Ne nebydleli jsme v tom, co je tam nyní, moderní, drahé a 'trendy' byty. Tehdy to byl slum, pokojík byl v prvním patře, společná koupelna v přízemí a hajzl s prádelnou na dvorku. Ten hajzl se ani při nejlepší vůli nedal nazvat záchodem. Pochopitelně byl také společný jako všecko ostatní mimo našeho pokojíku, kde jsme měli dřez, vařič, stůl, 2 židle a postel, vše pronajaté s tím pokojíkem.

Jak jsem se už zmínil, výhled z okna byl na ozářenou city, co byla hned přes záliv. Byl čas zalehnout, a jak jsme rozestýlali, tak najednou se ozve mocný, hluboký bzukot, pak CRRRASH a na do rozestlané postele se zřítil skoro deseticentimetrový šváb. Tykadla ještě dalších deset centimetrů. Nastává honička a hra na schovávanou. Ta bestie je rychlá jako blesk a navíc občas popolétne. Do okna se však netrefí a tak obvykle za rachotu krovek a křídel havaruje v pokoji.

Po chvíli vzrušujícího honu na vetřelce se nám ho podařilo chytit. Po prohlídce tohoto nádherného exempláře hmyzí verze bombardéru typu B 52, jsme ho vyhodili z okna. Milej šváb roztáhl svoje křídla a za hlasitého bzukotu odletěl do tmy. Rozpětím konkuroval četným netopýrům, co v tuto dobu zrovna sháněli večeři (nebo pro ně vlastně snídani). Nemyslím, že by měli zálusk na našeho nedávného hosta.

Ve stejnou dobu jsem dobýval skývu chleba jako pomocník v kuchyni. Nebyla to kuchyně ledajaká, ale velkovývařovna v cvokhausu, kde bylo tehdy hospitalizováno kolem 3000 pacientů.

Kuchyně byla hala s dlouhou řadou třípatrových trub na pečení na jedné straně, uprostřed bylo 16 velkých nerezových kotlů na vaření a na druhé straně byla řada nerezových friťáků velikostí dřezu. V přilehlých prostorách byla přípravna zeleniny a další místnost byla přípravna masa.

Začínalo se brzy ráno, když byla ještě tma. Kdo přišel první, tak rozsvítil světla a to byl signál pro hodující šváby k ústupu do úkrytu. Zní to neuvěřitelně, ale byl to rachot. Když se ve ztichlém prostoru najednou rozběhne pár tisíc švábů velikost dobře živené myši, tak to je pěkná mela. Navíc, v tom frmolu, mají občas kolizi jak mezi sebou, tak s okolím.

Když toto ranní divadlo začalo nabývat fantastických rozměrů (to pak vypadalo že utíká celá podlaha) tak zhruba jednou za měsíc byl večer povolán odborník. Ten všechny prostory zajedoval. My jsme přišli následující den o hodinu dřív a jali se odstraňovat mrtvolky. Vymetalo se, zametalo se, vybíralo se a vynášely se vrchovaté kýble (10 l kbelíků) mrtvých švábů. Málokdy bylo kýblů méně než 20.

A toto se opakovalo zhruba každé 4 týdny. Tak jsem si za 9 měsíců v té kuchyni na tyto tvory zvykl, že je teď považuju za zcela normální domácí zvířátko, které mi tu u nás v Blue Mountains chybí. Tady jsou jen občasní malí švábi bušoví, kteří do baráku zabloudí jen omylem.