Ze Sydney jsme vyjeli už v pátek večerním vlakem do Blue Mountains. Tehdy ještě ze Sydney jezdily staré červené vagóny připomínající Orient Express. Tedy zvenku nablejskaný až oči přecházely a uvnitř naprosto čisté, kroky tlumily plyšové koberce, jednotlivá kupé měla pohodlná křesla pro tři na každé straně a nad vypulírovaným oknem v jakémsi košíku byla karafa s vodou a šest sklenek.

Na každém konci vagónu byla toaleta, umývadlo a sprcha. Vše zářilo čistotou a mosazné kliky, páčky a knoflíky byly vyleštěné, že vypadaly jako ze zlata. Navíc tam nevládl známý smrad, ale vše vonělo jakýmsi čistícím a desinfekčním prostředkem. Prostě pro jednoho, co víc jak 25 let používal vlaků ČSD v srdci Evropy, to byl nezapomenutelný zážitek. Připadal si jako v Jiříkově vidění. Vzpomněl si na pořekadlo, že podle úrovně záchodů poznáš kulturu národa. No podle toho se tento octl v zemi s kulturou o několik stupňů vyšší než byla ta, ve které vyrostl.

V Blackheathu, naší cílové stanici, jsme byli málo po půlnoci a pak jsme ještě asi 5 km šlapali nocí k místu zvanému Neat's Glen. Tam, už v buši, jsme ulehli pod hvězdnaté nebe a ve spacákách slastně pod širákem usnuli.

Ráno nás vzbudili uřvaní papoušci a probouzeli jsme se do jasného a pravděpodobně i horkého dne. Gary, jeden z Australáků, se jaksi vrtěl ve spacáku a řek nám, že má nájemníka. A taky že jo. Zanedlouho otvorem u krku vylezl zdatný black snake, plazivka to kobrovitá, a odplazil se do klidu buše. Patrně v relativním chladu noci, je to tu přes 1000 m. n. m., se zalezl ohřát a ranní vrtění ho z pohodlného hotelu vyhnalo. Naši hosté z Anglie byli v mírném šoku. My jsme naopak dělali haury, jako by to bylo na denním pořádku, i když se nám něco takového stalo poprvé.

Rychle jsem se sbalili, posnídali a vydali se na cestu, dokud nebude hic. A hic byl. Když jsme scházeli do krásného Grose valley, tak už bylo 43°C a "naši" Angličani, kteří před týdnem dojeli z anglické zimy, padali na hubu. Do 11 hodin jsme se doškobrtali k Junction Rocku. Tímto nápaditým jménem oplývá skála u soutoku potoku Govett, kolem kterého jsme přišli, a menšího, co teče od vodopádu jménem Nevěstin závoj, které padá celých 200 metrů jen tak volně luftem. Na protějším břehu od skály jsme se ve sporém stínu eukalyptů utábořili.

Teplota vylezla ke 48°C a nám zbývala nálada jen na smočení v krásné tůni pod skálou. Byli jsme tam sami. Kterej soudnej člověk by v tom hicu šel do buše, že jo? Ostatně se tu říká, že jen "mad dog and Englishman go out in midday sun". Naše skupina jaksi kvalifikovala. Tři ze sedmi byli Englishmeni a navíc jeden notně praštěné Brňák.

Tůň s průzračnou zelenkavou vodou se stala útočištěm sedmi nahatým chlapům. Ve vodě se různě blblo a pak odpočívalo na skalní lavici ve stínu pod skálou. Jakmile se voda uklidnila, tak se tam začaly míhat rybky, ba i ryby pstruhovité. Pod policí, na které jsme leželi, byla vodou vyhlodaná jeskyně či velký převis. Jak jsme tak čuměli do tůně, tak Bill zahlédl nějaký velký stín, který se jen na okamžik ukázal pod převisem, aby se opět pod něj schoval.

Vzbudil tak naši zvědavost. Tušili jsme velkou rybu, ale nikdo neměl na dvoudenní vandr vlasec a háček, tak jsme nakonec uvázali na svázané tkaničky kotletu z berana a se skalní police ji Gary spustil do vody. Leželo nás tam všech sedm naháčů na břiše a upřeně zírali do čirých vod. Musel to být pohled pro bohy. V tom se to stalo.

Velký stín se mihl vodou, kotleta i s kusem tkaničky zmizela a my jsme čuměli s otevřenýma hubama na prázdný konec tkaničky. Pod převisem přebýval největší úhoř jakého jsme kdy kdo viděli. Obluda tlustá jako stehno a dobře přes dva metry dlouhá. Mlčky jsme se po sobě podívali, zkontrolovali si naše mužské "vozdoby" a do té tůně jsme už ten den nahatí nevlezli.

Byli jsme všichni ještě nerozmnožení a neradi bychom byli o tuto možnost připraveni nenasytným úhořem. Takže setkání s místní obludou šťastně skončilo. Jen provázkem místo tkaničky v Billově botě.