Občas mi docházela fantazie, když jsem si vzpomněla na povídku Roberta Fulghuma o tom, jak hrál s dětmi hru Ukaž a vyprávěj. Zkusila jsem hru studentům představit a požádala jsem je, aby do příští hodiny přinesli nějakou věc s příběhem. (Všichni zajisté cítíte tu možnost procvičení všech možných časů, nepravidelných sloves...)

Abych je inspirovala, přinesla jsem panenku. Když měla moje dcera asi pět let a syn tři, zastavila jsem se cestou do školky v nedalekém second-handu. Mívali neuvěřitelné kreace za pět peněz, což byla zhruba ta suma, kterou jsem v té době měla na parádu.

Na polici v krámku seděla panenka. Ušmudlaná, dlouhé hnědé vlasy upatlané modrou voskovkou (zřejmě pokus o melír), ve špinavých šatičkách a botičkách. Jak jsem se probírala věcmi na věšácích, panenka mě pořád sledovala. Nakonec jsem bez ní nemohla odejít, i když cena za upatlanou panenku mi připadala poněkud vyšší. Strčila jsem ji do tašky a vytáhla ji až doma.

Večer jsem jí umyla vlasy v šampónu s kondicionérem, vydrhla hadrové tělíčko i měkké plastové nohy a ruce. Šatičky jsem vyprala, ale i tak za nic nestály, jen botičky byly hezky zachovalé. Druhý den večer jsem ušila šatičky a Kačka panenku dostala jako dárek ke Dni dětí.

Při mytí vlásků jsem ale přišla na to, že panenka má vzadu na krku jméno a číslo. Po čase jsem bádala na internetu, až jsem zjistila, že panenka pochází z menší série a v originálních šatech a krabici by měla poměrně velkou cenu. Ale to důležité nebylo.

Důležité bylo to, že Kačka si panenku moc oblíbila, protože tak krásné hnědé vlásky žádná nová panenka neměla, dala se skvěle muchlat a dobře se na ni šilo, takže jsem ze zbytků látek a starých halenek a košil stvořila panenčí modelový šatník. Panenka Anitka dodnes sedí na polici u postele mojí dnes čtrnáctileté slečny a na rozdíl od mnoha jiných hraček má zakázaný odchod do krabice na půdě.

Přítomné dámy se po téhle historce osmělily a vytáhly to, co si přinesly. Jedna paní ukázala prstýnek, který jí její bratr koupil v Jugoslávii těsně před revolucí, když se tam s ním po letech setkala- bratr žil už dlouho v Kanadě.

Jiná paní předvedla křížek na krk - manžel je pravoslavný kněz a když spolu jeli do Ruska, dostala ten křížek na památku od přátel, u kterých bydleli. K tomu přidala vyprávění o cestě po Rusku, třeba o tom, jak se zastavili v malé vesničce, a celá dědina se seběhla a přinesla všechno, co doma našli, aby hosty uctili.

Každý měl svou věc a svůj příběh. Tahle hodina nebyla jen o gramatice, ta byla o lidských životech...