsme měli tmavý a studený byt, ale hezký dvorek a vnitroblok se stromy, Židovským hřbitovem a Žižkovskou televizní věží.

Mouráček pózuje

Když svítilo sluníčko, chodili jsme na dvorek vypít si kafe a poslouchat rádio. Začala tam za námi chodit kočička, černobílá. Ani jsme jí nedali jméno. Nevěděli jsme, jestli je něčí, nebo jestli ji někdo vyhodil. Pozorovali jsme, že je těhotná, a protože jsme odlétali na dovolenou do Řecka, připravili jsme jí pod kryté schůdky starý košík od prádla, do něj ručníky.

Po příletu z Řecka vedla naše první cesta na dvorek. Kočička už byla hubená, ale košík prázdný. Říkali jsme jí, kde máš koťátka, a stále se chodili dívat do košíku a ona opravdu přinesla čtyři koťátka. Domluvili jsme se se sousedkami a začali nosit mámě žrádlo.

V pondělí a v pátek chodila krmit paní Vesecká, v úterý a ve čtvrtek paní Hrubá a ostatní dny my.

Mámu se nám podařilo odchytit a nechali jsme ji vykastrovat, protože sousedi měli starost, že se kočky přemnoží. Udělali jsme boudičku z polystyrénu, kde spali, a když vyrostli, dali jsme inzerát.

Dva kocourky se nám podařilo umístit, ale dvě koťata zůstávala i s mámou na dvoře. Jednoho dne se máma nevrátila a roční koťata zůstala sama. Dali jsme jim jména podle zabarvení srsti – Mouráček a Černoušek. Toho roku byla hodně mrazivá zima, tak jsme je brali k nám domů ohřát. Jednoho dne jsme našli Mouráčka postřeleného brokem ze vzduchovky a Černouška přivázaného za zadní packu u mříže. To rozhodlo a nechali jsme si je doma.

Černoušek pózuje

Nesli jsme je ke zvěrolékaři vykastrovat, odčervit, očkovat. Měli odjezd jak vládní delegace. V té době jsme ještě neměli přepravky a syn se nabídl, že nás odveze služebním autem. V té době měl audinu nejnovější značky. Vstoupil v obleku, otevřel dveře a kocouři v našem náručí nastoupili. Dozvěděli jsme se, že obě jsou kočičky, ale jména jsme jim nechali klučičí. Kolikrát jsme je chtěli odnést na dvůr, aby se vyvětrali, ale utíkali zpátky a někde se v bytě schovali. Sousedkám bylo líto, že je už nevidí a nemohou krmit, tak vždycky v úterý měly kočky návštěvu, která přinesla něco dobrého na zub.

Měli jsme s nimi hodně legrace. Obzvlášť ráno, zlobí a perou se o naši přízeň. Dáváme jim masíčko a vařené filé a oni nás mají rádi. Mouráček je lehký jak peříčko a Černoušek je bačus.

Je celý černý, fousky, tlamičku i patro, jen jazýček má růžový. Černoušek má rád kočičí sušenky (granule).

Mouráček je můj mazlíček a myslí si, že jsem jeho kocour. Když se ho zeptám „Mouráčku, jsi pes?“, tak zamňouká neee. Číhá na Černouška a pak ho honí. Ten si někde lehne, Mouráček nevinně přijde a líže mu kožíšek, hned se to zvrhne v kousání. Černoušek uteče a Mouráček opanuje jeho místečko.

Černoušek nemůže chodit na jídlo do školní jídelny, protože musí mít u jídla klid. Jak se něčím ťukne, hned přestane a uteče. Když se krmí z ruky, nejprve pozoruje Mouráčka, jestli mu to chutná a jestli to není otrávené, a pak se připojí. U jídla se chová distingovaně, ne jako Mouráček, který hltá, až mu to padá z tlamičky.

Mouráček přichází

Každý má svoji růžovou deku na spaní, ale Černoušek rád přijde v noci a lehne si do nohou. Tomu říkáme přímotop, jak hezky hřeje. Mouráček ducá, že chce pod peřinu, ale jen na chvilku. Také rádi leží na kamnech WAW. Horší je, když kamna přejdou na zimní provoz a začnou spínat. To se kocouři pečou a stále leží a pak se honem běží chladit na dlaždičky.

Museli jsme nechat znovu potáhnout křesla, protože je i přes krásné škrabadlo škrabali. Byli na školení, že nesmí škrabat křesla. Pochopili to hned. V naší přítomnosti neškrabou. Jen když nejsme doma.

Mouráček i přes to, že je vykastrovaný, se začal mrouskat. Přesně na Vánoce. Chce se stále mazlit a vydává mrouskací zvuky. Černoušek ho kouše a pere a on vrní blahem. Stalo se tradicí našich Vánoc, že se na troje Vánoce Mouráček třikrát mrouskal.

Jednou slyším škrábání na dveře – otevřela jsem a to jsem neměla dělat. Za dveřmi KOCOUR. Mouráček se vylekal a utekl do sklepa. Bohužel ne do našeho. Uvelebil se na harampádí. Běžela jsem k sousedce, ale byla na chatě. S těžkým srdcem jsem vzala šroubovák a kladivo, že budu ničit sousedky majetek, abych se dostala ke kočičce.

Najednou slyším v domě hrozné mňoukání – ha, kocour – jdu se podívat a on to byl Mouráček a hlasitě se domáhal domů. Tvářil se provinile, Černoušek ho očichával, jako by se nikdy neviděli.

Bydleli jsme v přízemí, Černoušek se díval z okna, začala tam za ním chodit bílá kočička. Přišla pod okno, sedla si a kouká. Černoušek jí povídá něco kočičí řečí. Mysleli jsme, že chce za ní ven, ale asi se bojí, že kočička chce k nám a brání svoje území. Jednou přece jen se odvážil skočit na chodník za ní. Než se stačil skamarádit a vrátit do okna, přiběhl vlčák a Černoušek prchnul na strom.

Honem jsme běželi se štaflemi a chtěli utečence zachraňovat, ale lezl stále výš a výš.

Už jsme se viděli, že voláme hasiče, ale co se nestalo. Černoušek z té výška skočil přes tři metry, jako veverka roztažené pacičky, ocásek načepýřený, a trefil se do správného otevřeného okna.

Na letní terase

Kocoury čekal ještě jeden velký zážitek a to stěhování. Stěhovali jsme se do Dejvic do bytu v pátém patře, který měl dvě veliké terasy. Jednu na východ a druhou na západ. Najali jsme si firmu, která nám zabezpečila sítí balkóny. Po padesáti letech bydlení v přízemí jsme si nemohli zvyknout na tu výšku a sítě byly i pro nás psychologická zábrana. Udělali jsme si tam posezení a máme tam plno kytek a stromů. Sami si pěstujeme kyslík.

Když přijela stěhovací firma, kocoury jsme zavřeli v koupelně, a pak pro ně přijeli audinou.

Marně jsme je hledali po skoro prázdném bytě. Kočky nikde. Už už jsme mysleli, že máme halucinace a kočky nikdy neměli. Pak jsme otevřeli jednu z posledních skříněk a kocouři se krčili v koutku. Jak se protáhli malou škvírou, byla záhada.

V Dejvicích si hezky užívali na stará kolena terasy, sluníčka.

Mouráčkovi bylo 16 let, když chcípnul. Sama jsem mu vykopala na zahrádce hrob a zasadila bílý rododendron. Černoušek zůstal sám jen 14 dní. Dostavila se celá rodina a předala mi velikou krabici, ve které se krčilo malé kotě. Dali jsme mu jméno Pinďa. Ale to je už jiná kapitola mého života. 

Foto: autorka

Mouráček a Černoušek zaslouženě odpočívají

Liduška Neviditelný pes