Všechno, co máme rádi, si můžeme pustit mnohem snadněji a v daleko lepší kvalitě. Záznamy starých koncertů, klubových večerů, nahrávky našich dětí, jejich pohádky. Všechno je přepálené, žádný problém.

Manžel bere do rukou dva staré linkované sešity, má v nich pečlivě zaznamenané, co kde hledat. Každá stopa jednotlivých pásků má svou stránku. Když jsme se poznali, měli jsme oba stejný magnetofon B 400, koupený za peníze z prázdninových brigád.

Doma máme už jenom ten manželův - zevnitř na víku má nalepené dvě pivní etikety - "PIVO SVĚTLÉ" (žena v šátku na poli držící půllitr) a "PIVO TMAVÉ" (pracující muž, jinak totéž).

Pod nimi obrázek medvídků. Panda s kroužky kolem očí, druhý, obyčejný medvídek mu je závidí. Stačí dvě šťouchnutí medvědí tlapkou - v pořádku, kroužky mají oba. Můj měl na víku taky obrázek: zástup sněhuláků, před nimi dopravní značka "POZOR - SNĚHULÁCI - přejděte na druhý chodník".

Pivní dvojice i medvídci sundány, uloženy se sešity, zůstanou doma. Krabička naváděcích pásků a mikrofony do krabic, ty ke dveřím, magnetofon s nimi. Manžel na pár hodin odchází, všechno odnese do kontejneru, až se vrátí.

Telefonuju si s dcerou a chlubím se, konečně jsme se těch věcí zbavili. Zdá se mi, jako by jí bylo do breku. Říká, že nedávno si u rodičů jejího Tomáše pouštěli s maminkou Hurvínka a ona byla ráda, že my taky ještě tohle všechno máme. A jak se krásně různě rychle točily umělohmotné figurky, posazené doprostřed cívky... No samozřejmě, nedá se nic dělat, navíc je to naše věc.

Přecházím divně po bytě, začínám a hned zas přestávám mýt nádobí, luxovat, nic neudělám pořádně. Mám pocit, jako když něco důležitého, co už kdysi odešlo, odchází znovu. Z plakátu na dveřích mě zkoumavě pozoruje Petr Kalandra - i jeho nahrávky?

Do skleničky od natě z petrželky si nalévám rum, aniž bych ji před tím aspoň vypláchla. Manžel volá ode dveří, proč tam je na vyhození jen polovina věcí, kam se poděl zbytek? V chodbě na pračce se trochu s námahou, ale statečně točí dvě cívky, víla Amálka zrovna na někoho volá...

Před pár dny jsem četla rozhovor s jednou z našich hereček. Opakovaně zdůrazňovala, jak moc je chyba, když se člověk neumí zbavovat věcí, na kterých mu záleží.

Já vlastně nevím, jestli mi záleží na těch starých páscích. Zbylo jich jen pár, většiny jsme se opravdu zbavili. Pravděpodobně už nikdy si je nepustíme.

Nevím, jestli je to v pořádku - jsou v úložném prostoru pod mou postelí.