Rozhodně nechci naštvat nikoho ze ctěných čtenářů a už vůbec ne jaro. Jsem si vědoma, že bydlím v nížině nejnížinovatější, v teplém Polabí, a že naše krásná země oplývá i pahorkatinami, horami i mrazovými údolími. Jak teď asi musí být tam, když i u nás každé ráno rozbíjím led na jezírku a na pítku pro ptáky; alespoň krustička se přes noc vytvoří pokaždé. Ale! Námraza a jinovatka rychle začíná mizet v místech, kam se dostanou už první ranní šikmé paprsky slunce. Možná mi jde ještě pára od úst, ale sluníčko už hřeje. A co teprve odpoledne! Konečně se dá zase pít kafe venku a u toho (předtím, potom) provozovat zen.

Vůbec nic neříkám, ještě to tak, ale skoro jako by se zdálo, že jaro je vážně na spadnutí. Už vidím všechny ty školáčky a školáky, jak kreslí výkresy či píší slohové úlohy na téma jaro. Hrají se ještě kuličky a skáče se panák? O tom jsme psávali kdysi my. Také o tom, že doma pohodíme školní aktovku a spěcháme ven běhat, křičet, honit se a hrát vybiku. Ale hlavně ty kuličky. Daly se koupit v plátěném sáčku barevné hliněnky, ach, kolik jen ten pytlík stál a kolik v něm těch kuliček asi tak mohlo být? Ovšem obyčejné hliněnky byly spíš pro prcky a začátečníky, machři hráli o duhovky a také se cvrnkalo kuličkami kovovými. Snad byly z kuličkového ložiska, možné to je. A jak jsme jim říkali, na to si nemohu vzpomenout.

Dnes už jen ve vzpomínkách se zase zlehka otáčím na patě, abych na hřišti za domem vyhloubila důlek. Kuličky se možná stále dají koupit v Hračkářství, ale raději se po nich ani nebudu ptát. Co kdyby je měli? Což o to, důlek bych možná pořád ještě dokázala udělat, ale kdoví, jak by se mi cvrnkalo v podřepu a kdybych si k tomu klekla, tlačila by mě kolena a špatně by se mi vstávalo.

Raději se posunu v čase o kus dál. Jaro vždy s sebou přinášelo do šatníku nové kousky oblečení. Jak se říkalo, aby nás beránek nepokakal. Nebyla jsem nikdy nějak zvlášť marnivá, ale teplejší počasí, sluníčko a jarní křídla si přímo říkaly alespoň o nové tričko. Asi jak jsem zjistila, ani tohle není teď pro mě. Zastavili jsme se dnes s Vaškem v sekáči. Jsme pozváni na oslavu, kde je požadováno oblečení ve stylu 70. let, a tak jsem doufala, že tam ulovím něco, z čehož by se daly alespoň stylizovaně spíchnout sedmdesátky tak, jak si je pamatuju a jak jsme je oba nosili.

Vzala jsem si do kabinky pár kousků, které se podobaly mé představě alespoň velice vzdáleně, a to jsem neměla dělat. Už jsem úplně zapomněla, jak dovedou být zrcadla v obchodech nepřátelská a nemilosrdná. Vůbec se to nedá srovnat se zrcadlem doma. Stárne se mnou, i když teda na něm to není vůbec vidět, a je ke mně velice shovívavé. Možná, že už si na mě zvyklo a dokonce že mě má docela rádo, takže mi tzv. počítá pomaleji. Ne natolik, aby mě odráželo v podobě Twiggy, ale tak hroznou, jako zrcadlo v obchodě, mě teda neukazuje. Urazila jsem se na něj, na to zlé ošklivé zrcadlo, pak na celý svět a nakonec na sebe. A až se sebou něco udělám, půjdu, a ukážu mu to. Tak! Do té doby mě ale v žádném obchodě neuvidí. Nemám zapotřebí nechat se urážet a ještě ke všemu koukat na nějakou tlustou babu.

Tak co mi vlastně z toho jara zbývá, o čem psát?

Asi o zahradě, ta nezklame nikdy. Loni jsem záhony zakryla vrstvou lipového listí, které jsem si donesla z obecního parku. Očekávala jsem, že v zimě napadne spousta sněhu jako loni a že pod ním listí do jara víceméně zetlí. Jenže letošní zima byla suchá větrná, takže část listí se mi rozlítala všude po zahradě a další část se nakupila na několika místech v záhonech, zatímco jiné oblasti zůstaly holé. A v tom listí vidím spoustu zelených prstíčků.

Loni na podzim jsem zasadila mnoho různých jarních cibulovin. Musela bych dohledat, co všechno jsem nakoupila, ovšem kam přesně jsem co zasadila, to ani netuším. Těším se, až to všechno začne postupně rozkvétat. Cibuloviny, až na sněženky, krokusy a v zimě pro radost koupené a později do půdy zasazené hyacinty, v mé zahradě dosud chyběly a jaro jako by bez nich bylo jen poloviční.

Už jsem vyhrabávala starou trávu z trávníku a další plochy mě ještě čekají. Už vidím rašící pupeny na keřích a stromech a objevily se první zelené lístečky trvalek. Rybičky se vyhřívají pod hladinou a kočky jsou na toulkách. Za chvíli, jen za pár okamžiků, už se den srovná s nocí a pak ho bude dále přibývat.

Jsem čím dál víc venku a raduju se z každého teplejšího dne. Přesně jako se to psávalo ve slohových úlohách: „Je jaro, babičky a dědečkové se vyhřívají na sluníčku“, tak i já sedávám na svém křesílku a vyhřívám se. Všechno je, jak má být, a já věřím, že to tak i zůstane.

Foto: Vave. Osobní stránky autorky: http://www.vaverika.blogspot.com/