Už jsem se hodně dlouho nedostala k tomu, abych něco sepsala, ale asi nastal ten pravý čas. Poslední přírůstek do naší smečky je totiž hooodně speciální… Sedí mi na opěradle křesla, obrovské uši nastražené a pečlivě sleduje, jak na monitoru přibývají písmenka. Je ještě ospalá, ačkoli je půl osmé večer, před chvílí vstávala. Je totiž trochu noční tvor, jak už tak fenek bývá. A proč má namísto africké pouště za domov náš byt? O tom je právě tohle povídání…

Mládě fenka Eliška.

„Ahoj, neruším tě?“ Byla sobota, takže telefon v sedm ráno věštil nějaký problém.  „Jsem v práci, tak povídej…“ Vzápětí na mě kamarád vychrlil hromadu úpěnlivých proseb. Jeho samička fenka berberského v noci porodila tři mláďata, ale mateřský pud se nedostavil. „Zkusíš je odchovat?“ No jo, souhlasila jsem, přestože jsem měla strach, že nad síly novorozeňat bude už pětihodinová cesta k nám. Kamarád dostal instrukce, jak prcky převážet, krmit a tak vůbec a já skočila do auta a jela tomu nadělení naproti.

O pár hodin později už mi kňouraly v dlani tři lištičky. Holčičky, až neskutečně maličké, ale s velkou chutí do života. Nejmenší vážila 37 gramů, největší o pět gramů víc. Kromě speciálního mléka mám naštěstí v zásobě i sušené mlezivo, takže jsme se snad složením strefili aspoň přibližně do toho, co teď holky potřebovaly.

Mládě fenka Eliška.

A začal maratón krmení, masírování bříšek, zahřívání a neustálých starostí, aby při své hltavosti nevdechly mlíko. Mimochodem, malý fenek je tak trochu ošklivka – slepý, holý a s velkýma plandavýma ušima. Když je viděli kolegové v práci, smáli se mi, že mimozemšťana ještě nikdo neodchoval a já že budu první!

A holky rostly. Za pár dní už byly chlupaté a stejně jako normální štěňátka po čtrnácti dnech otevřely oči. Ouška byla ještě plandací a nožičky slaboučké, ale i to se postupem času měnilo k lepšímu. Začaly se objevovat první zoubky a nastal čas zkusit i něco jiného než jen mlíčko z láhve. Začala jsem jim nabízet hmyz, vařené kuřecí maso a ovoce a zeleninu. A taky spoustu vitamínů.

Mládě fenka Eliška.

Feňulky byly neuvěřitelné. I když byly pořád hrozně maličké, na jejich chování bylo vidět, že z nich rostou neohrožené bojovnice a navíc nádherné představitelky svého druhu. Jako správná štěňátka si hrály a rvaly se mezi sebou, až jsem se občas bála, aby to neskončilo úrazem. Ale snažila jsem se nezasahovat. V přírodě by si to taky musely vyřešit samy a mým cílem bylo, aby byly schopny obstát ve smečce.

Úžasná byla jejich hravost a zvědavost, pokud nespaly, objevovaly svět a cokoli bylo důvodem neúnavnému blbnutí. Brzy jedna ušatka odjela do nového domova. Cestovala k chovateli až na Mallorku! Ale všechno krásně zvládla a v současné době tam řádí s partou podobně starých mláďat.

A v té době se nenápadně začal rýsovat velikánský problém. Zatímco jedna ze dvou zbylých lištiček nádherně rostla a prospívala, ta menší začala zaostávat. A aby toho nebylo málo, přestávala chodit. Na zadní nožičky se skoro nemohla postavit a na jedné přední se z ničeho nic objevila ošklivá boule. Rentgen ukázal, že nožička je zlomená.

Mládě fenka Eliška.

Naše skvělá paní doktorka udělala vyšetření krve a výsledek opravdu nebyl povzbudivý – porucha metabolismu vápníku a bílkovin, anémie a z toho všeho plynoucí osteomalacie. Léčba byla náročná a drahá, s velmi nejistým výsledkem. Ale nebylo o čem přemýšlet, šli jsme do toho. Do nového domova odešla i druhá sestřička a nám zůstalo doma malé ušaté neštěstí. Dostalo jméno Eliška a rozhodlo se, že tenhle boj nevzdá. S klidem zvládala každodenní injekce, vitamíny a později i cvičení s fyzioterapeutem. Vypadalo to, že léčba pomalu zabírá…

Přední nožička sice byla křivá, ale Eliška se na ni pomalu začala stavět. Na zadní nožičky sice pajdala, ale moc se jí chtělo běhat a dovádět. Že má nařízený klidový režim, ji ani v nejmenším nezajímalo. Chtěla být pořád s námi, takže jsme skončili se sedačkou obloženou dekami a pořád jsme ji hlídali, aby nějak špatně neskočila nebo nespadla. Bylo to trochu o nervy, ale vyplatilo se to.

Mládě fenka Eliška.

Z nemocného slaboučkého štěňátka se pomalu stávala krásná lištička s ušima neuvěřitelných rozměrů. Spala vedle naší postele, ovšem pomalu začala najíždět na režim správného fenka. Nejaktivnější byla večer a tak od čtyř ráno. Naším cílem se brzy stalo ji večer co nejdřív unavit a ráno se tvářit, že spíme, i když nám po hlavách hopsalo ušatý torpédo. V zájmu zachování aspoň jednoho člena rodiny v použitelném stavu jsem se s ní na noc brzy začala stěhovat do obýváku, aby se Miloš vyspal. Bylo to dost náročné a sledovat, jak se Eliška stále zlepšuje, bylo tou největší odměnou.

Fenek je totiž báječný tvor. Pravda, trochu hyperaktivní na naše poměry… Doteď jsem měla pocit, že nejstřelenější tvor na světě je naše australačka Cookie. Eliška mě rychle vyvedla z omylu. Při svých večerních hrátkách budila dojem, že je na světě aspoň třikrát, dokázala si házet míček a zároveň ho chytat, při tom mi občas přeběhnout po hlavě a někomu jinému ukradnout kus večeře, kousnout Buffinku nebo Cookie do ocásku a vzápětí mi tvrdě usnout na klíně… tak na pět minut.

Mládě fenka Eliška.

Nikdy mě nenapadlo, jak neuvěřitelně vítací a radovací tvor je fenek. U žádného zvířete jsem zatím nezažila takové záchvaty radosti, jaké předvádí ona, pokud vidí někoho z nás, svou oblíbenou hračku nebo slyší zvonění mého telefonu. To totiž ví, že mě uslyší mluvit, a i to je důvod k šílené radosti.

Ale nemá daleko ani k tomu, aby naštvaně vystartovala, pokud se jí něco nelíbí. Jako správná liška si hájí vše, co je její nebo co ukradne a odmítá vrátit. Stejně tak se ohradí, pokud chce spát a někdo ji ruší. Tyhle projevy nijak nepotlačujeme. Naopak, jsem ráda, že v ní umělý odchov neovlivnil její přirozené vlastnosti a je předpoklad, že obstojí ve smečce.

V poslední době jsem ji zařadila i do své „vzdělávací party“, se kterou s kolegou pořádáme přednášky ve školách a kam patří surikatka Timmi, Maurice, komba ušatá, ženetka pardálí jménem Punťa a nejnověji taky Samantha, čtyřměsíční mangusta tmavá. Je to povídání o zvířátkách se zvířátky a věříme, že tenhle přímý kontakt s nimi dětem snad napoví, proč je nutno chránit přírodu. Elišce se tyhle akce moc líbí. Podrobně vždycky prozkoumá třídu, předvede své velikánské uši, pečlivě si uklidí pár dobrot a pak ze zvýšeného místa sleduje výklad.

Mládě fenka Eliška.

Elišce je právě dnes půl roku, je naprosto zdravá a začínáme řešit, co dál. Soužití s ní je obohacující, ale dost náročné. Je to chlupatá hromádka emocí. Výbuchy radosti a nadšení, nekonečná láska ke všem členům rodiny na jedné straně a na druhé teritoriálnost, zuřivé výpady, pokud má pocit, že někdo zasahuje do jejích práv nebo jí chce sebrat jídlo, které si někde schovala. Přirozená zvědavost a zároveň plachost… Zkrátka správná liška, i když maličká.

Fenek je v přírodě noční tvor, my ne. Sice se vyřádí večer a ráno kvůli ní vstávám okolo páté, ale mezi tím je na svoje hry sama. Je v obýváku s Buffinkou a Cookie, ale ty chtějí touhle dobou taky spát. Máme ji moc rádi, ale potřebovala by kamaráda vlastního druhu. Pro nás by to znamenalo vybudování odpovídajících prostor tak trochu simulujících poušť, aby byli spokojeni. Nabízí se možnost umístění v některé ZOO, kde by měla správné podmínky k plnohodnotnému životu. Máme už něco rozjednáno, tak se uvidí. Není kam spěchat, to správné řešení se najde, o to nemám strach.

Eliška to ví. V jejích velikánských tmavých očích se zrcadlí všechna prastará moudrost těch, co dokážou přežít v drsných podmínkách tajemné Sahary.

Foto: autorka