Většinou až když onemocníme, tak si uvědomíme, co všechno jsme do té doby mohli. Co jsme měli tu moc dělat, a teď jsme ji najednou ztratili. Najednou je jasné, co všechno byly jen takové výmluvy, abychom nemuseli dělat něco, do čeho se nám tak úplně nechce. Nebo alespoň ne v tuto chvíli. Protože ve skutečnosti jsme mohli dělat všechno, dokud jsme tedy byli zdraví.

Ležím od neděle poctivě pod dekou, chvílemi pod dvěma, podle toho, zda je mi zrovna horko nebo zima. Teplota mi během dne svižně lítá mezi 36,2 a 38,2 stupně Celsia. Ale ani když teplotu zrovna nemám, nejsem schopná vylézt a něco dělat. Jsem unavená a hlavu mám jako v mlze, takže se ani nemůžu pokusit nemoc ošvindlovat, jako jsem to dělávala kdysi. Když jsem nemocná, nedokážu spát, dokonce často spím méně, než když jsem zdravá. Nedokážu ani ležet, bolí mě z toho záda, kyčle i ledviny. Z teplot a různých bolestí jsem nervózní a vzteklá. Jak já jsem vždycky záviděla kolegyni nebo Vaškovi, kteří v nemoci dokážou prospat celý den a celou noc. Neumím to, nejde mi to, a tak jsem v nemoci často švindlovala.

Alespoň část tří ze čtyř dek z lásky jsem ušila, když jsem měla horečku vyšší než 38,5 stupně. Šila jsem dopoledne, když byl Vašek v práci, a než se vrátil, zalezla jsem do postele a pak jsem občas dokonce i usnula, jak jsem byla unavená. Někdy jsem uklízela v bytě a skoro pravidelně vařila. Nakonec, to dělá mnoho žen, které znám. Protože my ženy zkrátka zodpovědně marodit neumíme. Ovšem u mužů (pánové, nemyslím zrovna vás osobně, ale většinou) je to jinak. Po propuknutí příznaků nemoci, případně bezprostředně po návštěvě u lékaře, si hbitě rozestelou postel a setrvají v ní poctivě až do doby, kdy jim končí neschopenka, případně dokud je z ní nevyžene manželka. Kdežto ženy, a to i marodící poctivky, po třech dnech ležení ráno postel zastelou a pak jen tak podle potřeby polehávají mezi prací.

Tato moje současná nemoc je o to nepříjemnější, že jsem prošvihla doktorku a ta bude k dispozici až zítra. Naštěstí se mi dnes ráno odmlžil mozek a tak jsem si uvědomila, že ty žiletky v krku způsobuje zánět. Všechno je uvnitř tak nateklé, že procpat tou malou dírkou byť jen čaj je velice bolestivé. Asi bych mohla zkusit pohotovost, ale s mlhou z hlavy víceméně odešly i teploty. A kdo ví, jak dlouho bych tam čekala a co bych tam mohla chytnout. Do zítřka už to snad taky vydržím a na krk zkusím dát bramborový obklad, jak mi poradila přes fb bývalá spolužačka.

Nemoc. Určitě to není něco, co by si kdo přál dostat. Ale když už přijde, tak je to signál nejen k zastavení se a léčení, ale i k zamyšlení. V čem všem mi nemoc zabraňuje, co nejvíc mi chybí, na čem mi nejvíc záleží. Ale také k otázce, proč jsem tu nemoc dostala? Co mi tím tělo vzkazuje? Je na místě si ji položit, přestože ne vždy je snadné na ni odpovědět. Nejen proto, že ne všichni věří na to, že stav mysli ovlivňuje tělo a zase naopak.

Já už se mám docela napozorovanou a tak o sobě například vím, že když se dostanu do stavu, kdy mám pocit, že je toho na mě moc, a přesto mám něco v plánu, dostanu teplotu nebo migrénu, které mi v tom zabrání. Je to od té doby, co jsem na konci své pracovní kariéry vyhořela, ačkoli jsem si to v té době nebyla schopná připustit. Tehdy jsem nad sebou moc neměla. A pak se mi zřejmě vytvořila pojistka, která mi nedovolí dělat něco, co moje psychika nezvládne. Byť by to byly i věci, na které se těším. Je to prostě něco, co cosi ve mně vyhodnotí jako nebezpečnou zátěž, a proto mě to vypne. A jakmile změním plány, tak jsem zase brzo v pořádku.

Možná, že by někdo mohl říct, že bych se měla snažit otužovat se, trochu posílit moc nad sebou. Jenže ono to nejde. Když chci mít příliš velkou moc, přijde nemoc. A s ní bezmoc.

Bylo by dobré si to pamatovat pořád, ne jen když ji cítím.

Začátek dubna na zahradě

Foto: Vave. Osobní stránky autorky: http://www.vaverika.blogspot.com/