Minule jsem psala o tom, jak se postavit k větru, a tak mě napadlo, že bych se mohla zmínit taky o tom, jak se stavím k hubnutí. Lékařka, šatník i zrcadlo mi říkají, že bych zhubnout měla. Je to zdravé, budu mít co na sebe a do zrcadla se vejde se mnou ještě někdo další. Všechno to jsou nesporné plusy a proto je zcela nepochopitelné, že se vždycky najde někdo, kdo to všechno pokazí. Ačkoli já jsem pevně přesvědčená, že jíst naposled v šest večer, nebo ještě lépe ve čtyři odpoledne, je pro zhubnutí ideální, najednou v deset večer zjistím, že mi někdo podstrčil do ruky chleba se salámem a aby toho nebylo dosti, pak ještě do misky dva kopečky zmrzliny. Ten někdo mi zvedá ruku a cpe do pusy jednu lžičku zmrzliny za druhou (a ano, je na ní zbytek šlehačky od včerejška), zatímco já odvracím zraky a dělám, jako bych to neviděla, abych se pak následně mohla zhrozit nad tím, co se mi to opět stalo.

Přitom moc dobře vím, že za každou desítku let po čtyřicítce by mělo být na talíři o knedlík méně, aby ženská nepřibírala po každých Vánocích kilo až dvě. Bohužel v případě tělesného tuku neplatí pořekadlo „lehce nabyl, lehce pozbyl“, neboť co tělo lehce nabyde, toho se jen nerado zbavuje. Proto je lepší raději vůbec nepřibírat, jak ví každá. Což vůbec není jednoduché, jak ví taky každá. Pokud patříš mezi ty, kdo nevědí, jak na to, o své zkušenosti a dobré rady se s tebou ráda podělím.

Tak tedy, k udržení váhy je nutné si stanovit kritický bod, který se nesmí za žádných okolností váhově přelézt. Stejným způsobem postupovala třeba Eva Pilarová. Když jí váha ukázala 50 kg a více, třeba i týden skoro nejedla. Když byla s váhou pod tímto svým limitem, vzala si k televizi velké balení zmrzliny a snědla ho na posezení. Pokud snědla těch zmrzlin až příliš, vrátila se k půstu. A tak dále a tak dále, stále střídala dny tučné a dny hladové. Jiný přístup zvolila Petra Janů, která kvůli udržení své váhy hladoví celoživotně, ačkoli, jak prohlašuje, ráda vaří a pro své hosty na knedlíky zadělávala v rokli. Já jsem zcela nepochybně typ „Eva“, alespoň částečně. Ta zmrzlina by mi šla, ale to týdenní hladovění mi stále ještě pokulhává. Na obě nohy.

Mášenka shazuje zimní srst, jako by svlékal svetr. Kéž by šla takto sundat i kila

Kritický bod si každá z nás může snadno zjistit sama. Je to váha, u které se nezapneš do džín, ani když ležíš, a pokud se zapneš, potřebuješ, aby tě někdo z lehu vzpříčil a opřel o zeď jako žehlicí prkno. Když pak po chvíli popadneš trochu dechu, můžeš se vydat do světa leda tak rozkošně drobnými krůčky zkušené gejši. Na usednutí v kině či hospodě můžeš zapomenout, vhodným pohybem je pouze minimalistické pohupování se v rytmu na diskotéce, s občasným mírným zavlněním paží či zahrozením zvednutým ukazováčkem. To je přesně ten bod, kdy se sebou musíš začít něco dělat.

Zádrhel nastává, když zjistíš, že se ti nedaří týden či dva více či méně postit, ba naopak že tvá hmotnost stále stoupá. Zde je ten okamžik, kdy se musíš k problému postavit čelem a buď si stanovit nový osobní kritický bod, pochopitelně pouze dočasný, který ovšem vyžaduje alespoň částečné (a pochopitelně dočasné) doplnění šatníku, nebo se přestat vážit a šatník doplnit rovněž.

Pokud nepomůže dlouhodobé ignorování osobní váhy v koupelně, je nutné z dočasného osobního kritického bodu udělat bod trvalý. Většinou se to děje v pětiletých až desetiletých intervalech. Což mimo jiné znamená začít v obchodech hledat v zadní polovině stojanu s ramínky mezi vyššími čísly. Zde nemohu nevzpomenout jednu opravdu pěknou dámu, která nakupovala s malou vnučkou. Vytáhla jakýsi hábek na ramínku, znaleckým okem ho poměřila a pak řekla „dvacítka, to by mi mohlo být“. A její vnučka obdivně pronesla „páni, babi, oblečení pro dvacítku, ty si troufáš!“

Kritická váha bývá někdy zajímavým číslem. Kupříkladu já jsem ji kdysi hodně dlouho měla 55,5 kg. Pak jsem se stala nekuřačkou, dávno tomu, a kritický bod se posunul na 66,6 kg. Pak šly roky a stresy a strašákem se stala váha 77,7 kg, za kterou se nesmím dostat nikdy, nikdy, za žádnou cenu. V současné době prožívám cosi jako dobu lehce meziváhovou a velice se bráním myšlence, že bych se jen měla přiblížit ke stanovení nové kritické normy. Myšlence se bráním zatím docela snadno, s jídlem je to horší. Zjišťuju, že pravidlo mínus jednoho knedlíku je skutečně platné a jeho porušení se krutě trestá. Aneb jak říkal pan Fulghum, pomni, že každou koblihu, kterou dnes sníš, zítra poneseš na svých bocích. (Nebo tak nějak to říkal.)

A tak mi nezbývá, než začít být opravdu přísná a nedovolit té drzé a nenažrané osobě, aby se cpala mými ústy. Ostatně, všechno se teď zdražuje a tak je jedině žádoucí neutrácet zbytečně za poživatiny, které pak ze sebe potřebuju nějak setřást.

Ledaže... bych si záměrně vytvářela zásoby na horší časy. Ještě bych si nakonec pak mohla za svou prozíravost blahořečit. Protože, jak říkávala moje babička přeslicová, až ty tlustý budou hubený, tak ty hubený už budou studený.

Družná jarní pohoda

Foto: Vave. Osobní stránky autorky: http://www.vaverika.blogspot.com/