Unavený z celodenního jednání jsem zapadl do občerstvovny a ptal se po stolu na nejklasičtější české jméno. Zasedl jsem a v zápětí mi na stole přistála první plzeň. Sedím, popíjím a děsně se nudím. Jediná hračka, kterou mám u sebe, je mobil. Tašky mi totiž laskavě uschovala obsluha – asi si jistili, že jim nezdrhnu bez placení. Chjo, kde jsou? Jo, ještě není pět. Z nudy posílám SMSku. Odpověď obratem – jsme na cestě.

Vlak zastavil a pravé sluchátko začalo škvrčet. Pár klepnutí po konektoru a zase hrajem. Chtělo by to nová sluchátka.

Najednou se objeví zcela neznámá tvář. „Já jsem YGA.“ Aha, tak takhle vypadá… „Jiný Honza“ A už to frčí – jak je, co bylo, co a jak. Pak z poza rohu vyrazí prošedivělý vous. Jakoubek! Potřeseme si rukama a už to jede. Nikdo nikoho nepustí jen tak ke slovu, vodopády slov, jeden hovor zajímavější než druhý.

Doráží další: Zana s novým účesem a báječným úsměvem, Kocourová s očima jak z pohádky, Yezi (nečekaná a o to víc milá), Jiřina z GB s foťákem (ten blesk je v šeru fakt nepříjemný, ale fotodokumentace je nutná), Julča sršící elánem a Matylda (kdo by čekal, že je tady další šermířka a dokonce historická). Omluveny jsou Baty a Pitrýsek ze zdravotních důvodů.

Všichni se noří do hovoru a šera. Není skoro vidět do talíře, jen Jakub ostřížím zrakem sleduje, zda Zana dojí svou porci (neskutečně obrovskou).

Sakra, za chvíli přestupuju. Bleskem vše vypnout, sbalit, obléct kabát a na chodbu. Brzo… Tak čekám, vlak stojí, vybíhám, přípoj jede 23.33, teď je 23.34, ale hlásí ho, tak snad, jo, dobrý. Zase sedím, sluchátka na uších, v nich Hank Williams zpívá ZZ Top a já se propadám do minula.

Jak to říkal Jakub? Že mu volala Hana až z Emeriky? A hned potom Lenka z Bělé nad Radbuzou, a že dostal držkovou? Zaslouženou! Takhle nás vyděsit! A probírají se další věci. Třeba co udělá kočky, když je na kraji plné vany nebo jaké mají v Počeunicích kalendáře.

JO, mám lístek! Dokonce měsíční!

A tak se pije a hoduje. Chlubím se dětmi, kočičky předvádí své spící půvaby, najednou se loučí Jiřina a Julča. Škoda… Od Jiřiny si vyžebrám mail, musím jí napsat, jak moc se mi líbí fotka, kterou jsem dostal. Je na ní nádherný páv. Takovou neudělám ani za 100 let. A co bude říkat Veram!

A zase debata o jehovistech (jsou jako trpaslíci, vlezou všude) a vegetariánech a víře… A sci-fi, fantasy, padají jména jako Bradbury, Asimov, Strugačtí, kontruji Dilovem, probírá se pravěk sci-fi, 50. léta. Najednou mrknu na mobil a ztuhnu, vlak jel před 2 minutama! Ještě jeden pohled a ufff… Jede až za hodinu.

A povídáme dál. Probrali jsme kde co, a já musím jít. Zaplatí, vysomruji zavazadla za barem a hurá na vlak. Matylda je nesmírně milá společnice a na nádraží jsem za okamžik. Rychle kupuji občerstvení do vlaku a mizím v dálavách.

Teď mě čeká ještě kus pěškobusem a budu doma. Baterky notebooku jsou v sakrech, konč…

A jsem doma, fuj, to byla cesta, mokrá, smutná, tmavá. Uvařím čaj a hurá do peřin, vždyť dnes zařizuju a oslavuju narozeniny svých holčiček.

Takže končím a posílám Dede.

Je pátek 00:56.