Také přináší zajímavé šutry od řeky, natírá střechu, přerovnává tarásky ve skalce a zavěšuje ptačí budky. K večeru mu ale hladově zasvítí oči. "Hele, já jdu na jedno, jo?" "No jéje, co bys nešel," dím odevzdaně. Nečekejte návrat potácejícího se, slintajícího alkoholika.

Pravda, někdy se trochu potácí. Minule vlekl šicí stroj. A tou námahou i malounko slintal.

U hospody je totiž hned za rohem strategicky umístěna skládka kovového odpadu.

Kamaráda Juráše fakt oblibuju. Proto, jak je šikovný, a proto jak pyšně celej září když přináší "užitečné" předměty. "Podívej, podívej, co jsem našel!" a nadšeně tasí z kapsy rezavej trychtýř. "A bude se ti to hodit!" "Ano ano, to je báječný, přesně to jsem potřebovala." Když odjede, nosím to zpátky. Je to skoro kilometr.

No pravda. Ne vše. Na podstavci ze šicího stroje mám muškáty a z pestrého kýble bujaře pomalovaného květy roste břečťan. A radostně používám škopík a plecháček z prvorepublikové výbavy "chudé" nevěsty, ještě starostlivě letovaný a cínovaný.

Pak mám taky kamarádku. Taky za mnou ráda jezdí. Je rafinovanější. Předstírá, že nejdřív si budeme povídat. Kam spěchat, máme před sebou celý víkend. Ale nevydrží. "Máš cigarety?" "Mám." Za chvíli - "Nezajdem si na dvojku?" "Je ještě moc horko, až navečer, ne?" mořím ji. A pak se konečně projeví. "Tak hergot pojď už na ten smeťák!"

Posledně tam našla ajznboňáckou sekerku (to je něco mezi motyčkou a dřevorubeckou sekyrou) a plechovou vaničku. Trvala na to, že si obé odveze autobusem do Prahy. Tu vaničku jsem jí rozmluvila.

No chichi. Včera jsem tam byla. Objevila jsem překrásnej litinovej pekáček, nádhernou oprejskanou bandasku s dřevěnýn držadlem a vzácnou krabičku od ruskýho čaje. Jo a ještě jsem tam viděla modrobílej smaltovanej škopek s ušima.

Půjdu zase zítra.

Foto 1: žánrový pohled na řeku, v popředí šicí stroj, foto 2: unikátní souprava značka "Chudá nevěsta", foto 3: holky v akci, v pozadí užitečné předměty