Laudie je z vrhu, pojmenovaném po Artušovských legendách, celým jménem Laudine (Lady of the Fountain). Je dcerou Skye, je už šestá generace našich fletů. Oslavila své 1. narozeniny 13. února 2022.

Má už prakticky velikost dospělé feny, jen ještě trochu zmohutní, dodělá si koordinaci a naroste jí bohatší srst. O tom, že by dostala rozum, po předchozích zkušenostech trochu pochybuju. Je hodně podobná mámě, někdy je při letmém pohledu zaměníme. Naštěstí slyší na jméno, jen nesmíme mít v ruce nic dobrého. To jsou pak Skye nebo Laudie všechny, i Derča.

Skye a za ní Laudie

Ale při podrobnějším pohledu se rozdíly najdou. Má trochu kratší čenich, trochu jiné nasazení ocasu, trochu jiné oči. Zatím je trochu nohatější, v pohybu rozevlátější, ještě v ní zůstává kus štěněte. Ale i když jsem měla strach, nebude ani moc veliká a snad i do té krásy vyroste.

Od mala se pohybuje mezi spoustou psů. Takže odhadne, co si může dovolit, a je hodně drzá. Dokáže provokovat a napínat trpělivost dospělých na maximum. Ale nikdy neprovokuje psa, který není ochoten si s ní hrát a už vůbec ne psa nepřátelského. Ovšem máma si s ní užije. Každou chvíli na procházce Laudie zalehne a číhá. Tak jako se číhá na kořist. Pak ze zálohy vyrazí a zakousne obvykle mámu, někdy i nějakého z kamarádů. Skončí to honičkou, někdy na oplátku „oběť“ zakusuje Laudii.

Zvlášť dobré bylo, když se takto ukrytá plížila ve sněhu. Černý pes je na sněhu strašně nenápadný a vůbec není vidět, že? Nejhorší je, že jak vše dělá na 150 %, tak občas je schopna smést i člověka. Nedávno 2 dny po době srazily starou Derču, která skončila v kotrmelcích (spíš válela sudy). Pak nám bába nějakou dobu kulhala a já nevěděla přesně proč. Ale vzhledem k tomu, že se kulhání po dvou týdnech léků na bolest a proti zánětu upravilo, nejspíš měla jen naražené rameno.

Laudie odpočívá se Skye (Laudie vpředu)

Laudie svou smečku miluje. Spí pokud možno opřená o Skye nebo Derču. Případně o někoho z nás. Je velice kontaktní. Někdy až moc. Když na nás ráno skočí a cpe nám mokrého oslintaného plyšáka do obličeje, není to ono. Vítání je také poněkud násilnické. Takže máme dvě volby: chodit víceméně špinaví, nebo denně prát. Volíme ekologičtější variantu. Blátivé tlapky z oblečení trochu okartáčujeme a tváříme se, že je to ještě dobré.

Horší je, že když píšu něco na počítači, Laudie to považuje za ztrátu času, a pokud nespí, snaží se mi vylézt na klín a olízat mě. Pochopila, že celá se na klín už nevejde, tak tam nacpe aspoň přední část těla. I lokty polovina drápatých tlap stačí. Je velmi usilovná a shodit ji je těžké. Začala jsem ji učit povel „dolů“. Dlouho se tvářila naprosto nechápavě, přece to nemohu myslet vážně. Postupně začíná chápat, že to vážně myslím.

Nekrade ze stolu a kuchyňské linky. A to ani sebelákavější pochoutky. V tom je vychovaná dobře. Obvykle nekrade nic, co není na zemi, a nekrade, když jsme doma. Ale boty několikrát, když jsme byli v práci nebo nakoupit, ukradla (byly na zemi). Ovšem obvykle je jen někam odnese. My sice máme dohledávku, ale k určitému poškození dojde, jen když venku prší. Jedině domácí pantofle ji lákaly víc. Ty okousala troje. Od té doby je opět uklízíme.

Zvědavá Laudie

Ale celková bilance zničených předmětů je dobrá. Kupodivu žádná ze současných holek neničí plyšáky. Zatímco Ája i Fleur měly životnost plyšáka v řádu nejvýš desítek minut, Laudie má plyšáka z výstavy už od loňského července. Kromě toho, že jsem ho musela vyprat a utrhla cosi jako filcové tykadélko (plyšák je dost abstraktní, vypadá jako kříženec mezi tarbíkem a beruškou), je stále nepoškozený.

Samozřejmě s ní cvičíme. Nakonec retrívr je pracovní plemeno a chceme, aby se holky zabavily. Pro všechny je procházka bez aportu tak nějak neúplná. Zdá se, že bude pracovně hodně šikovná. Aportovat začala už jako štěně a my to v ní jen pomalu rozvíjeli. Protože obvykle chodíme s kamarády, takže cvičí více psů.

Naučila se celkem přirozeně čekat. Nos má skvělý. Zkoušeli jsme lehké štěněcí dohledávky, ty ji za chvíli přestaly bavit. Sama si vynutila, že cvičila skoro to samé, co dospělí. Když náhodou dostane úkol, na který nestačí, pomůžeme jí uspět a příště to zvládne. Takže cvičí se psy připravovanými i na vyšší zkoušky. A není pozadu.

Laudie sleduje sousedy

V září, poté co jsme přišli o Ginny, jsme ji museli vzít na hon na kachny. Nechtěli jsme, aby byla celý den sama doma. Říkali jsme, že si zvykne na prostředí, proběhne se. První, co po vypuštění z vodítka udělala, bylo, že zajela pod hráz rybníka a přivlekla zastřelenou kachnu. Do té doby jsme se zvěří necvičili, jen to viděla u ostatních.

Pravda, techniku úchopu neměla vypracovanou, vlekla ji, jak se dalo, ale přinesla pánovi do ruky. Tak jsme zkusili, co to udělá a nechali ji pracovat. Na prvním honu přinesla kachny tři. Pochopila, jak si ji pořádně vzít, a nosila moc pěkně. Na dalších už aktivně hledala a nosila spolehlivě, na posledním se naučila lovit i postřelené.

Když už se střílí, je pes nezbytný. Zraněná zvířata by se trápila, proto pes, který dokáže přinést postřelené zvíře, je ceněný. A nedohledaná zvířata by skončila bez užitku. Laudie se chovala, jako by se na honu (nebo pro hon) narodila. Tohle před ní dokázala jen Ginny a Elliot. Ostatní se rozkoukávali o něco déle. Tak uvidíme, jak se bude vyvíjet její zkoušková kariéra. Zatím jsou všechny spekulace předčasné. Konkurence je od Ájiných dob mnohonásobná a kvalitnější.

S výstavami počítáme, ale nespěcháme. Laudie je typ, kterému bude trvat déle, než vyspěje. V juniorské kategorii výsledky nečekám. Snad později. Ostatně šampionů máme dost, ale juniorských jen velmi málo. Prostě naši psi vyspívají pozdě a je třeba s tím počítat. A výstavy nás zas tolik nebaví, tak se za výsledky nijak zvlášť nehoníme.

Tituly nám samozřejmě udělají radost, ale nejsou pro nás podstatné. Ostatně na výstavách je konkurence ještě větší než na zkouškách, kde toho pes musí umět přece jen víc. Na výstavách stačí, aby byl hezký a uměl se předvést. Je zajímavé, že psi, kteří pracovně nejsou někdy ani průměrní, se vystavují daleko lépe. Zřejmě pracovní psy výstavy moc nebaví. Aspoň u našich psů tohle platí.

Laudie a Niky

Obrovská zábava pro všechny zúčastněné je, když přijede na návštěvu sestřenice Niky (Nikee Jozucita). Je to fenka naší Báry, o 3 měsíce starší než Laudie a je dcera Badyho, bratra naší Skye. Takže je Tercius po tátovi. A je to temperament po babičce Fleur. Opravdu (necelých) 30 kg jaderné energie, černá tsunami.

Niky je nesmírně vychovaný hodný pejsek s perfektním přivoláním a poslušností. Do okamžiku, kdy uvidí aport. V tom okamžiku se z ní stane odpojený šílenec, který se zmítá na vodítku a kvílí. Pak vyrazí pro hozený aport tak, že odlétají drny, v letu ho popadne. Pak si uvědomí, že by ho měla odevzdat, a začne zkoušet, jestli bychom se s ní třeba nehonili. Odevzdává nerada, připomíná jak babičku Fleur, tak tátu Badyho. Ve výcviku s ní ještě bude dost práce.

Ve stupni výcviku jsou s Laudie skoro opak. Niky má perfektní přivolání, zvládne odložení, posazení na dálku, nevrhá se na cizí lidi a psy. Na druhé straně ve výcviku loveckém je začátečník, který bojuje s aportem (i když občas zkusíme něco těžšího a pak je znát, že má talent). Laudie má poslušnost horší. Někdy se nedá odvolat od cizích psů, je schopna skočit na cizí lidi. Odložení cvičíme, ale zatím ho zvládne jen krátce. Zato v loveckém výcviku plánujeme už letos několikery zkoušky. Zkombinovat je by bylo fajn, ale kdo by chtěl toho nevychovaného psa?

Laudie, portrét

Takže jaká je Laudie? Je to štěně, kterému byl čerstvě rok. Povahově se dost povedla. Je milá, nekonfliktní s velmi solidní sociální inteligencí. Je ohromně přítulná, až vlezlá. Přitom dokáže respektovat, že musí čekat a nevnucuje se.

Určitě je učenlivá a zdá se i talentovaná. Je už členem smečky, nedokázali bychom si bez ní smečku představit. Jelikož je pro nás pes hlavně kamarád, jsou úspěchy na poli výstavním a pracovním jen nadstavba.

Laudie bude naše, i kdyby byla pajdavá, jednooká nebo jakákoliv. Je to naše sluníčko, kombinované se živelnou katastrofou.

A strašně špatně se fotí, nejen proto, že obecně se černý pes špatně fotí. Když vezmu foťák, tak zbystří, i kdyby předtím byla v bezvědomí. A jde se podívat, co to mám za zábavu, obvykle se snaží olíznout čočku, vyrazit mi foťák z ruky nebo mi vyrazit pár zubů. Její radost ze života je bezbřehá (dalo by se říci, že je jak velká voda). Takže fotodokumentace našich psů je chudá.

Foto: Eva Ž. Osobní stránky autorky: http://www.chstercius.cz/