U nás ve vsi jsem zažil ještě zábavy ve staré sokolovně. Sál maličký, kam se vešlo asi tak sto lidí. Když se dovnitř narval stoprvní, tak ten, co byl u okna, vypadl ven, protože se nevešel. Přesouvání lidiček připomínalo Brownův pohyb. Dav lidí vás nesl kolem pípy do sálu, takže s půllitrem v ruce jste se po chvíli ocitli na parketu, a když jste měli štěstí a začalo se hrát, zatancovali jste si.

Pak vás proud lidí odnesl zase k pípě a dali jste si další škopek. Ještě pamatuji legendární obávanou skupinu dam z kravína, které se na masopustní zábavu (pořádávala se tehdy na masopustní úterý, tedy v pracovní den) převlékaly za slepice, lovily chlapy, tahaly je k výčepu a nepustily je, dokud jim tito nekoupili rundu nějakého hubolepu, většinou griotky. Nebylo obrany, neboť svalnaté amazonky by levou rukou zvládly i Frištenského.

Co se týče výtržností. Katastrofou z pořadatelského hlediska byl, v té době poměrně častý, výpadek elektrického proudu. Tedy přesněji řečeno, katastrofou nebyl přímo výpadek, ale opětovné zprovoznění energetické sítě. Já vím, zní to podivně, ale náhlé osvětlení sálu bez předchozího varování občas předestřelo zrakům veřejnosti obraz činností naprosto nehodných budovatelů socialismu, na kteréžto činnosti přítomní kontrolní soudruzi z okresu vzhledem ke svému věku už jenom mohli nostalgicky vzpomínat.

V sousední obci měl takovýto dvacetiminutový výpadek za následek zákaz plesů a zábav na celý rok. Po rozsvícení se před užaslými zraky široké veřejnosti objevilo šest párů obcujících přímo na parketu. Nikdo z přítomných orgánů státní správy nebyl ochoten akceptovat, že se některé věci prostě nedají odložit a musí se rovnou... Tak to prosím byla výtržnost v socialistickém soužití.

Ovšem pamatuji také, jak společensky unavená paní řezníková líbala holé pozadí stejně společensky unavené paní stavitelové stojící v předklonu s vyhrnutou sukní. Mezitím zbytek vyšší společnosti pokukoval po panu řezníkovi, panu staviteli, který ve volném čase oprašoval paní řezníkovou a panu automechanikovi, který pro změnu oprašoval paní stavitelovou, jak se na takovouto výstřednost tváří, ale to byla vyšší společnost, takže se všichni gentlemani tvářili, že nic nevidí.

To nebyla výtržnost, to bylo pouze společenské faux pas a následky nebyly veškeré žádné. Obě tyto ctihodné dámy pak ve zralém věku pravidelně navštěvovaly bohoslužby a při zpravodajské svodce pořádané po mši nemilosrdně tepaly nemravné chování mládeže. Ne, že by neměly proč.

Na druhý den po jedné takové vydařené taneční zábavě řval na návsi, kde se právě odehrávala nedělní pouť, pan Woschley na mladého Hraboshe jako smyslů zbavený, neboť mladý Hrabosh obcoval s markantně vyspělou mladou Yowdovou za domem pana Woschleye. To by nebylo až tak dramatické, ale pan Woschley tam měl zasázené brambory, které už lezly ven a Hrabosh umístil mladou Yowdovou mezi brázdy, aby se mu, jak pravil, při tom moc nemlela. Výsledkem bylo asi jeden a půl aru pole ve stavu, jako by tudy prošlo stádo divočáků.

Ale zpět k hudbě. Víte, co to byly nealkoholické diskotéky? To byla taková prazvláštní záležitost, při které se pil hlavně tvrdý alkohol. Důvodem k úřednímu zákazu podávání alkoholu byla nějaká místní výtržnost, jako například umístění veřejně bezpečnostního žigulíka mezi dva vzrostlé kaštany tak, aby vébáčci po ukončení kontrol občanských průkazů na diskotéce nemohli odjet.

Pod pojmem zákaz podávání alkoholu byl myšlen zákaz čepování piva a pořadatelé tudíž prodávali pouze čistý rum, nebo tzv. Leteckou limonádu, což byla limoška s rumem. Tento nápoj měl obvykle devastující účinky na účastníky diskotéky, takže jim bylo egal chudičké vybavení diskjockeye sestávající ze dvou gramofonů, mixpultu, zesíku, tří beden a dvou, doma na koleně dělaných, světelných sloupů. Opravdová DJ esa měla i discokouli, na kterou svítily střídavě dva reflektory zakryté červeným a zeleným šajnpapírem.

Společenským oděvem předepsaným na takovou diskotéku byly džíny, tričko, džíska. Bohatší synci, většinou mající rodiče kombajnéry či traktoristy, nosívali páče, chuligáni, hašišáci a frajeři obecně nosili trubkáče štrausky, střední vrstva mívala hisky a naprosté socky, většinou děti téhápéček, učitelů, prostě pracující inteligence, oblékaly obyčejné denimky.

Velmi odvážní pánové mívali trička s anglickým nápisem a superodvážní pánové mívali na krku pověšenou sifonovou bombičku s písmenem N. (Schválně, pamatujete se někdo, o co šlo?) Tohle systém neměl rád a razantně takovéto výtržníky trestal. V létě se nosily botasky, v zimě důchodky a příruční svetr, ve kterém bylo možno propašovat do sálu svoji vlastní láhev rumu. Pánové mívali na hlavě drn, řepu, či háro.

Krátkovlasý pán byl obecně považován za blbečka a vyobcován ze slušné společnosti. Dámy obvykle mívaly civilní účes, neboť trvča jednak nevydržela moc dlouho, druhak se necivilizovaní pánové takové dámě posmívali, že vypadá, jako když strčila hlavu do větráku, a třeťak kde by na trvalé svých ratolestí rodiče furt taky brali peníze.

Zábavy se rozlišovaly na ty, kde hrály popové kapely, a na ty, kde hrála dechovka. Domnívám se, že kvalita kapel obojího druhu se od dob minulého století nikterak nezměnila. Jenom se dřív víc chodilo na čumendu. Dámy středního věku se tísnívaly za okny hospod a sokoloven, vykukovaly za ploty, postávaly za záclonami, aby věděly, kdo s kým, kde, jak a kolikrát.

Neboť pravidla nedělních brífingů byla nemilosrdná a dáma, která nedisponovala pikantními informacemi, bývala opovrhována nóbl společností ostatních dam. Vladimírem Menšíkem zmiňovaný genetický důvod těchto sledovaček - aby se nerodili zdegenerovaní blbci, kdyby náhodou obcoval polobratr s polosestrou - vymizel v době rozvinuté socialistické společnosti, silně fichtlizované a javizované, kdy kdejaký pacholek měl dvěstěpadesátku, nebo aspoň Pionýra potupně přezdívaného fichtl.

Tedy tento důvod již nebyl aktuální, neboť dívenky považovaly mládence ze stejné či sousední vsi za pitomce, odpíraly jim výměnu genetických informací a tyto aktivity s o to větším gustem provozovaly s pánskou populací z vesnic přespolních, takže možnost bezděčného incestu zapříčiněného přespříliš čilým rodičem byla takřka vyloučena.

I přes veškerou buzeraci to byly krásné časy, neboť jsme byli mladí, urostlí gentlemani brázdící na silných strojích okolní vsi pořádající zábavy a pohazováním bujné hřívy, čouhajícími hřebeny ze zadní kapsy s držadlem ve tvaru nahé dívčí siluety, leskem zahraničních mosazných knoflíků na džískách, ladným pohybem či kultivovanou mluvou jsme okouzlovali dámy široko daleko...