7.8.2020 | Svátek má Lada


ČLOVĚČINY: Vzpomínky obyčejné kočky domácí

16.10.2006

Ptala jsem se všech koček v okolí, žádná neměla vo Nazgúlech ani ponětí. Kterou kočku by napadlo, že jde o obyčejné halamovské pesany? Ty máme my kočky nejradši. Víte proč? Už jste někdy hráli s velkou psí havětí na babu? Mrňousovi kličku neuděláte, halama než zabrzdí, reje čumákem v zemi. Než se votočí, jsem na nejbližším plotě. Jakej byl? Velkej, rozběhlej, naštvanej a …bej. Jednoho takovýho mají sousedi. Je s ním sranda, třeba vám jí budu někdy vyprávět. Gúglování nám trvalo. Páníček se pak omlouval, taky ho mohlo napadnout, že v rodině autorky jsou zatížený na nějakýho Tolkiena, sám prej má radši Vančuru. Mně to je jedno, žádnýho z nich mi nikdo nepředstavil. Konec konců, je to jenom jejich škoda. Čvančary i Tolkajna. Víte vůbec, Zvířetníci, jak dlouho už páníčka přesvědčuju, aby o mně něco napsal? Raději se neptejte..

Volají na mně Terinko. Jméno nemá nic společného s mísou na polívku. Mně našli mladí v teráriu. Rodinka si zajela do Loun na vyhlášenou výstavu Člověk v přírodě. Můj rozum to moc nebere, protože tam prodávají spoustu ptákovin, které nemají s přírodou nic společnýho. Nebojte se, nekoupili mně tam. Jen zachránili jako slepý kotě od potupné smrti ve chřtánu obrovskýho hada. Do pojízdnýho teráriia nějakej Lotras dal mně a pět mých brášků a sestřiček principálovi na krmení. Povídali, že jsem z obětních beránků byla nejčilejší, tak si mně mladá vyprosila. Prej jsem ještě byla slepá, krmili mne pomocí injekční stříkačky. Já si to nepamatuji, ale povídal to páníček a tomu já věřím, na rozdíl od paničky úplně, ale úplně všechno. Panička ho pomlouvá, že mně nikdy nekrmil. Tak ať, stejně ho mám nejradši.

Terinka, podle toho terária. Páníček mi často taky říká krabičková, protože okupuju kdejakou krabičku. Pravidelně nějakou i přinese, aby mi udělal radost. Chodím kolem páníčka, vylezu mu na klín když kouká do monitóru, šmíruju, co čte. Skoro vždycky začne tady na Zvířetníku a řehtá se. Hubu vod ucha k uchu a kdyby neměl uši, tak jí snad má dokola. Povídá, koukej holka, zase řádí wéwečko. Kam na to ten chlap chodí ?

Já furt do něj: "Páníčku, píšeš Kubulínovi pohádky, v Rusku jsi byl, Lenina viděl, Hitlera jsi přežil, napiš taky něco." Vo tom, že mu už dávno bylo šedesát raději mlčím. Jednou jsem se neudržela, něco mu v tom ohledu mňoukla. Koukal jako Bublifuk. Víte, co mi řek?

"Víš Terko milená já sem vlastně nepatřím. Zvířata jsou s námi celý život, koček a kocourů bylo nepočítaně, pejsků taky dost. Jenže u nás to byli spíš členové rodiny, bezpapíráci. Zrovna jako ty. Ale chytrý, povídal páníček. Zrovna jako já (povídám já).

"To, co uměli bez drezúry naši pouliční kočičáci i a psíci rasy, " Promenádemischung", to nedokáže žádnej z těch "Ádonisů von Vodněkud a Fodjinud", vo tom žádnej z těch šlechtickejch cvičenejch nemá páru. Ani kdyby jejich rodokmen sahal až někam za Přemyslovce, ke Keltům."

Taky povídal, že je pragmatickej. Panička tomu říká línej. To na mně ale nevykecejte. Páníček sem tam něco napíše pro vnoučka, jinak ani ránu. Prej se stydí, že skoro dvacet let nepromarodil ani den. Jo, když vaří, to von docela rád, vrazí tam co ho napadne a nakonec je to vždycky mňam, mňam. Tedy, to tvrdí on. Já si pamatuji historku, jak jednou chystal pro paničku překvapení. Čínu na burákách.

Tehdejší pes pak kolem něj chodil pohrdavě skoro půl roku. Čokl se cejtil úplně uraženej, že takovou šlichtu nechce. Ještě, že nedělal cukety, to by snad každej rozumnej pes utek z baráku. Se zeleným v krmení jsem s Páníčkem zajedno. Taky mi chutná zrní teprve, když proputuje nějakým živočichem, vod tlamy až někam. Jen tu smradlavou cibuli, nebo česnek , co šmakujou páníčkovi, nemusím.

Odkoukala jsem od paničky, jak na něj. Dlouho mi trvalo, než jsem přišla, že to mám dělat jako ona. Zrovínka minulej tejden. Panička napřed nenápadně, zjihlej pohled. Nevím, proč se říká psí kukuč, když my kočky to umíme líp. Viděli jste někdy u pesana krásný uzoučký stěrbinky? Porád, potřebujeme vymalovat. Páníček, hluchej, jako poleno, trpěl absolutní ztrátou sluchu... V sobotu někdo zvoní.

"Koukej táto, to je pan malíř, s malým m. Jen vočíhne, aby věděl, jak má v pondělí začít". Ten dotyčnej sice po tom "s malým" koukal nějak divně, ale honem se to zamluvilo. Mrkala na mně za páníčkovejma zádama, jako kdybych v tom podrazu jela s ní. Vošklivej pohled byl v tom momentě na páníčka. Až jsem měla strach, že to s ním praští. Tak na to jdu stejně. Napřed jsem se prošla po klábosnici. Řádil, že tam měl něco důležitýho.

"Jak důležitýho? Hučím do tebe a ty koukáš, jako když panička chce, abys luxoval. Přeci nejsi tak zabedněnej, abys nepoznal ty jemný nyjance. Luxování, to nepotřebuje žádný hluboký myšlení, žádnou intelektuálštinu. Zapsat "Vzpomínky kočky Terinky", to by ti mohlo vynést třeba Nobelovku. Nebo alespoň to pustí na Zvířetník, tak koukej, poslouchej a datluj!"

Zase nic. Začala jsem ho budit. Brzy ráno, pravidelně, něco po čtvrté. Vrčí jako bernardýn. O mých pamětech nechce ani slyšet, lajdák jeden. Povídám mu, kdyby tě budila takhle po ránu panička, to bys jinak vrněl! "Kočko hloupá, kdeže loňské sněhy jsou!" Já vím, kde zmizely s jarem sněhy, zábly mně tlapky. Co to má společnýho s buzením, je nad moje chápání...

Nakonec povolil, když prej mu nic jinýho nezbejvá. Nebudu vám radši počítat, kolikrát jsem se musela v tom přesvědčování obětovat, vlízt mu do klína a lísat se. Neoblomník jeden nevděčná! Pro začátek dám k lepšímu historku, kterou jsem doma vyslechla. Není vůbec kočičí, je pejsková:

Jeden čas, když páníček s paničkou dělali za městem na kempu a nejmladšímu byly dva roky, pořídili si pro Vítka opatrovníka. Velkýho boxera, Arana. Zeťák od dcery dodnes zezelená, když si vzpomene, jak mu pod stolem nabízel buřta a ten trouba sklapnul tlamu tak, že to bylo až životu a jinejm věcem nebezpečný. V době, kdy se ještě dělili Němci na hodný a zlý. Ty utlačovaný a pronásledovaný kapitalismem k nám jezdili meďourama a jinejma pohlednejma vehiklama, ty hodný měli vzácný ekologický smraďochy.

Vono to bylo, jako za císaře Pána. Tenkrát holka musela čekat na milýho sedum let, než přišel z vojny. Ty hodný měli čekání na čoudící miláčky s nášupem - tuplovaně, čtrnáct... Auta to byly úplně recyklovatelný. Když jste ho, nedej velký Érich, nabourali, měli jste hned k dispozici haldu trsátek na kytaru. Pro celou konzervatoř. Dokonce se trsátka dala vyvážet na Západ. Španělé je zrovna chtěli akorát na Vánoce, aby našinec věděl, jak chutnaj pomeranče.

Vagon trsátek za vagon pomerančů. Hospodský měli nařízeno hlásit někam vejš, jestli se náhodou u nich ty hodný s těma zlejma neslejzaj a nekujou pikle. Povídal páníček, že hospodský tenkrát byli sice pěkní vyčůránci, ale tak velkejch hajzlíků prý mezi nima bylo strašně málo.

Aran se od prcka nehnul na krok. S jedinou výjimkou - miloval jízdu autem. Páníčkové si tenkrát pořídili druhej nějvětší zázrak techniky, hned za Žigulíkem. Kanárkově žlutou Škodovku stopětku. Aran si vždycky dřepnul na sedadlo spolujezdce, paničku vyhnali dozadu a chrápal. Prej nejlepší to bylo pro příslušníky v noci - páníček, Bůh ví proč, jim říká orgánové. Když stáhnul okýnko, boxer se stačil vzbudit a orgán tváří v tvář tomu čoklovi zapomněl salutovat. Jen stačil zablekotat: "Pokračujte, občane!"

Stačilo otevřít dveře auta a Aran šup na místo mitfáry, natěšenej, že třeba zase potkají důležitě vyděšenej orgán. Jednou přijel jeden z těch zlejch, Audinu pěkně citrónovou, stejnou barvu jako páníčkovo zázračný český přibližovadlo. Bylo po dešti, vejtaha zlej otevřel dveře a pustil rádio na plný kule. Aby všichni na kempu slyšeli, jak jsou na tom ty Zápaďáci mizerně. Což o to, bourák to byl pěknej, sedačky měl potažený kožešinou z nějakýho vzácnýho zvířete, snad to byl medvěd po bílení.

Vždycky tvrdím, že velkejm psům chybí fištrón. Ten trouba Aran si myslel, že v tom žlutým někam pojede. Pěkně, s tlapama, který se snažil ještě cestou umejt v tý největší louži, se usadil na předním sedadle. Stlal si v kožešině jako kdysi jeho předkové v savaně. Nechal si na tom uhnízdění pořádně záležet. Němec vod pětikruhovýho bouráku asi byl fakt zlej. Řval, jako by ho brali na vidle. Nebo jako by ho nutili emigrovat k dederónům. Hasiči v Chomutově měli poplach. Sanitáci taky, nakonec snad musela vyjet i záchranka.

Tady se páníčkovy vzpomínky s paninkou rozcházej. Skoro jako vždycky. Páníček tvrdí, že mu ta zábava za pár stovek v čistírně za to stála. Aby dokázal, že v matyce dával ve škole pozor, tak říká, že ho to koštovalo skoro dva sudy piva. Půllitr byl za míň, než dneska dáte za nějakej mizernej pisoár. Mně je to šuma fuk, já chodím zadara na zahradu. Páníček tvrdí, že je praktickej, panička se chechtá, že už tenkrát byl jako ten kreslenej strejda kačer v televizi...

Taky jsem se paničky ptala, proč chtěla tak vošklivýho uslintanýho psa? "Alespoň jeden hezkej chlap v baráku." Řekli byste to do ní?

Musím končit, páníček nechce dál psát. Hudruje, proč takováhle čeština, co si lidi pomyslej, to se nesluší. Nějakej Vančura by se v hrobě obracel. No, a co? Ať se tam vobrací třeba Čvančara. Přece mu nemůžu říct, že jsem byla tak často za kočičí školou, že tu jeho spisovnou ani porádně neumím! Příst umím předpisově, předení má páníček rád. Nesnáší, když jejich Veličenstva odněkud přijedou a panička jde hned pro naše konzervy. To víte, říká, kočky nemají ručičky, si lednici otevřít neumí. Ta by se divila, kam se všude dokážeme dostat!

Prozradím ještě něco. Panička se asi stydí za brejle. Jednou přinesla konzervu: "Táto, tady máš fazole, ty je rád". V samošce sama, bez brejlí - a konzerva je pro pejsky. Páníček je moc vybíravej, vůbec ji nechtěl. Já se divím, mně docela chutnala.

Počítám kolikrát mu budu muset vlézt do klína, abych ho obměkčila. Že by jako napsal nějaký další moje vyprávění. Bude to fuška, nějak si poradím, jsem přece ženská. Pro ty má páníček vodjakživa slabost, jak říká panička.

Tak nevím, byly to kočičiny, nebo člověčiny? Nechte to koňovi, ten má hlavu větší než největší hafan. Kůň kočky nehoní, je chytrej. Sousedovic pesan spíš s chytrostí nic moc, to vím na beton. Čau, tlapku, (s)mějte se. Ještě něco. Mám nový džob. Dělám tomu pejskovýmu halamovi odvedle kondiční trenérku. Taky toho profesora, no z tý suprhvězdy - Vlezlu, pardon, Klezlu. Jak? To příště, čestný kočičí. Až páníčka znova ulísám. (na fotky se prosím podívejte na Hadopasy - pokud je tam kočičí páníček stačil poslat :)))

Jiří Kadlus


Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!